Prvorepublikové nájmy: regulované, ale jinak

Velmi zajímavý článek, nicméně...... resumé je krásně ideologické chybí mi tam příklady výše a způsoby výpočtu tehdejšího nájemného k tabulce regulace a deregulace z roku ´30 je třeba dodat, že průměrný plat nedosahoval zdaleka 1000,- Kčs, ženy většinou nepracovaly, takže stotisícový roční plat odpovídá dnešnímu ročnímu platu cca 1.800.000,-Kč

Můj praděd pracoval u ČSD jako dělník, měl plat 800,- kč a pěkný dům v okresním městě si koupil za 30000 kč...v dnešních poměrech si takový dělník nekoupí ani garsonku v paneláku. Čest práci soudruzi!

ano, ale to je obdobne ako kedysi boli statni uradnici a zamestnanci, ti sa mali fantasticky, pretoze mali stabilne miesto a pravidelny prijem, kolega stale spomina na dedka, ktory bol zamestnancom zeleznic a ako jedinemu z dediny bol zid na zmenku ochotny postavit dom so vsetkym prislusenstvom a za 5 rokov ho mal splateny....ale ten zvysok casto nemal ani bna topanky

Můj tchán, který byl mezi válkami velkým pražským stavitelem mi jednou vykládal, že stavby nájemních domů v Praze byly podporovány magistrátem (když měl dům určité procento malometrážních bytů pro méně majetné), pojišťovnami (výhodné pojištění domu s hypotékou na stavbu dalšího nájemního domu), bankami (výhodnější půjčky a hypotéky pro stavby nájemních domů) a i státem (snížení daní při podnikání ve výstavbě nájemních domů). To vše v takové výši, že bylo výhodnější využít všech půjček a úlev, postavit dům, prodat ho, splatit závazky a zisk byl větší než při stavbě za vlastní peníze. To něco vypovídá o podpoře výstavby nájemních domů. Nevím jaká byla regulace v nájemních domech ale je jisté, že ekonomické výhodnost nájemního bydlení se odvíjela od množství bytů a ne od nebytových ploch. Vyplývá to z celkového poměru obojího v domech stavěných mezi válkami. Každý dům v Praze měl od stavebního úřadu určenou tzv. uliční čáru a výšku římsy. Nad výškou římsy měla být šikmá střecha a nebo ustupující patro z terasou a byty. Podle množství teras a ustupujících pater v Praze je zřejmé co bylo výhodnější.

Na hypotéku měl domek i můj děda. Kupovali ho někdy ve 30. letech. Babička za svobodna sloužila u sedláka, po svatbě byla žena v domácnosti. Měli asi 4 hektary polí, nějakou tu kravku a jiné domácí zvířectvo. Děda byl stavební tesař, v létě jezdil po světě a stavěl, v zimě byl doma, poopravil hospodářství, sehnal topení a na jaře jel zase do světa. Měli 4 děti, z toho 2 zemřely před dosažením dospělosti. I v této sociální situaci dostali úvěr u banky na 2% a pořídili si vlastní bydlení. Zkuste vzít dneska stejnou rodinu a zeptat se, zda dostane hypotéku!

Často se argumentuje tím, že největší počet vystavěných bytů se stavěl v Praze v 70. letech za komančů. Podle údajů obce architektů ale největší absolutní počet nových bytů byl v Praze postaven tuším v roce 1929, kdy kulminoival stavební boom. Jistě kom. stavební boom trval déle, splácíme jej v různých formách dodnes. K tomuto kvantitativnímu srovnání přistupuje i srovnání kvalitativní -celé tehdy postavené městské čtrvti (např. Dejvice, Bubeneč, Pankrác atd.) obstály v hodnocení času nesrovnatelně lépe než o 40-50 mladší sídliště. Na rozdíl od paneláků tyto domy ani nevytvářejí potřebu nějakých státních a EU programů ne jejich obnovu. Panelákové byty se nakonec ukazují z řady dlohodobých pohledů jako dražší než byty vystěvěné klasickou technologií, urbanistický dopad na tvář města je zřejmý. Nakonec pražský trh s byty ukazuje jasně poměřením v cenách stejně velkého dejvického bytu a na Proseku kvality obou. Dále je třeba poznamenat, že tzv. prvorepubliková regulace se týkala stále menšího počtu bytů, v r. 1938 už jen cca 15%. Na 100% to vyskočilo zase za protektorátu.