Privatizace penzistům nepomůže, tvrdí Stiglitz

Dokud měla vesnice tady do roku 1989 nějakou perspektivu (nejsem staromilec, ale venkov plní další úkoly, než jen ty čistě tržní, škoda, že se na to účelově zapomíná), tak se do zahrady píchnul s odstupem, vedle starého, nový baráček se všemi modernitami uvnitř a potom se začal renovovat (přestavovat) baráček původní. Výměnek ze soumraku 20. století.
Tak i to soukromí bylo potom přijatelnější a nehledě na to, že stavebníkům se tehdy všemožně u zaměstnavatele vycházelo vstříc a kolegialita v práci byla o řády silnější, než dnes, takže některé práce se daly řešit i takto, s posezením někde u ohýnku závěrem.
Z dnešního pohledu něco naprosto a zcela nepředstavitelného. Pamatuji se, jak počátkem roku 1990 a protentokrát ve fabrice (byť vlastně také na vesnici) vystoupil na bednu náš vrchní odborový předák s radostným oznámením, že tyto zbytečnosti už od nynějška nebudou třeba, že se každý bude pěkně starat jen sám o sebe, totiž, že si brzo každý postaví barák na klíč a třeba kdykoli zařídí rekreačku či lázně pěkně za svý a někam do Ameriky na půl roku, že každý bude mít peněz jako šlupek.
Fabrika je dnes zkrachovalá, pohrobci tehdejších JZD tady dodělávají také, lidi, co můžou a mají štěstí, jezdí denně a na směny 50 km do práce starou rachotinou dotaženou z Německa a společně se skládají na benzín, baráčky, co si postavili nebo zrenovovali předtím nejsou schopní udržet, nějaké záhumenkaření - na to nezbývají síly.
A ti staří? Už zase někdy spíše ujídají z krajíce. Tak se na ně také, žel, žel, žel, pod tlakem existenčních okolností dívá: šup proto honem někam do LDN-ky, hlavně, ať to jde z očí, ještě tak mít z toho větší depresi, jako by nestačily problémy vlastní, natož se starat o dědka nebo babku...