Náklady na výchovu dětí: má či nemá platit stát?

Ale vážně to určitě nemyslíte a sama nepraktikujete, že ne? Děti jsou opravdu zejména proto, abychom své životy naplnili, jak píše paní Kateřina (nebo slečna?).

Skvělý článek! Stát by měl chránit především děti, ne rodiče. Ti se o svoji budoucnost mají umět postarat sami. Výjimkou jsou lidé se zdravotním postižením. Jsou-li otcové nezodpovědní např. tím, že od rodiny utečou a své děti neživí, měl by stát podpořit ne matku, ale zajistit dítě a od otce to pak vymáhat. Nevidím důvod, proč by měla společnost takovým jenomsamcům odpouštět jejich dluh. Matka za výběr svého partnera může, dítě za výběr rodičů nikoli. Případy, kdy se matka dožije zklamání, jehož hrozbu nemohla rozpoznat dříve, jsou, ale je těžké takové případy prokázat. Osamělé matky by tedy měly být chráněny státem do té míry, aby mohly zůstat svým dětem nablízku. Jinými slovy - stát by neměl dopustit, aby matka šla na ulici a děti do ústavu, pokud je jinak matka schopna se o děti starat. Náklady na její základní podporu by měl hradit otec dětí. V případě, že je neznámý, měla by je z pozdějších příjmů uhradit matka. Vdovy a vdovce není třeba podporovat, neboť pobírají vdovský/vdovecký důchod, dědí a ještě mohou mít příjem z životního pojištění manžela.
Nárok na podporu bych netestoval podle výše příjmů rodičů. Příspěvek by mělo dostávat každé dítě, matka ve formě pobytu a stravy v azylovém domě. Tím, že podpora od státu bude strhávána otci, bude částečně kompenzováno znevýhodnění důchodového zabezpečení matek. Když už bude otec jednou evidován jako otec určitého počtu nezletilých dětí, neměl by být problém zvýšit jeho odvod sociálního pojistného tak, aby se částečně vyrovnal výpadek pojistného ve formě slev matkám. Tím se postavení mužů a žen na trhu práce a v oblasti důchodů ještě více vyrovná. Zaměstnavatelé si pak budou muset zvyknout, že k normálnímu životu zaměstnance nepatří jen práce. Vznikne jim možnost výběru mezi finančně levnější ženou s nižším nasazením a dražším mužem s plným nasazením. Velmi dynamická firma si bude muset připlatit. Firma, která nabízí práci, jež nevyžaduje stálou přítomnost a 105% nasazení, bude mít možnost zaměstnat ženy za únosnějších mzdových nákladů. Zdá se mi to tak nejen ohleduplnější vůči ženám, ale i spravedlivější vůči zaměstnavatelům. Trh práce je v tomto ohledu krátkozraký, protože zaměstnavatele nutí zaměstnávat jen muže. Ti však musejí živit své rodiny, což je pro ně větší zátěž, pokud mají nezaměstnané manželky. Pak jejich tlak na zvyšování mezd bude logicky větší, než u mužů, jejichž manželky pracují.

A ještě jsem zapomněla dodat jedno. Pokud člověk v produktivním věku děti nemá, má méně problémů. Vydělá si více peněz, nepotřebuje velký byt a kolem něj zahradu, úložné prostory na hračky, není omezován v pracovní kariéře, nemusí se po hodně dlouho dobu rozčilovat s vlastními potomky, pro které je zcela nemožný, protože spolužáci/spolužačky už mají novou panenku/koloběžku/autíčko/kolo /džíny/(popř.auto/byt) ... atd., v důchodu má následně vyšší důchod, nemá prakticky žádné starosti nebo jen malé. Na druhou stranu je ale v případě nutnosti odkázán na vlastní peníze a cizí lidi a může se cítit osamělý. Současný stav ale jasně ukazuje, že negativa v rozhodnutí mít rodinu a děti převažují.

Ne stát, já a většina lidí potřebujeme děti. Protože je chceme, milujeme, potřebujeme pro pocit naplnění. Protože se o ně chceme starat, vychovávat je, mít starosti, když jsou nemocné, radovat se s nimi, když se jim něco podaří. Protože jsme lidi.

Prosím Vás, nebavme se tu o problému, zda se má na nákladech na děti podílet stát. Řekněme si rovnou: k čemu potřebujeme děti? Před nějakými 100 lety si jedinec pořizoval rodinu, protože pro něj představovala určité zázemí. Když si jeden člen rodiny např. zlomil nohu, rodina se o něj v rámci možností postarala, protože čekala, že pokud si nohu zlomí jiný člen rodiny, tak mu tuto péči vrátí, třeba jen tím, že mu připraví potravu, aby nezemřel hlady, a v zimě mu zatopí, aby nezmrznul, a to vše do doby, kdy se nemohoucí jedinec uzdraví a bude se v rámci rodiny dále podílet na zajišťování bydlení a potravy. Kromě zajištění těchto primárních životních potřeb si člověk péčí o děti zajišťoval jakýsi privátní "důchodový systém", kdy děti se v rámci možností postaraly právě o výživu a teplo svých rodičů a rodiče jim za to pomáhali drobnou prací, třeba hlídáním dětí, zašíváním prádla, štípáním dříví. Rodina představovala určité sociální zázemí a byla celkem soběstačnou hospodářskou jednotkou. Vyšší životní úrovní se tyto potřeby přesunuly jinam. Člověku, bydlícímu v paneláku, zatopí teplárna a v případě potřeby je v nemocnici, kde mu dají najíst a zlomenou nohu mu spraví. Za to si onen jedinec platí vydělanými penězi na sociální, zdravotní a jiné pojištění a vedle pojištění platí na všechny tyto potřeby také daně. Takže jsme se dostali do situace, kdy člověk rodinu vcelku nepotřebuje, ba dokonce tím, že si ji pořídí, si připravuje především problémy. Tím, že má děti, nepotřebuje dědice majetku (protože celý život bydlí v nájemním bytě, a je naprosto jedno, zda panuje socialismus nebo kapitalismus. Dítě tedy není dědicem ani sociální pojistkou, ale dalším hladovým krkem, který je třeba nějakých 15-26 let živit, šatit a platit na něj nemalé náklady, které se dotyčnému člověku NIJAK nevrátí!!), nepotřebuje děti ani jako sociální pojistku na stáří a na druhé straně starý člověk, který celý život pracoval a platil státu pojištění a daně, nepotřebuje děti, protože dostává dávky od státu. Jediným okamžikem, kdy děti potřebují své rodiče, je tak období od narození do doby, kdy ukončí vzdělání a začnou si vydělávat. Takže si přiznejme, že se v současné společnosti děti a rodiče vzájemně vůbec nepotřebují nebo jen minimálně, a že se péče o děti i o staré rodiče stala přítěží pro ty, kteří jsou v produktivním věku, protože je tato péče omezuje v možnostech výdělku pro spotřebu současnou a pro odloženou spotřebu pro dobu důchodového věku. Tak se dostaneme k otázce, KDO VLASTNĚ DĚTI POTŘEBUJE. Rodina? Stát? A kdo je to stát? To jsme přece my všichni. Potřebujeme tedy jako stát děti?

Protožeta ochrana je ve svém důsledku kontraproduktivní - potenciální zaměstnavatel ji totiž raději ani nezaměstná,.
Kdyby věděl, že ji bude moci v případě potřeby snáze propustit, klidně by ji zaměstnal.

Pokud by existovala povinnost zaměstnavatele zaměstnávat ženy, třeba nějakým kvorem, na každé tři zaměstnance jednu matku - pak by to sice bylo zrůdné, ale pak má pracovně-právní ochrana matek malých dětí smysl. Pokud ale matka s dítětem pro zaměstnavatele znamená problémy a potíže a náklady navíc - nepřinese to matkám pracovně-právní ochranu, ale NEZAMĚSTNA(TEL)NOST. Procenta nezaměstnanosti žen ve věku 20-40 let je toho důkazem. Nikdo soudný nezaměstná matku s dětma, pokud jí nemůže propustit, atd. A vovovotomtoje.

S tou "ochranou" zen - matek je to problem. Stejny jako u lidi bez praxe, stejny jako u skoroduchodcu. Pokud bude v zakone nejake omezeni, tak to sice teoreticky ma ochranit zamestnance, ale v praxi to ma jediny efekt - takoveho cloveka radeji nikdo nezamestna, aby nemel pozdeji problemy...

Vážení,
přes spoustu dobrých myšlenek se v článku nachází stokrát opakovaná lež. Z jakého důvody že byl měl zákoník práce přestat "chránit" ženy - matky malých dětí? Znáte číslo procenta nezaměstnannosti žen vě věku 20-40 let? Tak příště tolik nekecejte kraviny.