Nabrala slovenská reforma penzí správný kurz?

ano, slovensky kapitalovy trh je na tom este podstatne horsie ako cesky....DSS budu moct investovat do akcii v zahranici a to je dalsi problem, vzhladom k posilnovaniu koruny voci euru a dolaru sa daju tazko predpokladat vyraznejsie vynosy z americkych alebo nemeckych akcii (minimalne kratkodobo) a dost sa obavam, ze nasi truhlici moc toho na stredoeuropskych burzach nenainvestuju (nehovoriac o tom, ze to neprinasa sekundarny efekt nam, ale Amerike alebo Nemecku)

Já nechápu ten váš apriorní předpolad, že důchodci mají právo dostávat důchody kopírující tempo růstu mezd v době, kdy jsou v důchodu. Oni se na tomto růstu přeci nepodílejí. Jejich důchod by měl být především závislý na jejich odvedené ekonomické aktivitě. Navíc vy pravděpodobně vycházíte z předpokladu permanetního růstu reálných mezd. Jenže může to být i naopak. Potom asi důchodci nebudou rádi, že dostávají důchod z průběžného systému v době nějaké ekonomické krize, když v době jejich produktivního života mohly třeba reálné mzdy růst. A už nemluvím o problémech průběžného systému s populační depresí, která nás silně postihla. Stejně nesmyslná je představa jakéhokoliv vyrovnávacího fondu. Zase máte další apriorní představu, že porodnost má nějakou periodu, kterou je potřeba překonávat. A vy víte jak je velká? Vy víte kolik peněz se může v určitém časovém okamžiku vyplatit? Pokud neznáte budoucnost tak asi těžko. A ani to vám nemusí pomoct, pokud bude populační deprese permanentní... Pravda určitě je, že průběžný systém sváže dohromady aktuální mzdy a důchody. Je to určitá solidarita pracujících dětí s jejich rodiči-důchodci. Proč ale neponechat tuto solidaritu v rukou samotných lidí, proč má jenom stát být monopolním garantem této mezigenerační solidarity? Nejrozumnější mi proto připadá ten kombinovaný systém, kdy stát garantuje pouze nějaký minimální důchod (generačně solidární) financovaný průběžně (případně ještě pro důchodce-rodiče s přídavným bonusem závislým na ekonomické aktivitě jejich konkrétních dětí). Toť vše, ostaní je ponecháno na odpovědnosti lidí, aby se sami rozhodli jak se na stáří zabezpečí. Je to jenom návrat k přirozenému stavu, kdy se mezigenerační solidarita místo současného kolektivistického pojetí garantovaného státem přenese opět především na rodinu a zdůrazní se odpovědnost každého člověka za svůj osud.

Velice by mne potom zajímalo portfolio tohoto akciového fondu a krom jednotlivých hlavních titulů také případné rozdělení do příslušných měn a zda-li je ošetřeno kurzové riziko. Jen tak na okraj, onehdá (někdy loni) jsem se snažil na webu zjistit, co a jak se "dnes" na Slovensku s akciemi vlastně obchoduje: je to děs a hrůza, kapitálový trh se slovenskými akciemi vlastně neexistuje, je to ještě o řád horší než tady v Česku, rovněž tak proběhlé vyšikuldace s drobnými akcionáři (ano, i s těmi českými, co zainvestovali do nějakého slovenského podniku) byly odpornější a bezskrupolóznější.
PS To jen tak doplňuji, cha, chááá, nenamitám neboť s Vámi (a nejen zde) souhlasím.

Už jsem si myslel, že tento názor mám jen sám. Několikrát jsem to tu i publikoval. Výše inflace asi 3,4% a výše průměrného nárůstu mezd 7,3%. Který z renomovaných finančních žraloků, kteří se uchází o nějaký ten státní, nejlépe povinný, pilířek, vám SKUTEČNĚ zajistí alespoň to pokrytí inflace? A o tom to je. Stejné je to také na Slovensku, jen s tím rozdílem, že mají alespoň akciový fond, kde je jakás takás šance na vyšší zhodnocení.

Když se zde diskutovalo k návrhům DR našich vládních stran, dělal jsem si matematický model. Počítal jsem s výnosností současných penzijních fondů. Ta by téměř celá na inflaci padla. Výraznější je však růst mezd, který průběžný systém kopíruje, ale fondy mu nestačí. Zhodnocovat naspořený balík tak, aby z něj mohl důchodce brát valorizovaný důchod alespoň (v průměru) 20 let, fondy nedokázaly. V případě většího podílu akcií v portfoliu fondu, tak jak je to uvedeno v článku o slovenské DR, by to bylo veselejší. Jenže i tam se míra rizika a tím i výnosu snižuje s blížícím se důchodovým věkem. Fond postavený na dluhopisech už úspory spíše znehodnocuje. Průběžný systém má přes své nectnosti tu výhodu, že důchodci mají i něco z umělého nárůstu mezd, za který sami nemohou. U akcií znamenají rostoucí mzdové náklady naopak pokles. Kdyby byly mzdy dány trhem práce, byly by úvahy o DR méně komplikované. Matematicky mi nejlépe vycházel průběžný systém doplněný jediným vyrovnávacím fondem, který by zhodnocoval přebytky v populačně příznivějších obdobích a při poklesu průběžný systém doplňoval. Uvědomím-li si ale všechny důsledky, musím si nad takovým systémem odplivnout. :-(

Nemyslím si, Jarmilo, že lze takto dávat do souvislosti osobní majetek a počet dětí. Děti samozřejmě znamenají určité náklady a pro ženy navíc zpoždění v kariéře. Ale kupodivu neznám mezi místními boháči jediný případ bezdětného podnikatele (podnikatelky). Bohatí lidé jsou pro osoby opačného pohlaví přitažlivější (i když ne tím zdravým způsobem), a tak není divu, že nejsou neplodní. Já jsem bezdětný, protože jsem se seznamováním nepospíchal a na roli otce jsem si dlouho nepřipadal dost zralý. Teď mám velmi málo příležitostí k seznámení a navíc mám asi moc staromódní požadavky na svoji partnerku. Nadprůměrný příjem jsem měl jen krátce a bohatý si nepřipadám. Někdo si děti nepořizuje právě proto, že se bojí, že by to finančně nezvládl - ne proto, že je krkoun. :-) A jinde to vypadá, že mají děti proto, že je drahá antikoncepce. Opravdu nevidím vztah mezi majetkem a počtem dětí.

Vcelku s Vámi souhlasím, ale byla bych podstatně tvrdší ve vztahu k rodičům, jejichž děti se jaksi "nepovedly". Co dělali oni rodiče? Jistá skupina obyvatel řeší např. problémy s výchovou dětí tak, že je "odloží" do dětských domovů a jakmile dítě vyroste a dětský domov opustí, vrací se domů, protože je velké, má za sebou neproduktivní období, kdy se jen učilo a chodilo do školy a teď už si může samostatně vychovávat. Zplodit děti, to není problém, to dokáže každý. Ale děti vychovat a vychovat je zodpovědně, to už problém je. Tak proč promíjet špatnou výchovu?

A když ke svému optickému pohledu oba diskutující pánové přičtou fakt, že bezdětní lidé mají v konečném důsledku jak vyšší majetek, tak vyšší starobní důchody, pak se nedivím mladé generaci, že se jí do rození dětí a následné a dlouholeté péče o potomstvo nechce.

Velmi zajimavé myšlenky, a to opravdu bez ironie. Jen mám pocit, že poněkud zjednodušujete a díváte se na minulost průběžného systému optikou relativně spokojeného a sytého současného středoevropana. A to ještě náš momentální pohled je hodně deformován prožitkem (nebo pocitem prožitku u někoho) posledních 50 let. Možná pár historických souvislostí a také méně idealizovaný pohled na mezigenerační solidaritu. Víte, já myslím, že lidé se uvnitř zase až tak moc za posledních několik set let nezměnili. A pohled na věc by v tak důležité záležitosti měl být hodně komplexní a hodně do šířky.

Prašule z průběžného systému důchodci alespoň prožerou (neb teoreticky na nějaké úspory z důchodů by už nemělo zbýt a není to také jejich účel aby se z nich spořilo) a touto svojí spotřebou tak živí další osoby v produktivním věku. Třeba podnikatele a zaměstnance pekárny, kam si chodí důchodce každý ráno pro křupavý rohlíčky. Prašule v penzijním fondu skončí umrtveny ve státních dluhopisech a SPP, tedy na financování státu, a nebo zřídka, možná, v nějaké akcii velkého zavedeného podniku, který pravidelně vyplácí dividendu a s kterým stát (třeba skrytě) uzavře nějakou kolchozní smlouvu: ty prašule za akcie ale stejně nebudou použity na rozvoj firmy, neboť se obvykle nejedná o nové akcie z navyšování základního jmění, spíše je prodejce akcie vyvede úplně jinam, mimo tento prostor, za svým dalším podnikáním a spekulacemi. Tedy ty prašule se budou zhodnocovat někde jinde, tady zbyde jen ta dividenda penzijnímu fondu a kdo ví jestli, neboť takové kolchozní smlouvy se stanou dříve či později problematické a zatěžující. I různě zneužitelné. A pokud bude prodejcem akcií stát (z nějakého privatizovaného podniku), tak ty peníze prostě a jasně prožerou úředníci, nesmyslné a neefektivní projekty a úhrady za prohrané arbitráže. Povinné spoření nebo do předem určených fondů (k určeným správcům) pokládám za jednu z nejhorších hovadin, které mohou být vymyšleny: jen směr dalšího znevolnění. Třeba já a poučen trpkými zkušenostmi se s tímto prostorem, a kam by takto mělo být prý investováno (a to se musím u tohoto slova smát či plakat, nevím), už vůbec neztotožňuji a svý prachy bych proto raději viděl pracovat někde(!) úplně(!) jinde! Tady tomu švajneraj totiž už vůbec nevěřím! To v prvé řadě. Za další, takový bažant, co si naběhl už na stavební spoření, penzijní připojištění, kapitálové životní a důchodové pojištění (ještě jednou navíc v té prý investiční variantě, chicht) tady akorát bude mít další složenku, kam bude povinně posílat peníze. Ano, povinně i do těch předchozích produktů, protože jeho jediná prý svoboda byla do nich jednou vlízt: případný předčasný výstup totiž pro něj znamená vždy ztrátu. A, prosím, kdybych se podíval do portfolií těchto produktů, asi budou velice podobná: samé (státní) dluhopisy nebo SPP, a to, dovozuji, i u toho stavebního spoření u prašulí, které spořitelny zatím nedokáží umístit do stavebních úvěrů (a je toho, prý, dnes velká porce, že). Prostě a jasně: bažant, který se sám nedokáže postarat o svý peníze, resp. rozhodovat o nich, bude asi nemilosrdně odstřelen. S tím se nedá nic dělat. Stále mu však zbude k přežití ten zbytek průběžnýho pilíře a rodina. Jako záchrana. Redukovaný průběžný pilíř, když na festovnější (a pohodlnější) právě není. Ať se to tak rovnou řekne, a ne žádný řečičky kolem s nějakou podsunutou povinností spoření pro lepší prý stravitelnost a chlácholení: holt kdo na to mít bude, spořit (někam) bude, a kdo ne, tak ne.

Nejlepším lékem proti tomuto nebezpečí je potlačit vlastní lehkomyslnost a na vládu nečekat. Jen mě mrzí, že musím dávat dvakrát a nejspíš jen jednou něco dostanu.

Přivést dítě na svět považuji za malou zásluhu pro společnost, v případě mužů o zásluze snad ani mluvit nelze. Vychovat dítě v řádného člověka jde někdy samo a jindy to hraničí s nemožností. Na vývoj jedince totiž nemají vliv jen rodiče, ale všichni, s nimiž se během dětství a dospívání stýká. Velkou roli mohou hrát i geny. Mám dva sourozence a každý máme jiné dobré a špatné vlastnosti, jiné koníčky. Přitom nemám pocit, že by se někomu z nás věnovali rodiče více nebo méně. Nedávno jsem byl svědkem případu, kdy se o zemřelou stařenku nepostarala její nejmilejší vnučka, jak by se dalo čekat. Monitorovat míru, s jakou rodič a jakým způsobem ovlivnil výchovu svého dítěte státem, považuji za nemožné. Proto bych děti do důchodového systému vůbec nepletl.
Člověk může během života vykonat hodně dobrého, aniž by za to byl odměněn více, než úsměvem, a někdy ani to ne. Plození a výchova dětí není zdaleka jedinou možnou zásluhou o lepší společnost. Dokáže stát nějak odměnit tu spoustu "řeholníků", kteří se snaží dělat svět lepší? Většinou o nich ani neví. Jen občas odmění medailí pár lidí, kteří někomu zachránili život nebo udělali něco záslužného a někdo si jich přitom všiml. Těch nenápadných je daleko víc. Raněné zvíře se nepochlubí, že mu někdo poskytl první pomoc. Kdo si všimne člověka, který uklidí z chodníku nebezpečný střep nebo jehly po feťácích a nečeká, až to udělá metař, který je za to placený? Tyhle pouliční "ozdoby" rozhazují také něčí děti.
Tak jako si musíme umět rozdělit výdaje od výplaty na celý měsíc, měli bychom být schopni vytvořit si rezervu i na důchod po období výplat. Chce-li v tom stát občanům pomoci, ať jim poskytne dostatek informací, aby i ti méně ekonomicky vzdělaní věděli, jakou sumu si musí ukládat a jakou rezervu vytvořit. Jaké k tomu mají možnosti. Proč ale hospodařit za ně?

Vašemu postupu rozumím, v tom problém není. Jen pořád nerozumím tomu, jak spojujete dobrovolnost a žně.
Pokud bude zákonem upravena výše odvodu na sociální pojištění, tedy snížení proti současnému stavu třeba (ať střelím) z 28% na 18%, tak předpokládám, že tuto uspořenou částku si zaměstnavatel a zaměstnanec ponechají. Pak nechápu, kde berete jistotu, že právě bouchači budou mít žně? Bude to stejné, jako doposud. Lakování skvělých zítřků, důchod v milionovém balíku, neustálé cestování po světě a užívání si svých koníčků .....Že na to budou někteří mít více peněz? Dobře, ale oni jsou svéprávní a svobodní, tak nechť se rozhodnou jak chtějí. Nikde přece nebude napsáno, že Franta Vopršálek ušetřil na změně zákona konkrétně měsíčně 1258,50 Kč a že tyto peníze musí nějak spořit na stáří.

Já si tedy dobrovolnost představuju trochu jinak, nejlépe dle návrhu ods, tj. spořte si jak chcete nebo nespořte, je to vaše věc. Jinak myslím, že nějaké povinné (závazné) určení, kde povinně spořit pevnou část příjmu, znamená konec konkurence na trhu (to nevyplácení provizí a "bezreklamnost" vyjde nakonec díky absenci konkurence nebo jejího řízení zákonem velmi draho).

Dobrovolný nebo povinný vstup do nového systému nechme stranou, to je jiná záležitost.
Jestliže se oddělí část dnes povinného pojistného - na Slovensku těch 9 % - a stát řekne - ty jsou vaše, máte je na stáří a naložte s nimi jak uznáte za vhodné - je to dobrovolné. Jestliže řekne - máte je na stáří, ale musíte je spořit tam či tam (definováno jakkoli) - je to povinné. Samozřejmě, v obou případech bude státní část důchodu patřičně nižší.
Bude-li to dobrovolné, zprostředkovatelé budou mít žeň - někam ty peníze lidé dát musejí, budou-li se chtít zajistit. V případě, že to bude povinné, lze vyplácení provizí z peněz klientů zakázat zákonem a zavést jednoduché přihlašování k připojištění po internetu, prostřednictvím zaměstnavatelů atd. To jsem měla na mysli. Čímž, znovu opakuji, neříkám, že je povinné lepší.

Já už jen malé poznámky k Vašim předpokladům, s kterými bych dříve(!) skoro bezvýhradně souhlasil, dnes ale už a poučen rozhodně ne: Teze o žádoucím spoření skrze důchodovo investiční fondy a "pohnutí" tak s naší ekonomikou, které prý chybí kapitál, se mi jeví jako tisíckrát opakovaný a nesmyslný blud. Tak to dnes prostě není! Naopak mi připadá, že kapitálu je zde tolik, že nenachází skutečně produktivní uplatnění, navíc je to i světový problém a tak se i cizí kapitál, pokud vycítí skutečnou příležitost, rád a dravě vrhne i k nám. Na úkor našeho domácího. Ano, je to o investičních příležitostech, které mi, už dnes a jako soukromému investorovi a spekulantovi, prostě tragicky chybí. Ano, chybí, podívejte se na náš umrlý kapitálový trh! A třeba "naše" banky, které stále spravují významnou část našich úspor? Ty přece vyhledávání takových příležitostí a jejich (spolu) financování skrze úvěry by stále měly mít v popisu práce v prvé řadě: nikoli, raději vydělávají na poplatcích při výběru hotovosti z bankomatu a na nákupu státních dluhopisů a SPP, tedy úsporami vkladatelů krmí Budulínka. Proč asi? A o něco málo dříve, tehdá ještě opravdu naše banky a jejich kupónové investiční fondy, kdy skrze fondy a poskytnuté úvěry prakticky ovládly naši ekonomiku? Jak to dopadlo? Žádná aktivní správa, naopak, výprodeje a tvrdý směr likvidita fondu za každou cenu, nakonec vyplacení a ti drobasové, co tam ve fondech dosud zůstali, tak zase zhusta, dnes a po letech, mají zainvestováno ve státních dluhopisech a SPP, tedy opět krmí Budulínka, tedy stát. Potom v těchto výše uvedených souvislostech to, že důchodci peníze spotřebují, nikoli tzv. investují, pokládám a na rozdíl od Vás za velký přínos: alespoň svojí spotřebou někoho dalšího živí! A zcela opomíjíte probíhající a dnes již mnohým zřejmou inflaci(!) člověka jako takového, resp. inflaci ceny jeho pracovní síly. Od té je přece potom odvinut i dnešní tlak právě na oproštění se o mezigenerační závazky, které potom, vývojem, nebudou v ceně pracovní síly vůbec už započteny: průběžný systém k tomu poněkud nakročil a právě přechod na tzv. individuální spoření hrozí, že se ten krok dokončí úplně. Zdůrazňuji slovo hrozí, což neznamená, že se tak stane vždy.

Nejsem si jist, zda Vaše slova správně chápu. Slovenský systém s osmi volitelnými DSS jako 2. pilířem znamená vybrat si povinně jeden z 8 DSS, kam budu povinně ukládat 9% ze mzdy. Mám tedy možnost volby, ale povinnost vybrat si z omezeného počtu institucí. Tyto instituce se pochopitelně budou snažit "pomoci" občanům s tímto povinným výběrem. Zakáže-li vláda zákonem vyplácení přesvědčovatelů ve formě provize, utratí DSS více za reklamu. Nějak se prezentovat musí. Podle čeho by si občané (resp. jejich zaměstnavatelé) vybírali? Jako praktičtější opatření bych viděl stanovení procenta z vkladů klientů (nebo ještě lépe z výnosů), které smí DSS investovat do vlastní propagace, ať už k tomu použije pěšáky, billboardy, TV spoty nebo cokoli jiného.
Každá regulace ovšem brání talentovanějším v rozletu. Proto bych byl raději, stejně jako Fredy, kdyby 2. pilíř byl skutečně dobrovolný a jeho možnosti omezené jen investičními schopnostmi občanů. Kdo má sklony propít výplatu hned na svatého Berouse, udělá totéž i s důchodem. Totéž platí i v případě jiných forem nerozumného osobního hospodaření. Kdo není pánem svých peněz, tomu nepomůže ani větší důchod. Ti druzí budou mít šanci našetřit si na lepší stáří. Pozvolný nárůst počtu důchodců "postižených" vícepilířovým systémem dá dostatek času i příkladů pro výchovu k osobní zodpovědnosti. A taková výchova může ozdravit společnost i v mnoha jiných směrech. Proto se větší volnosti nebojím.

Ano, souhlasím. (I když musím uznat, že vaše úvahy jsou pravděpodobně komplexnější a míří do větší šiřky než ty mé :-) Podle mě je současný průběžný systém stejně jako státem vynucovaná a monopolizovaná "mezigenerační solidarita" v současné podobě absolutně nepřirozeným stavem. Funguje to tak, že mladší generace dá peníze do velkého pytle, ze kterého se pak rozdělují důchody generaci starší. Kritéria tohoto rozdělování nejsou a ani nemohou být nikdy "chytrá" (nemyslí na budoucnost, jsou centrálně a plošně určovaná atd.), navíc jsou v důsledku nespravedlivá. Výši důchodu a valorizace určuje vláda. Je to tedy zcela odosobnělý systém, který jde vlastně proti přirozené mezigenerační solidaritě tím, že ji nahrazuje mezigenerační solidaritou oktrojovanou státem. Pro skutečnou mezigenerační solidaritu, která by vyplývala z odpovědnosti a přirozených vztahů lidí tím pádem už nezbývá místo. Výsledkem jsou zpřetrhané přirozené generační vazby (především ty ekonomické, které ovšem mají i další neblahé efekty).
Píšete, že kladem průběžného systému je nepotřeba řešit inflační problém. Jenže fondovým spořením podle mě bohatě inflaci překonáte. Spoření v nějakých investičních fondech by naopak mohlo pohnout naší ekonomikou (v českých rukách), které tradičně chybí kapitál. Jde o obrovské peníze, které by se zhodnotily (pochopitelně ale existují i rizika). Naproti tomu dnešní průběžný systém, což je jedno velké nespravedlivé přerozdělení peněz, k žádnému investování nevede, protože důchodci, u kterých peníze skončí, důchody většinou celé spotřebují. Celý tento problém vznikl při zavedení průběžného systému, kdy první generace důchodců začala dostávat důchody od mladší generace (které se slíbilo, že stejně tak jejich děti zabezpečí v důchodu je) aniž by předtím cokoliv zaplatila. Tady vznikl ten obrovský dluh, který se postupně zvěčoval, umocňován populační depresí. Stát se tehdy zkrátka rozhodl být monopolním garantem oné mezigenerační solidarity. Udělal důchodce závislé na jejich dětech ale přitom mezi němi zpřetrhal přímou a přirozenou osobní vazbu. Stát ji pomocí průběžného systému nahradil vazbou všeobecnou (virtuální) a odosobnělou a prohlásil se za strážce a hlavního garanta této "mezigenerační solidarity". Dnes proto bude složité vrátit se k přirozeným způsobům zabezpečení stáří, jako jsou celoživotní úspory apod.

Tak to s Vámi plně souhlasím! Já to vidím, jak a co uvádíte a upřesňujete, velice podobně, když už ne možná totožně :-)) A vznik průběžného systému osobně chápu jako (jistě jednu z možných) odpovědí(!) na vážné narušení(!) odpovědnosti a principů ideální rodiny, potom fungující obce, a tak dále a já nevím co ještě, potom nakonec státu a tak dále. Nechci opomenout morální stránku věci, ale příčiny tehdy přece měly a stále(!) mají také právě svoji ekonomickou povahu: takto uvolněná a tím pádem mobilní(!) produktivní pracovní síla se zbavila svazujícího výkonu péče o své rodiče a prarodiče, naopak tito se stali, do jisté míry, nezávislými na fyzické existenci svého konkrétního potomka, a to za velkého dalšího kladu průběžného systému, tedy, že není třeba řešit problém nějaké inflace předchozích nasyslených úspor, což musíte jinak řešit v jiných systémech a pokud by při svém uplatnění převažovaly. Navíc dobrý a osvícený feudál se přece z principu vždy staral, aby mu "ovečky" dobře dojily, také aby se rozmnožovaly (aby se udělalo a stihlo více práce, z které se potom stáhly daně, a aby byl kanonenfutr), a tak se demografický problém řešil pokud možno vždy včas, chicht. A ona se ta doba přece zase tak a příliš nezměnila: jen si feudálové neříkají feudálové a vyprávíme si, místo o Karkulce, pohádky o svobodě a demokracii.

Otázkou je, co myslíte tím povinné? Na Slovensku máte možnost se dobrovolně rozhodnout o dělbě, ale pak už je to povinné. Jen se můžete dobrovolně rozhodnout mezi 8 novými lovci financí. A právě tito fondy vyslaly do terénu mnoho lačných bouchačů. Kde vidíte tu eliminaci a ty úspory?
Pokud našim lidem zůstane v peněžence více peněz, tak se o ně mohou snažit různí bouchači, zrovna, jako to dělají nyní. Nic adresného, jako dobrovolně povinné pilířky.
A co se týče investice do nemovitostí a menšiny, tak tomu nevěřte. Každý přibližně třetí člověk u nás vlastní nějakou nemovitost. I nemovitost do vlastního bydlení, je za určitých okolností investice. Jako to třeba praktikují někteří Holanďané. Kdysi jsem o tom už také psal, tak jen krátce. Manželé předdůchodového věku se rozhodnou odejít do soukromé penze. Mají něco naspořeno v různých „podporovaných“ instrumentech a hlavně splacenou hypotéku na nemovitost. Děti jsou již dávno mimo domov a mají své rodiny. Tito manželé se rozhodnou přestěhovat do penzionu pro seniory. Svůj dům prostřednictvím buď realitní kanceláře a nebo banky pronajmou a nebo prodají. Těch variant je více. Z výtěžku, případně z úroků (nebo splátek) si lehce zaplatí onen penzion a ještě utáhnou auto a cesty do zahraničí. Je tu jistý rozdíl od nás. Oni tak nelpí na svém bytě, či domě. Proto pro ně není problém se přestěhovat do penzionu. Proč bydlet ve velkém bytě (domě), když jsou sami dva? Spíše si více váží přátelství. Přátelé a známý opouští neradi. Těchto „mladých“ oranžových penzistů znám více.
Myslíte si, že se něco podobného neděje u nás? Teď nechme stranou byty s regulovaným nájemným, které si mnozí drží jakoby pro své děti. To není běžný stav v normální demokracii. Jsou i normální způsoby využívání nemovitostí k výše uvedeným případům. Osobně jich pár takových znám. V tomhle je i u nás pole neorané.
Nesnažte se za „myšlením na stáří“ vidět je finanční žraloky a jejich předvoj – lačné bouchače. Těm možností je opravdu mnoho.