Typologie: manažeři českých luhů a hájů

"kdyby přišla nějaká jiná vláda, snížila daně, začala normálně poctivě vládnout a silně omezila různé státní zakázky, dotace a subvence.." - to jako myslíte vládu mimozemšťanů? ;) Jinak souhlas, k tématu více na www.dfens9.wz.cz/zmrdi/zmrdex.htm

Souhlasím s kolegou pode mnou, ten seznam by mohl být nekonečný. Základní skupiny by se mohly dělit na různé podskupiny a další podskupiny. Mě osobně v poslední době zaujaly dva typy podnikatelů. Jeden proto, že si nechává říkat "pane továrníku". Takto ho musí oslovovat zaměstnanci, ale i návštěvníci a dokonce i média. Upozorňuje na to jeho sekretářka. Když jsem s ním jednal asi půl hodiny, tak jsem to pochopil. Starší obyčejný strejda zdědil fabriku a tímto si léčí údajné křivdy z minulosti. Pracoval tam jako údržbář a většina prý mu jinak neřekla než právě „pane továrníku“. Celou dobu ho štvalo to, že ve fabrice jeho rodiny vládnou neschopní straníci a devastují a devastují (možná právě proto dělal údržbáře, aby alespoň zachraňoval, co se dalo?). Zaměstnává většinu původního osazenstva z doby komunismu a tímto jim to oplácí. Rok, či dva po vrácení fabriky bych to chápal, ale po deseti letech? Ovšem na druhou stranu musím dodat, že fabrika si vede velice dobře. Další typ by se možná vešel najednou do více kategorií. Bývalý soudruh ředitel je dnes „generálním ředitelem“ společnosti, která působí převážně ve stavebnictví a žije převážně ze státních zakázek. Má pod sebou několik náměstků a různých manažerů, které velice dobře platí. Ovšem podmínkou loajality (a vysokého příjmu) je to, že mu musí každý z nich, každý měsíc „něco“ vrátit do jeho černého fondu. Potřebuje měsíčně minimálně 200.000 Kč. Několikrát týdně pořádá různé párty a tam zve důležité lidi z ministerstev a jiných státních institucí. Proto také často „vyhrává“ nejzajímavější státní zakázky. Jeho firma je většinou nedělá, ale jen koordinuje. On osobně tento „Český kapitalismus“ miluje a ve slabých chvilkách, když má přebráno, tak si nechává říkat „pane soudruhu generální“ a dělá mu to prý dobře. Tak mě napadá, co by tento „skvělý“ manažer dělal, kdyby přišla nějaká jiná vláda, snížila daně, začala normálně poctivě vládnout a silně omezila různé státní zakázky, dotace a subvence? Tento člověk se vyznačuje tím, že se s ním nedá normálně jednat. Když už se k němu dostanete a na něčem se dohodnete, tak to stejně nedodrží. Je obklopen různými asistentkami, ochránci a osobními šoféry. Osobně jen doufám, že tento druh podnikatelů postupem času vymře, nebo se mýlím?

Myslím, že ani tento výčet není zdaleka vyčerpávající. Poznal jsem např. manažera "klauna" (i když v tomto případě je manažer silné slovo a označení klaun urážkou profese) - účastník hry zvané multi-level marketing, který neváhá ze sebe udělat komedianta, jen aby udal nějaký ten "produkt", či získal dalšího poddaného. Za tímto účelem mluví neuvěřitelně spisovně a sladce a na slova: "Dejte mi pokoj!" odpovídá: "Děkuji vám za neobyčejně zajímavý rozhovor. Přeji krásný den." Manažer workoholik - má svůj život (život?) rozplánovaný do poslední minuty, odpočívá jen v přesně vymezeném čase, pracovnu má vyzdobenou diplomy z manažerských školení. Pokud však nastane v chodu jeho firmy nějaká komplikace, svíjí se jak raněný a neví co si počít, neboť komplikace nemá ve svém diáři. Zaměstnance neudrží ani návrhem na zvýšení platu, protože v takovém presu vydrží jen sám workoholik. Manažer chlebodárce - podnikatel, který má za to, že splnil svou občanskou povinnost tím, že zaměstnal několik lidí. Místo vedení firmy bloumá po okolí a otravuje život lidem, kteří pro něj ještě nepracují. Na práci má své lidi. Atd., atd. Nějak se nám v tom výčtu objevují samí záporňáci, že? Je to tím, že je jich většina, nebo proto, že jsou víc nápadní? Možná, že ti dobří manažeři, kteří podnikají s rozumem, jsou přiměřeně přísní k sobě i svým zaměstnancům, ale přitom zůstávají lidští, nepovažují se za neomylné a vševědoucí, umí zužitkovat potenciál každého člena svého týmu (místo snahy, aby tenhle uměl to co chci a ten zas tohle), žijí mezi námi skryti. Právě proto, že si na nikoho nehrají. Protože jejich ego nepřevyšuje o sto pater jejich osobnost. To je důvod, proč je jen vzácně najdeme ve vedení větších firem, či dokonce ve vládě. Přeji všem takovým hodně štěstí a úspěchů.

Na tento článek by se hodilo hodnocení mé bývalé učitelky: "Jéé, to je blábol."