Uč se, zaplatím ti!

Mám přesně opačný názor, pokud jde o starší děti. Od 18 let jsme zastavili kapesné, musí si vydělat na brigádách. Naopak za vyznamenání je košer dát bonus.

Čím je dítě starší (moje 16 a 18 let), tím lepší je dát jim za odměnu peníze. Na brigádu v Praze je dost těžké se dostat a tak za vyznamenání holt musím pustit chlup. Oni už cenu peněz znají, a nebudu přece přemýšlet, co si potřebují koupit.

Dobrý názor, toho Kiyosakiho dejte přečíst i své dceři, pokud jste to již neudělala.

Spíš bych to viděl na dárky, je to přece jenom osobnější a vyžaduje to víc přemýšlení o vlastním dítěti než peníze. Na druhou stranu je pravda, že od určitého věku je čím dál těžší odhadnout, jaký dárek si "ten náš puberťák" za vysvědčení přeje.

Já děti nemám tudíž jsem nad tím ještě nemusela přemýšlet, na druhou starnu musím říci, že mi vždy největší radost udělaly peníze. Nikdy jsem nedostávala žádné závratné částky, ale i tak mi udělaly radost. Většinou jsem koupila i něco rodičům.

Proč ne - platit? Málokdo je tak naivní, aby si myslel, že dítě se bude učit pro sebe. U mě se jakýsi pocit zodpovědnosti zrodil až tak v 7. třídě (abych se dostal na střední školu). Určitě je lepší motivace pozitivní, než negativní. Navíc, vezmu-li v úvahu, že dítě by stejně mělo nějaké kapesné mít, tak proč mu je nedávat "za něco" místo "za nic". Když to vezmu z pohledu rodiče, určitě mu udělá radost, když jeho potomek nosí pěkné známky. Takže, místo toho, abych si dobrý pocit koupil např. tím, že dám 150 Kč (300 Kč pro dva, 500 i s popcornem) za lístek do kina, koupím si od dítěte pěkné známky :-) A to, že je to pro jeho dobro (a budoucnost), je vlastně jen jakýsi "kladný vedlejší účinek".

Souhlasim s hodnocením dětí známkami, připadá mně jednoduché a efektivní zároveň. Co se týká odměňování za známky - mým dětem jsem vysvětlila, že děti chodí do školy jako dospělí do zaměstnání, je to povinnost a výsledky jejich práce ve škole ovlivní přijetí na střední školu, příp. na vysokou. Nedávala jsem jim za vysvědčení žádné dárky, ale konec roku jsme "oslavili" - šli jsme do kina a na zmrzlinový pohár, doma byla slavnostnější večeře. Toto zakončení jsme dělali bez ohledu na vysvědčení jako uznání za snahu během školního roku. Přiznám se, že vnučku, která ukončila 2. třídu základní školy, trochu rozmazluji, ale opravdu jen trochu. Dostala ode mne dvojdílné plavky a svetr. Aby to nebylo líto jejímu bratříčkovi, dostal za ukončení "středňáku" ve školce vestu s mnoha zipy a kraťasy. Myslím, že oba vnoučci byli spokojeni. Anna Sedláčková

Za vysvědčení rozhodně NEPLATIT ! V opačném případě se v příštích letech pravděpodobně stane, že dítě řekne, že za takovou částku se nevyplatí učit. Naopak kapesné ANO vždy ikdyby zlobilo.

Svým dětem dáváme peníze za dobré známky, vnímám docházku do školy jako řádné zaměstnání, které je pro ně stejně náročné jako pro nás.Vždy přidám pochvalu a snažím se najít správnou motivaci, ale peníze považuji za řádnou odměnu. Děti dostávají kapesné . Víte co mi přijde divné? V celém školním systému neexistuje výuka o hospodaření s financemi. Po řád se mluví o tom ,že Češi nechtějí přijmout odpovědnost za své stáří na sebe a spoléhají na stát, ale kdy se to děti dozvědí? Co je odložená spotřeba, základy investování ap. já jsem k těmto zkušenostem přišla velmi pracně a na základě toho ,že mne to zajímá a nechci spoléhat na stát. Snažím se to předávat dál svým dětem, ale je zvláštní , že se nikde neučí o základních principech financování.

Dobře se učit je nesmysl. Smyl má učit se to, co pak mohu uplatnit v životě. Já jsem byla ve škole téměř premiant. Po ukončení školy jsxem ale nenašla práci (za SOCIALISMU). Nebyla jsem ani protirežimní, ani disident, jen obyčejná ženský, která chtěla mít děti a rodinu a přitom práci na úrovni svého vzdělání (jsem VŠ - PhDr.). Jediná práce, která byla, byl úklid. Za odpovídající plat. Bohužel. Z té úrovně se nahoru leze špatně. Až později jsem četla Kiyosakiho a zjistila jsem, že to, co píše, dělá řada lidí podvědomě. Ale abych se vrátila: když jsem byla malá, nedostávala jsem nic a nemám dojem, že by mi něco chybělo. Měla jsem vynikající rodiče, kterých si nesmírně vážím, i když už nežijí (autonehoda). Své dceři jsem také nedávala nic, ale věnovala jsem jí svůj čas. Už od malička. Spoustu věcí se naučila hrou. Velký důraz jsem kladla na znalost jazyků. I ty se zpočátku učila hrou (školský systém nevyhovoval). V páté třídě jela jejich škola na jazykový pobyt do Anglie. Odmítla jsem to platit, dcera se jazyk učila rok a nic by z toho neměla. Dcera to nesla těžce a potají to obrečela, i když nejely všechny děti. Jela na týden do Anglie až v 9. třídě, za odměnu za dobré vysvědčení. Po návratu mi dala za pravdu. V rodině, ve které bydlela, si povídali o odlišnostech jednotlivých zemí dlouho do noci a neměla s komunikací žádné problémy. Její mladší spolužačka jen seděla a snažila se alespoň pochopit, o čem je řeč. Dnes je mé dceři 18 let, studuje ve 3. ročníka na gymnáziu. Plynně se domluví anglicky a německy. Po prázdninách půjde studovat na rok do Německa, dostala se na roční program, dotovaný německou stranou. někdo může závidět, ale za úspěchem je tvrdá práce. Čeká ji třeba výuka chemie nebo fyziky v cizím jazyce. Řada lidí to nechápe ani česky. A tak bych chtěla říci: ano, odměňujme děti, ale ne jako kupci, za jedničku pětikorunu, za pětku nic, za vysvědčení kolo. I moje dcera dostávala různé věci. Ale u mnoha věděla, že jsou nadstandard a že je třeba si je zasloužit. Dobrým prospěchem ve škole, pomocí doma. Za odměnu byla třeba dovolená v zahraničí. Byl to svátek pro všechny. Letadlem do jiného světadílu, seznámení se s jinou kulturou. Odměnu nepotřebují jen děti, potřebují ji i dospělí. Děti by měly pochopit, že odměna je za dobrou práci, že není vždycky, není hned a není automatická. Někdy může být odměnou i dobrý pocit, když jsme třeba pomohli kamarádovi.