Zajišťovací příkazy bývaly nejvýš předmětem debat mezi pracovníky finanční správy na straně jedné a daňovými poradci a specializovanými advokáty na straně druhé. Dnes toto téma proniká i do běžných hromadných sdělovacích prostředků. Proti dřívějšku se správci daně rozhodně nerozpakují institut zajišťovacího příkazu využít. Bez velkého rozmýšlení. S dopadem zajišťovacího příkazu se tak dnes může setkat každý podnikatel.
Bleskové exekuce, povinnost zaplatit do tří dnů
Zajišťovací příkaz slouží správci daně k zajištění výběru daně, která ještě není splatná, případně která ještě není vyměřena, ale správce daně se domnívá, že vyměřena bude, a obává se důvodně, že plátce ji nebude moct nebo nebude chtít zaplatit. Plátce daně je povinný částku, kterou správce daně stanoví, složit do tří dnů. V některých případech je ale lhůta k zaplacení ještě kratší. Výjimkou není ani exekuční postižení účtů daňového subjektu dřív, než mu je zajišťovací příkaz vůbec doručen.
Proti zajišťovacímu příkazu je sice možné se odvolat, odvolání ale nemá odkladný účinek a na povinnosti zaplatit požadovanou částku nic nemění. Dopad zajišťovacího příkazu je okamžitý a pro plátce může být smrtící.
Účel zajišťovacího příkazu je v obecné rovině jistě legitimní. Příkaz umožňuje bernímu úřadu podchytit majetek firmy v době, kdy ještě existuje, a předejít situaci, že se stihne zbavit veškerého majetku dřív, než mu bude vyměřena nebo doměřena daň. V takovém případě totiž berní úřad přichází se svým platebním výměrem do snědeného krámu. Potud by patrně nikdo soudný neprotestoval.
V praxi: Bubnová palba
Problematické je, pokud správce daně zajišťovacím příkazem postihne běžně fungující společnost, u které sice probíhá daňová kontrola, která ale není uzavřena (z čehož plyne, že ani správce daně ani daňový subjekt nepokládají kontrolní zjištění za konečná) a správce daně je „pouze“ přesvědčen, že daňovému subjektu bude stanovena daň (nebo třeba vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně za porušení dotačních podmínek) a že daňový subjekt nebude mít v době stanovení daně dostatek peněz na její úhradu. Podle praxe Odvolacího finančního ředitelství, která byla částečně, ovšem nikoli zcela, korigována nedávnými rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, je takový postup správce daně legální.
Důsledky by bylo jistě snadné domyslet – ale není třeba. Tyto důsledky už reálně existují a můžeme popsat osudy mnoha firem, na které zajišťovací příkaz dopadl. Podnikatelská činnost společnosti je okamžitě ochromena, zablokování účtů znemožňuje plnění obchodních závazků. Společnost musí přinejmenším dočasně přerušit činnost, protože když například vybere zálohu od zákazníka, peníze jsou okamžitě exekučně postiženy a nemůžou být použité k původně zamýšlenému účelu. Následuje propuštění všech zaměstnanců, kteří jednak nemají co dělat a jednak je není z čeho platit. Zásadně ztížena je i pokračující daňová kontrola. Společnost už nemá zaměstnance (účetní), kteří umějí informace, které správce daně po daňovém subjektu požaduje. Advokáta ani daňového poradce není z čeho zaplatit. V takové konstelaci se firma může jen velmi obtížně při daňové kontrole ubránit. Správce daně s uspokojením konstatuje, že měl zase jednou pravdu a že daň byla doměřena přesně tak, jak předpokládal. Na soudní přezkoumání správnosti jeho rozhodnutí nejsou peníze a ani energie. Opona padá…
Jsem pevně přesvědčen o tom, že takovéto uplatňování zajišťovacího příkazu, instrumentu svou povahou zcela mimořádného, do prostředí právního státu nepatří. Zdaleka už nejde o zajištění efektivní správní daní a také vymahatelnosti práva, která je pojmovým znakem právního státu. Daleko spíš se jedná o exekuci bez soudu, která je prováděna na základě domněnek, a nikoli faktu. Exekuce bez soudu je se zásadami právního státu neslučitelná. Žádná ale v tomto případě neplatí.
Když se kácí karusely…
Tuzemská správa daní a zejména pak soudy, které zákonnost zajišťovacích příkazů posvěcují, tak stojí před zásadním dilematem. Jakým způsobem se k uplatňování této pravomoci správce daně postavit, aby placení daní nebylo víceméně dobrovolnou záležitostí, ale zároveň aby nedocházelo k ekonomickému vraždění nevinných. Na uvážlivost finanční správy spoléhat nelze. Na to má totiž ve svých genech příliš silně zakódováno, že jejím posláním je berně vybrat. Úkol zní jasně… Když se bojuje proti karuselářům, létají zajišťováky. Ztráty jsou povolené.
Je zřejmé, že opěrnými body ochrany práv daňových subjektů a principů právního státu musí být legislativa a soudnictví. Zákonem je třeba stanovit pravidla, která musejí všichni dodržovat. I berní úředníci. Jistě – tím, že úředník nemůže všechno, se snižuje jeho akceschopnost. Ale zásada, že stát je vázán svým právem platí víc než sto let. Pravidla jsou občas nejasná nebo je spor o to, jak hodnotiti skutkový stav. Od řešení těchto sporů jsou správní soudy. Jejich rozhodnutí je třeba respektovat, i když se nám nelíbí. V demokratickém státě je lze kritizovat, nelze je však nedodržovat.
Skloubit legitimní zájmy státu a současně respektovat práva jednotlivců může být obtížné, nejedná se ale o kvadraturu kruhu.
Předně je třeba uvědomit si účel zajišťovacího příkazu. Zajišťovací příkaz má efektivně zabránit tomu, aby se daňový subjekt ohrožený doměřením daně účelově zbavil majetku a zabránil vybrání daně. V souladu s tímto účelem však není, pokud zajišťovací příkaz vede k ukončení ekonomické aktivity daňového subjektu (cílem je zajistit, ne zlikvidovat). V souladu s tímto účelem není ani snaha správce daně postihnout majetek daňového subjektu a zvýšit tak své uspokojení pro případ, že se daňový subjekt ocitne v úpadku. Taková snaha o uspokojení na úkor ostatních věřitelů je odsouzena k nezdaru; rozdělení majetkové podstaty dlužníka v úpadku je upraveno insolvenčním právem, které je tradičně založeno na zásadě rovnosti věřitelů.
Nic tedy nebrání tomu, aby i firmě dotčené zajišťovacím příkazem bylo umožněno pokračovat v ekonomické činnosti, platit mzdy zaměstnancům a faktury dodavatelům. Zcela postačí, když správce daně bude dohlížet, aby se dotčený daňový subjekt cíleně nezbavoval majetku a nebránil vymožení případně doměřené daně.
I trestní řád, který dopadá na subjekty, které jsou podezřelé ze spáchání trestného činu, výslovně umožňuje majiteli účtu, jehož peněžní prostředky byly zajištěny orgány činnými v trestním řízení, žádat o zrušení či omezení zajištění. Policejní orgán smí zajistit peněžní prostředky jen se souhlasem státního zástupce, který je garantem zákonnosti přípravné fáze trestního řízení. Je podivné a krajně nežádoucí, že subjekty, které se provinily pouze tím, že jim správce daně hodlá doměřit daň, dnes požívají méně ochrany než osoby, proti kterým se vede trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
6. 10. 2016 9:18, dolezal
Autor předchozího příspěvku si dohledá termín karuselový podvod a přestane dělat hlupáka z autora i ze sebe.
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno
Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy
6. 10. 2016 9:01, uher r.
Je dost děsné když si autor plete kartely a karusely. Karusel je kolotoč, soustruh v v minulosti se tento výraz používal pro kolové tance. Takže autor kácí kolotoče nebo soustruhy.
V diskuzi je celkem (6 komentářů) příspěvků.