Je z krajů k lidem skutečně blíž?

Po krajských volbách se objevila zpráva, že vláda nechce převést před volbami slíbených 56 miliard Kč na kraje. Málokdo pochybuje, že by ji k tomu vedlo něco jiného než odveta za prohrané volby a snaha nedat svým politickým protivníkům do rukou peníze, tedy i moc. Přesto by bylo dobré se s chladnou hlavou zamyslet nad tím, jestli všechny požadavky krajů jsou oprávněné.
Samozřejmě, že to zní logicky, demokraticky a líbivě: "Když se máme o něco starat (školy, ústavy sociální péče, silnice), musíme na to dostat peníze a rozhodovat si o nich sami." Dostat peníze? Ano. S tím rozhodováním to ale není tak jednoznačné.
Silnice jistě. Dožadovat se dotací z Fondu dopravní infrastruktury je nesmysl. Školy a ústavy sociální péče a podobná zařízení jsou ale něco jiného. Čím se liší od silnic? Tím, že mají jasného "konečného uživatele". Ve škole je jím žák, v ústavu, domově důchodců, dětském domově a podobných zařízeních je to osoba, která potřebuje péči.

U škol to dnes funguje následovně. Stát přispívá na žáka v základní škole určitou částkou (normativ) a z té se financují platy, učební pomůcky apod. Obec coby zřizovatel veřejné základní školy financuje její provoz. U škol jiných zřizovatelů by měl tuto část hradit právě zřizovatel, normativ dostávají také. Sice automaticky nižší, ale je možno získat i 100 %.
U středních škol přispívá normativní částkou rovněž stát, a to všem středním školám. Normativ pro soukromé školy je krácen podle typu školy, základní část je možno v případě kvalitního ústavu navýšit (např. u gymnázií až na 90 %). Normativ na žáka střední školy se liší podle finanční náročnosti oboru, na žáka gymnázia je to méně než na žáka elektrotechnické střední školy, vysoké normativy jsou zejména na učňovské obory. Peníze dostává škola prostřednictvím kraje, jsou však účelově vázány. Kraj je tedy nemůže použít na nic jiného.
Jak základní tak střední školy mohou dále získat další dotace a granty z veřejných rozpočtů a od svých zřizovatelů, obcí a krajů, mají také hrazeny investice. V případě středních škol je toto už ovšem záležitost typu "co si kdo vylobuje, to má". V jedné škole nemají ani jednoho postiženého žáka, ale na výtah "pro postižené" dotaci dostanou, jinde svého vozíčkáře nosí po schodech spolužáci.

Průmyslovka v Aši má dostat stejně jako tatáž škola v Olomouci  

Vyřeší se něco převedením peněz a rozhodování o nich na kraje? Jsem přesvědčena, že ne. Namísto jedněch normativů budeme mít čtrnáctery, odlišné platy (ty by byly samozřejmě žádoucí, ale podle schopností učitele, nikoli podle kraje, ve kterém učí). A o tom by měl rozhodovat ředitel školy. Už se objevují první nebezpečné tendence, výkřiky z krajů typu "přece nebudeme přispívat na vlastní konkurenci" na adresu soukromých škol, snaha po socialisticku regulovat, tedy rušit střední školy, o které je zájem a ponechávat ty druhé, protože "potřebujeme vyučené pro investory ze zahraničí".
Nepotřebujeme čtrnáct školských systémů, potřebujeme financování metodou "tvrdého normativu". Tedy stejný finanční obnos na každého žáka, který plní povinnou školní docházku, a to z jednoho místa. Tvrdý normativ na žáka stejného typu střední školy, tedy financovat konečného uživatele. Je možné se dohadovat o výši normativu podle nákladovosti oboru, ale nikoli o principu. Chemická průmyslovka v Aši by měla mít na žáka stejně jako tatáž v Olomouci.

Školství a peníze

O financování, přerozdělování a vzdělávání jsme již psali. Chcete-li se ve svých úvahách inspirovat, nabízíme: Školné: Ano nebo ne? Chudší přispívají na vzdělání bohatších Pomůže novela vysokoškolského zákona?

Peníze půjdou "za žákem", na školu, kterou si vybere. Není třeba bránit vzniku nových škol, bez ohledu na zřizovatele. Bude-li škola kvalitní, bude prosperovat. Nebude-li, zanikne. Jestli zanikne špatná škola státní, krajská nebo soukromá, je jedno. Není třeba, aby ministerstvo povolovalo jakési výjimky školám s nižším počtem žáků, ať má škola žáků kolik chce, dostane na každého stejně jako ostatní (pozn. - pokud dnes základní škola nedosáhne stanoveného minimálního počtu žáků, musí jí dát ministerstvo výjimku, když neudělí výjimku, nedostane škola vůbec nic; udělování výjimek ministerstvem ovšem nic nestojí - škola dostane normativ a k financování zbytku se musí zavázat obec...) Chce-li mít obec vlastní školu s malým počtem dětí, aby nemusely dojíždět, ať ji má. Je to její věc.
Kraje a obce by si měly uvědomit, že do "jejich", rozuměj jimi zřizovaných škol, nechodí jiné děti než do těch ostatních. Jsou to stejné děti, jejich rodiče jsou občané obce, kraje a republiky a daňoví poplatníci. Obce a kraje nemají žádné "svoje" peníze. Jsou to peníze daňových poplatníků stejně jako peníze, se kterými hospodaří stát.

Socializující tendence?

U financí na různé ústavy sociálních služeb platí totéž, finance by měly být poskytovány na konečného uživatele. Tedy stejná částka na dítě v pěstounské péči, ať je v ústavu nebo v rodině pěstouna, příspěvek na bezmocnost a ponechat postiženému možnost vybrat si druh péče a jejího poskytovatele. A celý neprůhledný systém dotací zrušit, ať se jedná o dotace z rozpočtu státu nebo kraje.

Reforma? Jak na to!

Před několika měsíci jsme připravili článek, který shrnoval návrhy našich čtenářů na změnu fungování státního aparátu. Chcete se podívat, zda již nějaké argumenty a nápady vzala vláda za své? Reforma daní a státního aparátu podle našich čtenářů

 Všechno jsou to peníze daňových poplatníků. Nebude to stát ani o korunu víc než dnes. Naopak, mnoho peněz se ušetří, protože nebudou třeba různí přerozdělovači, kteří se v současném zmatkářském sociálním systému přiživují, zmizí korupce, klientelismus a v neposlední řadě také ústavy, kde poskytují špatnou péči, protože o ně nebude zájem. Třeba i krajské, ono jim konkurenční prostředí vůbec neuškodí. U základních škol odpadnou dohady obcí o tom, kolik má jedna obec zaplatit za "svoje" dítě, které chodí do školy jinam.

A naši pánové (dámy se u tohoto živočišného druhu nevyskytují) hejtmani by si měli dát pozor. Pozor na to, jestli jim náhodou nejde spíš o moc, kterou peníze poskytují. Jestli opravdu chtějí, aby místo ministerských rozhodovali krajští úředníci. Jestli by neměl rozhodovat trh, potažmo kvalita nabízených služeb a zájem klientů, ať jsou jimi žáci a jejich rodiče nebo postižení.
Možná - opravdu možná - platí, že přerozdělování na úrovni kraje je lepší než na úrovni státu. Zcela určitě však platí, že nejlepší a nejlevnější je nepřerozdělovat vůbec.

Autorka působí v Institutu analytických studií.

Co si o tom myslíte vy? Měli by mít krajští úředníci možnost rozhodovat o penězích pro školy, sociální ústavy a podobně? Proč?