Jak poznat, že se blíží volby Sněmovny? Politici začínají ve velkém prezentovat dlouhodobější vize, opatření a reformy, které prý zaručeně změní stávající systém k lepšímu. Potřebují k tomu jediné – abychom jim dali svůj hlas, který je dostane do Sněmovny, ideálně i do vlády. Jejich návrhy přitom obvykle mívají hned několik společných rysů – jsou štědré (minimálně ke skupině voličů, na kterou cílí), těžko uskutečnitelné (nenajde se pro ně širší politická shoda) nebo vůbec neřeší problém, kterému se zdánlivě věnují. Z dosud prezentovaných nápadů na vylepšení daňového a důchodového systému není nadšený ani ekonom Jiří Šatava z akademického pracoviště CERGE.
Oficiálně sice předvolební kampaň nezačala, fakticky už ale jede. Řada předvolebních plánů se týká daňového systému. Ten se ale v Česku upravuje každou chvíli. Nebylo by lepší všechno nechat nějakou delší dobu, jak to zrovna je?
Je problém, že na politické scéně chybí koncepční shoda. Politici se nedokážou dohodnout ani na tom, jaká kritéria jsou pro ně v oblasti daní důležitá, natož aby měli jasno, jakým směrem chtějí dál jít. Na druhou stranu si myslím, že by k dlouhodobější reformě mělo dojít.
Co konkrétně byste změnil?
Jsem přesvědčený, že by se postupně mělo převádět pojistné zatížení do daňového. Pak by šlo například jednoduše snížit celkové zdanění práce u osob s nízkými příjmy. Jejich nadměrné zdanění nám vytýká i Evropská unie. A taky bych se mnohem víc zaměřil na vliv zdanění práce na (de)motivaci jednotlivých skupin poplatníků k výdělečné činnosti. Obzvláště u žen s malými dětmi a u starobních důchodců platí, že čím víc je stát zdaní, tím méně pracují. A my je daníme opravdu hodně. Bohužel většina aktuálních návrhů politických stran je spíš snahou nalákat voliče než přinést koncepční řešení.
Jak se díváte na daňovou reformu, kterou na konci února představila ČSSD?
Z mého pohledu by neměla takový efekt, jak ČSSD proklamuje. Nízkopříjmoví daně většinou neplatí, takže zavedení daňového pásma 12 procent jim příliš nepomůže. Pokud by chtěla sociální demokracie skutečně pomoci lidem s nižšími příjmy, měla by se zaměřit na to, jak vysokými pojistnými odvody je tu zatížená práce.
A když se podíváme na navrhované zdanění lidí s příjmy nad padesát tisíc korun, pro které chce ČSSD sazbu 32 procent ze superhrubé mzdy, tak je to zřejmě výrazně víc, než dává z ekonomického pohledu smysl.
Vaše studie z konce roku 2015 ale přece dochází k závěru, že zdanění vysokopříjmových osob je v Česku velmi malé…
To je sice pravda, ale návrh ČSSD by znamenal přechod z extrému do extrému. Ve studii vysvětlujeme, že vyšší zdanění bohatých sice státu umožňuje více přerozdělit k relativně chudším, ale zároveň bohatší víc motivuje daně obcházet. Při vyšším zdanění bohatší spíš zatajují příjmy, dochází k daňové optimalizaci a někteří radši půjdou pracovat do zahraničí. Samozřejmě přesně nevíme, jaká míra zdanění je „ideální“, nicméně sazba navrhovaná ČSSD je téměř jistě příliš vysoká.
Takže nemá smysl zavádět čtyři pásma progresivního zdanění?
Před zdaněním máme v Česku enormně malou nerovnost příjmů. Z toho důvodu nepotřebujeme výraznější redistribuci příjmů pomocí daní. Kdyby se tu příjmy před zdaněním lišily třeba jako ve Velké Británii, mělo by to podstatně větší smysl.
Rád bych se ale ještě zastavil u jiné věci, která možná není na první pohled patrná. Spousta lidí návrhu vyčítá, že by přinesl velkou administrativní zátěž. Pro administrativní náročnost systému už ale není tak propastný rozdíl, jestli máte dvě nebo čtyři daňová pásma. Větší komplikace daňovému systému způsobuje hromada slev, zvýhodnění, bonusů a odpočtů. To dělá zdanění práce administrativně náročné a v mnoha případech – třeba u daňové slevy na dítě nebo na nepracujícího manžela – obtížně kontrolovatelné, což stojí stát peníze navíc.
Veřejnost by určitě nepřivítala, kdybyste úplně zrušil třeba daňovou slevu na dítě nebo na manželku/manžela…
Když tuhle daňovou úlevu někdo využívá, je jasné, že se jí nebude chtít jen tak vzdát. Stát by si ale měl položit otázku, zda se nedá vybraným skupinám osob pomáhat efektivnějším způsobem. Sleva na nepracující manželku je dobrý příklad. Na jednu stranu zlepšuje finanční situaci zejména manželů s dětmi, na druhou stranu demotivuje ženy s malými dětmi od návratu k výdělečné činnosti. Pokud se žena rozhodne po rodičovské vrátit do zaměstnání, její muž přijde o slevu na manželku, která je téměř 25 tisíc. Nesezdaní rodiče navíc tuto slevu nemůžou využít – polovina novorozeňat se teď v Česku rodí mimo manželství.
Podle mě by rodiny s dětmi spíš ocenily kvalitnější a dostupnější služby, třeba větší počet jeslí a školek. Ty by umožnily matkám po rodičovské snadnější návrat na pracovní trh. Ženy by pak měly vyšší výdělky a byly by méně ohrožené rizikem nezaměstnanosti. A to by v konečném důsledku dlouhodobě zlepšilo finanční situaci rodin s dětmi víc než krátkodobá daňová sleva na nepracující manželku. Nejnovější výzkum ukazuje, že podpora služeb pro rodiny s dětmi má také větší vliv na porodnost. Neříkám, abychom úplně zrušili daňovou podporu rodin s dětmi, ale pouze to, že se příliš soustředíme na daňové slevy a zanedbáváme ostatní formy podpory.
Podobné problémy se probírají na jednáních Odborné komise pro důchodovou reformu, se kterou také spolupracujete. Jak se díváte na její dosavadní výsledky?
Určitě je dobře, že se alespoň některé problémy důchodového systému řeší. Na půdě důchodové komise zazněla řada dobrých nápadů, některé se podařilo i prosadit. Spousta problémů je však stále nevyřešena. Nízká podpora soukromého spoření na důchod nebo práce v důchodovém věku, malá srozumitelnost důchodového systému pro širokou veřejnost, míra redistribuce v důchodovém systému, vysoké pojistné zaměstnanců nebo naopak nízké pojistné a důchody OSVČ. Také dlouhodobé nastavení důchodového věku se nepodařilo úspěšně dotáhnout do přijatelné legislativní podoby.
Co tím myslíte?
Zastropování důchodového věku na pětašedesáti letech vypadá hodně líbivě, ale kdo se touhle problematikou zabývá, dobře ví, že to je dlouhodobě stěží udržitelné. Hranice odchodu do důchodu se časem bude muset stejně posunout nahoru. Alternativou k zvyšování důchodového věku je totiž zvýšení už dnes vysokého pojistného, snižování důchodů nebo výrazné dotování důchodového systému z daní.
Zvyšování důchodového věku by také nemuselo být tak razantní, pokud by stát dokázal víc motivovat k výdělečné činnosti lidi v důchodovém věku nebo ženy s malými dětmi. To se ale v komisi bohužel neřeší. Návrhy, které se tam probírají, spíš povedou k tomu, že se ženy budou vracet do práce později. Přitom právě ženám, které zůstávají delší dobu doma s dětmi a starají se o domácnost, reálně hrozí, že budou mít velmi nízký důchod nebo že na něj vůbec nedosáhnou.
Tenhle problém je spojený s tím, že v Česku vzniká nárok na starobní důchod pouze těm, kteří odpracovali minimálně 35 let. Předseda důchodové komise Martin Potůček mi říkal, že by byl pro snížení této hranice. Jak se na to díváte vy?
Rozhodně bych byl pro radikální snížení. Klidně o polovinu. Ve světě to bývá výrazně méně než u nás. Navíc lidé, kteří potřebnou dobu pojištění nezískají, nakonec budou stejně nárokovat nejrůznější dávky nebo si vyběhají invalidní důchod.
Jen to ukazuje další problém důchodového zabezpečení, a to fakt, že stát nemá podrobné analýzy o chování důchodového systému v jednotlivých situacích. Například víme jen málo o tom, kolik lidí v budoucnu kvůli potřebným pětatřiceti letům pojištění nebude mít nárok na důchod, kdo tito lidé jsou a jaká opatření by jim pomohla. Přitom dat pro takové analýzy má stát dostatek. Jenže je dobře nevyužívá.
Zmiňujete, že v Česku pracuje malý počet lidí v důchodovém věku. V mezinárodním srovnání jsme v tomhle ohledu pod průměrem. Čím to je?
V Česku se vžil stereotyp, že člověk odchází z práce a začíná pobírat penzi hned první den, kdy dosáhne důchodového věku. Přitom k tomu ve většině případů není důvod. Drtivá většina seniorů neodchází do penze kvůli zhoršení zdravotní situace nebo proto, že by o ně zaměstnavatelé už nestáli.
Proč k tomu tedy dochází?
Kvůli komplikované legislativě velká část důchodců pravděpodobně neví, zda je pro ně finančně výhodné v důchodu pracovat. Současná bonifikace za práci v podobě navýšení budoucích důchodů je navíc nedostatečná.
Jak to změnit?
Zpřehlednit legislativu a zvýšit bonifikaci za práci v důchodu, ať už v podobě nižšího zdanění práce v důchodovém věku, nebo výraznějším navyšováním důchodu za každý rok přesluhování. Každý způsob má svá pro a proti. Víc seniorů však bude pravděpodobně v důchodovém věku pokračovat v práci, pokud stát razantně sníží jejich zdanění práce, například sociální pojištění. To zvýší jejich čistou mzdu, a tím i motivaci pracovat. A udržení seniorů v práci je výhodné pro stát, zaměstnaného důchodce i jeho zaměstnavatele. Obávám se ale, že politici nemají podobná opatření na seznamu priorit.
Úvodní fotka JŠ: Duc To Minh, VŠE
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
17. 5. 2017 9:06, Petr
Pan "expert" by si měl uvědomit, že nejlépe naplnim důchodový účet, když vyrazne zvednu trapne nizke mzdy a platy! Třeba každý rok každému o 2000 kc. Tim se i zvysi naplňování příjmu státního rozpočtu. Právě díky super nízkým mzdam a platum byla ČR ostudne vyloučena ze skupiny vyspělých zemí, a prerazena mezi rozvojové země ! ! ! To ale pan šéf hosp. komory Dlouhý nechápe, že jedinou možností reseni je právě i vyrazne zvyšování minimální mzdy a to kazdorocne ! ! !
Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy
14. 8. 2018 8:02, Alena
To je dobré.
Důchodci ať pracují, ale že platí na daních víc než mají samotnou penzi, tím se nikdo nezabývá. Je to pouze vykořisťování těch , co si k té almužně od státu přivydělávají.
Mladí se budou dále válet,i když práce je dostatek a stát místo, aby v tomto udělal nějaké kroky ( nevyplácet soc.příspěvky, atd.), tak se zaobírá důchodci.
V diskuzi je celkem (44 komentářů) příspěvků.