Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Architekt Petr Vágner: V Praze je problém postavit cokoli

| rubrika: Rozhovor | 1. 7. 2017 | 3 komentáře
„Když se dneska chcete uživit jako architekt, je to celkem bojovka. Nikdy nevíte, kdo vám do projektu zapíchne vidle,“ říká architekt Petr Vágner, který vede s Evou Jiřičnou studio AI - DESIGN.

Z roční stáže v londýnské kanceláři Evy Jiřičné nakonec vzniklo dlouhodobé pracovní partnerství. „Neuvěřitelně jsme si lidsky sedli. Když jsem letěl zpátky domů, abych si dodělal školu, mysleli jsme, že se zase brzy vrátím do Londýna. Místo toho jsme se v roce 1999 rozhodli založit kancelář v Praze. A byl to správný krok,“ směje se architekt Petr Vágner, když mi v Café Louvre nad talířem pražské šunky vypráví, jak se dal dohromady se světoznámou architektkou. Jejich studio AI - DESIGN tu od té doby dokončilo řadu pozoruhodných projektů – mezi nejznámější patří univerzitní a kongresové centrum ve Zlíně, Hotel Josef v Praze, Café B. Braun, rekonstrukce kostela svaté Anny či dům U Tří čápů. Takže správný krok to byl rozhodně i pro Česko.

Když se podíváme na seznam vašich prací, najdeme tam hotely, kavárny, rekonstrukci kostela, bytové domy nebo třeba univerzitní a kongresové centrum. Proč tak velký rozptyl?

Jsem rád, že se nespecializujeme jen na jednu oblast. Mohla by to sice být obchodní výhoda, ale já si různorodé zakázky užívám. Člověka to udržuje ve střehu, přicházejí pořád nové výzvy a rozhodně se vám nestane, že v práci sklouznete do rutiny.

Přesto, který typ zakázek preferujete?

Možná je to dané tím, že jedna z prvních zakázek, na které jsme v Česku dělali, byl Hotel Josef. Projekty hotelů mám vážně rád. Asi proto, že jde o rozmanitou práci. Když projektujete hotel, neřešíte jen bydlení lidí, ale i restauraci, lobby, bazén, relaxační zóny. Je to dobrodružnější.

Na druhou stranu mi ale vlastně moc nezáleží na tom, o jakou stavbu jde. Zásadní je vždycky to, abychom byli s investorem na stejné vlně. Pak je práce zábavná a je jedno, jestli stavíte obří hotel, rekonstruujete dům nebo zařizujete interiér.

Jaké investory máte nejradši?

Je fajn, když za námi přijdou klienti, kteří už vědí, co a jakým způsobem děláme. Přece jen máme určitý rukopis, který se sice snažíme maximálně přizpůsobit potřebám klienta, ale všechno má své meze. Důležité je taky to, aby investor nehleděl jenom na finanční stránku věci.

Takže ideální investor je ten, který vám nechá otevřený účet?

Tak jsem to nemyslel. Samozřejmě klademe důraz na to, aby projekt ekonomicky fungoval. Nechceme, aby kvůli nám investor zkrachoval. Je ale dobré, když má o stavbě představu, která není založená jenom na penězích. Navíc si nemyslím, že je potřeba, aby se architekt nutně vyjadřoval drahými prostředky. I s relativně skromným rozpočtem můžete udělat krásnou věc. Utrácet peníze je snadné, ale udělat to hezky a za dobrou cenu je kumšt.

Realizacím vašeho studia většinou vládne sklo a ocel. Proč?

Já mám hodně rád i dřevo a další materiály. Ale je pravda, že Eva je v tomhle hodně vyhraněná. Jde totiž o materiály, které skvěle pracují se světlem. A světlo je pro architekta základ.

Na někoho to ale může působit studeně.

Chápu, jak to myslíte. Když jsem si ještě jako student prohlížel v časopisech a knihách některé Eviny projekty, taky jsem se nad tím zamýšlel. Ale není to tak. Většinou tenhle dojem získáte z fotek. Když jste na místě, je to úplně něco jiného. Dostanete šlupku a sednete si na zadek. Tenhle pocit se ale nedá přenést.

Tak ho zkuste aspoň víc popsat…

Když jsem šel pracovat do Anglie, vzal mě tehdejší šéf Eviny londýnské kanceláře na předávání jednoho bytu v Knightsbridge. Vstoupil jsem tam a úplně to se mnou zamávalo. Takový pocit máte jen párkrát v životě. Strašně těžko se to vysvětluje. Bylo to prostě setkání s krásou. Myslím, že krása je univerzální, ale párkrát za život ji vnímáte extrémně intenzivně – u ženy, u obrazu nebo třeba u architektury.

Procházka krásnou prací

Kolik projektů naráz zvládnete?

Většinou tak pět až deset. Teď zrovna finišujeme na univerzitě ve Zlíně. Domlouváme projekt hotelu na Praze 1 kousek od náměstí Republiky. Pracujeme na bytovém komplexu v Křeslicích u Prahy. Vymýšlíme rezidenční bydlení v Bubenči. Doděláváme jednu vilu v Troji a taky jeden dům na Moravě. Do toho ještě spousta výběrových řízení.

Víc bych toho naráz ani nechtěl. Ve studiu je nás maximálně deset architektů. Dřív to bylo víc, ale přiznám se, že mi to takhle vyhovuje. Radši se soustředím jen na pár zakázek. Když je jich moc, najednou mi přibývá manažerských úkonů a do projektů se míň zapojuju. A to mě někdy dost štve. Když to srovnám s kostelem svaté Anny, Hotelem Josef nebo interiérem bytu v Divadelní ulici, kde jsem si většinu věcí dělal sám, je to velká změna. 

Je hodně frustrující, když nedopadne projekt, od kterého si hodně slibujete?

K naší práci to bohužel patří. V poslední době se dělají výběrová řízení na všechno, takže projektů, které skončí pod stolem, není málo. Nestává se často, že by někdo přišel a rovnou vám zadal práci. Samozřejmě vás naštve, když projdete několika koly výběru a nakonec skončíte druzí. To je chvíle, kdy si člověk říká, že ho měli vyrazit hned na začátku. Na druhou stranu se zase soutěží o zajímavé realizace a pro zadavatele je to asi dobře, protože mají pestřejší výběr. Pro architekty to každopádně není snadné. Dost věcí skončí v šuplíku a nikdy nevíte, jestli se k nim ještě někdy vrátíte.

Ale jestli je něco opravdu frustrující, tak projekty, které sice vyhrajete, ale pak o ně úmorně bojujete s úřady. Můžete vysoutěžit projekt, domluvit se s investorem, mít na papíře parádní budovu, ale pak dlouhá léta čekáte, jestli vám ji úředníci povolí. Když se dneska chcete uživit jako architekt, je to celkem bojovka. Nikdy nevíte, kdo vám do toho zapíchne vidle. Když se o tom bavím se zahraničními kolegy, jen kroutí hlavou a diví se, jak tady vůbec můžeme podnikat. I u nich je kupa byrokracie, ale třeba v Praze je to vážně extrém.

Čím to je?

Kéž bych to věděl! Třeba u projektu v Revoluční ulici, na kterém pracujeme už čtyři roky, ještě s úřady projednáváme územní rozhodnutí. V Klimentské ulici řešíme projekt dokonce přes deset let. Když stavíme například ve Zlíně, je jednání s úřady jednodušší.

Proč to jde na Moravě a v Praze ne?

Přijde mi, že málokdo je tu ochotný vyjádřit názor a pevně si za ním stát. Ať už je jakýkoli. Úředníci nechtějí nést zodpovědnost za svoje rozhodnutí, a proto projekty radši odsouvají a přehazují si je jako horké brambory. Chápu, že je Praha unikátní a že ji musíme po architektonické stránce chránit. Ale například chaos kolem stavebních předpisů, které chvíli platily, potom zase ne a nakonec jenom částečně, odradil spoustu investorů a developerů od realizace dobrých staveb.

V jednom z dřívějších rozhovorů jste si postesknul, že je v Praze nedostatek odvážných staveb…

Hrozná škoda. Praha by si zasloužila víc budov, jako je třeba Tančící dům. Ukázkovým příkladem byla Kaplického knihovna. Věčná škoda, že se nepostavila. Praze by hodně pomohla. Celá ta kauza je pro mě symbolem toho, jak je v Praze těžké, možná i nemožné, postavit opravdu unikátní věci. Ale vlastně nejde jenom o unikátní věci. V Praze je problém postavit cokoli.

V poslední době se hodně řeší mrakodrapy na Pankráci, které podle mnohých hyzdí pražské panorama. Jak se na výškové budovy v Praze díváte vy?

Myslím, že prostě patří k životu velkoměsta. Určitě se to s nimi nesmí přehánět, ale taky bych se jim hystericky nebránil. Praha se nemůže zakonzervovat a totálně uzavřít novým projektům.

Petr Vágner

Petr Vágner

Narodil se v roce 1970. Vystudoval fakultu architektury na ČVUT v Praze. V roce 1999 založil spolu s úspěšnou architektkou Evou Jiřičnou pražské studio AI - DESIGN, které se zabývá architekturou, interiéry i designem. Je ženatý, má dvě dcery.

Existuje nějaká zakázka snů, do které byste se jednou rád pustil?

Konkrétní vysněnou stavbu, kterou bych chtěl jednou postavit, jsem asi nikdy neměl. Na takové věci moc nevěřím. Radši se soustředím na zakázky, které máme zrovna na stole.

A co třeba kompletní osídlení exotického ostrova pro turisty. Zkrátka něco podobného, co na Maledivách postavil architekt Petr Kolář pro miliardáře Jiřího Šmejce?

Teď jste mě dostal. Podobný projekt by si určitě rád střihnul každý architekt. Stavby u moře jsou skvělé. Nedávno jsme dělali jednu vilu v Thajsku a byla to krásná práce. Ale ještě víc než moře mě lákají hory. Miluju divokou přírodu, lesy, vlky. Ve finále nejde ani tak o stavbu samotnou, jako o konkrétní místo, kde má vyrůst. Je velké štěstí, když se podaří, že je výjimečné.

Takže chata v divočině?

Klidně i malinkatá chatička. Nejhorší je, když máte chatu v přírodě, ale nevystrčíte z ní paty. Nedávno jsme byli s rodinou a s přáteli na čundru v Brdech. Leželi jsme pod širákem, kolem nás nádherné stromy, nad hlavou měsíc a hvězdy. To je možná nejkrásnější bydlení. Člověk by se neměl schovávat před přírodou. Příroda sama je nejkrásnější architektura.

  • RSS
  • Kindle
  • Poslat e-mailem
  • Vytisknout

Líbil se vám článek?

+15
Ano
Ne

Diskuze

3. 7. 2017 | 18:06 | Vojta

Pěkné čtení. Díky! více

2. 7. 2017 | 13:32 | Carl

Tak proč tu vynikající stavbu nepostavíte na předměstí Prahy a zatraktivníte tak tuto lokalitu, když to nejde v Old Townu více

1. 7. 2017 | 6:31 | Jiří Němčanský

Sedím na rybách o velmi časného rána a čtu tento článek. Ano nejlepší střecha je nebe a program hvězdná obloha, bujná květena a orchestr ptaku a všeho kolem. To nevymyslí nikdo to se musí prožít. Ke stavbam z ocele, skla,...více

Přihlášení

Jméno

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!

Všechny materiály © 2000 - 2017 Peníze.CZ a dodavatelé. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1213-2217. Doslovné ani částečné přebírání materiálů není povoleno bez uvedení zdroje a předchozího písemného svolení.
Peníze.CZ vydává společnost Partners media, s.r.o.
Člen SVIT - Sdružení vydavatelů internetových titulů při UVDT.

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.OK