Stavební spořitelny by bez pomoci státu prodělávaly

Loňský rok znamenal pro stavební spoření mnoho rekordů: rekordní počty nových smluv, rekordní poplatky, rekordní počty i objemy úvěrů. A snad právě v odlesku rekordů padlo i rozhodnutí o rekordní pokutě za porušování pravidel hospodářské soutěže. Rozhodnutí ohledně pokut není prozatím pravomocné, spořitelnám se pochopitelně nelíbí a celá situace se budě řešit jistě dlouho. Podrobně jsme o kartelovém rozhodnutí ÚHOS informovali v článku Je to kartel, není to kartel.... Nechme tedy stranou problém kartelových dohod, kdy je prokazování velmi obtížné, a podívejme se na problematiku rostoucích poplatků optikou čísel.

Sestavit přesnou analýzu znamená pracovat s přesnými údaji, které jsou pochopitelně přísně střeženým obchodním tajemstvím. Nevíme, kam investuje konkrétní stavební spořitelna, nevíme přesně jaké má náklady na správu klientského účtu, abychom mohli důvodně pochybovat o nemožnosti jejich růstu. Nemůžeme ani potvrdit, že má spořitelna náklady na jednu smlouvu někde mezi 120 – 200 Kč ročně, což se dá označit za neoficiální údaj.

Můžeme však jasně ukázat, kolik jedna smlouva do stavební spořitelny přinese každoročně peněz v podobě poplatku za vedení účtu. Jejich konkrétní výši pak můžeme vztáhnout k zisku, který spořitelna vykázala v poměru k počtu smluv. Získáme tak dva údaje: zisk připadající na jednu smlouvu a s pomocí konkrétní výše poplatku za vedení účtu i schopnost spořitelny hospodařit se získanými prostředky. Onu schopnost vyjadřuje podíl vždy světlejšího a tmavšího odstínu dané barvy, která představuje konkrétní rok (1999, 2000 a 2003).

Vypovídací schopnost tabulky je sice oslabena o nezahrnutí hospodaření se svěřenými prostředky, ale jejich výnos je omezen kvůli tomu, že stát vyžaduje minimální riziko investic a předepisuje spořitelnám, jak smějí s prostředky nakládat.

Za starejch časů bejvalo líp...

Z uvedených čísel plynou velmi poučné závěry. Vzrůstal-li počet klientů, tak ani růst poplatků nedokázal zabránit poklesu zisků. Proto by stavební spořitelny měly na trhu vystupovat jako menší banky a bez ochranného patronátu státu. Když to šlo na přelomu století, proč by to nemohlo jít o pár let později. Důvody nižšího zisku "z klienta" jsou minimálně dva. Jedním je horší hospodaření bank a druhým jsou střednědobě nízké aktuální úrokové sazby. V roce 1999 byly vysoké úrokové sazby na trhu. Roční PRIBOR se pohyboaval od 8,88 % na začátku roku k 5,75 % na konci. Vklady ve stavebních spořitelnách se úročily zpravidla 3 % případně dalším úrokovým zvýhodněním do celkové výše 5 %. Vznikal velký prostor pro zisk. Proto spořitelny nijak nepotřebovaly prodávat úvěry. Nyní je situace jiná a odbyt úvěrů jako zdroj příjmů je nevyhnutelný. Ale náklady na poskytnutí úvěru jsou daleko vyšší než na nákup státních dluhopisů.
Vliv sazeb je sice oslaben poklesem úročení u novějších smluv a poplatkem za úrokové zvýhodnění, jehož morální ospravedlní ponecháváme pro dnešek stranou, ale i tak nebude zanedbatelný. Přesto si dovolíme tvrdit, že nárůst počtu klientů i poplatků a pokles ziskovosti jsou v dobře hospodařící firmě a za relativně stabilních podmínek hospodářství vcelku neslučitelné pojmy. Jak by to vypadalo, kdyby se poplatky nesměly zvyšovat? Spořitelny by pravděpodobně prodělávaly, takže by musely svou práci zefektivnit. Ale takhle, kdy jejich hospodaření saturují rostoucí poplatky a existence donedávna velmi tučné státní podpory, vykazují zisk.

Jsou nuceny zdražovat

Není se tedy čemu divit, že poplatky rostou. Přestože se to klientům nelíbí a je to hrubě neseriózní, není se spořitelnám co divit. Majitelé volají po zisku, a tak se hledá nejjednodušší cesta. Tou bez pochyby není efektivnější hospodaření, které by vedlo přes bolestné snižování nákladů a propouštění. Hlavním viníkem nejsou stavební spořitelny, ale stát, který, i přes nespokojené hlasy, prozatím politiku "nepřiměřených" poplatků umožňuje svojí dotací ve prospěch nejen klientů, ale také spořitelen, a nechá tak střadatele v nerovném postavení. Stavební spořitelny v ČR tak místo aby se snažily vydělat, lobbují za existenci státní podpory pro každého spořícího klienta pod rouškou nutnosti tzv. přátelských klientů. To je ale pouze rétorické cvičení, protože ohánět se potřebou přátelských klientů, když jim na účtech leží nevyužité desítky miliard korun... Opravdu, škoda slov. Místo aby pak spořitelny vydělávaly na rozdílu úročení mezi poskytovanými úvěry a naspořenými smlouvami, soustředí se na získávání kousku státní podpory každého z klientů.

Spořitelny by byly hloupé, kdyby podobných výhod nevyužívaly. Protože však i ve státní správě nalezneme mnoho klientů stavebních spořitelen, můžeme doufat, že se situace jednou vyřeší. Snad se již blýská na lepší časy a možná je nejvíce nspokojených klientů na ÚHOS. Už i Ministerstvo financí se vyjadřuje pro podporu možných přestupů mezi stavebními spořitelnami během spořícího cyklu. Jak se tato dosti složitá problematika bude nadále vyvíjet prozatím nevíme. Počkejme si, s čím přijde ministerstvo.

Myslíte si, že by měla státní podpora funovat jako motiv pro vstup klientů, kteří pak přinesou zisk stavební spořitelně? A mělo by se tak dít i v době, kdy je "převis" přátelských klientů nad poptávkou po úvěrech? Zdají se vám zisky stavebních spořitelen přiměřené?