Letos v únoru to bylo pětadvacet let od chvíle, kdy Dušan Tříska a Tomáš Ježek přišli s nápadem odstátnit státní majetek za pomoci kuponů.
Dodnes za to sklízejí potlesk i pískot. Jedni je chválí za elegantní řešení, druzí naopak zatracují, že napomohli velkým tunelům, které poškodily českou ekonomiku. Otcové kuponové privatizace pevně stojí za tím, že i z dnešního pohledu šlo o nejlepší možné řešení, jak dostat po revoluci majetek mezi lidi a nastartovat kapitalismus.
Odlišný pohled ale mají právě na „vedlejší účinky“ privatizace. Zatímco Tomáš Ježek tvrdí, že pokud by se správně sepsal zákon o investičních společnostech a fondech, mohlo se předejít nejhoršímu rozkrádání, Dušan Tříska považuje „asset stripping“ (kulantně přeloženo jako „výprodej aktiv“) za věc, která k tak rozsáhlému procesu zkrátka patří.
A pánové se neshodnou ani na tom, jaké zásluhy a vliv na dění kolem kuponové privatizace měl tehdejší ministr financí Václav Klaus.
tehdejší ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci
Nikdy v dějinách nenastala situace, že by byla celá ekonomika vlastněná a řízená státem. A tak na začátku transformace neexistoval žádný vzor, podle kterého by se dalo postupovat.
V únoru 1990 se na zámku v Kolodějích konala konference domácích a exilových ekonomů. Myšlenka kuponové privatizace napadla mě a Dušana Třísku o polední přestávce při procházce v zámeckém parku. Diskutovali jsme, jak privatizovat, když je úspor v rukou obyvatel tak žalostně málo, a prodávat se jim tudíž majetek státu. Napadlo nás ho rozdat, šlo jen o to, jakým způsobem. Z dětství jsme si pamatovali potravinové lístky. Představovali jsme si, že by lidé nějaké lístky – kupony, mohli vyměňovat za akcie.
Než se tak nakonec skutečně stalo, odehrály se ještě dvě velké a úspěšné improvizace, které způsobily, že kuponová privatizace nakonec nebyla jedinou privatizační metodou. Tou první byly restituce, tou druhou byla malá privatizace.
I z dnešního pohledu byla kuponová privatizace tou nejlepší a jedině možnou metodou. Byla to hra pro víc než osm miliónů lidí a dopadla bezchybně. Velké problémy vznikly až po jejím skončení, kdy se s akciemi začalo obchodovat a kdy se začal aplikovat velmi nepovedený zákon o investičních společnostech a fondech [připravený na federálním ministerstvu financí, vedeném Václavem Klausem, pozn. red.]. Nikdy bych už nešel do nějakého projektu, ve kterém bych neměl všechno v rukou a musel se spoléhat na spolupráci s někým, na koho není spolehnutí, jako v případě Václava Klause.
tehdejší náměstek ministra financí
Jakkoli mohu být jen stěží považován za nezaujatého pozorovatele, kuponová privatizace byla samozřejmě i z dnešního pohledu to nejlepší řešení. Přitom jsem za ni vždy považoval všechny její součásti – od registrace prvního držitele investičních kuponů přes následný „asset stripping“ a nakonec i schopnost nové vlastnické struktury reagovat na změny okolního světa. Hlásím se tedy i ke všem společenským nákladům, se kterými mohla být kuponová privatizace spojena. Dokladem budiž snad i to, že momentálně navrhuji obdobně postupovat i v rámci transformace Severní Koreje, respektive sjednocení Korejského poloostrova.
To nás ovšem přivádí k politickým souvislostem tématu. Nutnou podmínkou realizace každého projektu uvedeného typu je totiž podpora někoho, kdo dokáže několikrát za sebou vyhrát parlamentní volby. Ponechám-li tedy stranou nesporné příspěvky Václava Klause k technickému řešení kuponové privatizace, je absurdní byť jen na vteřinu připustit, že projekt podobného významu by mohl být bez jeho politického vlivu zahájen, a co zejména – také dokončen při zachování zdraví a osobní svobody jeho hlavních aktérů.
Co zbylo z kuponové privatizace? Jak komu. Mnozí to ještě ani nevědí. Peníze.cz se vydaly po stopách zapomenutých akcií. Najdete s nimi svůj poklad?
Ondřej Tůma
Srovnávat se vyplatí
Kalkulátor.cz je srovnávač, který lidem šetří peníze ve světě energií, pojištění, telekomunikací a financí. My počítáme, vy šetříte.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
2. 4. 2015 8:10, archivář
Český Tunel nám Evropa nevezme
Pojem "tunelování" vznikl takto: Ve V.B. Lady Margaret Thatcherová privatizovala velké státní podniky. V ČSFR ministr financí Václav Klaus privatizoval velké státní podniky. Potud shoda. Rozdíly: Ve V.B. provedli nezávislý audit a prodali za tržní cenu. Tedy tomu, kdo dal nejvíc. A platilo se hned. U nás se státní podnik prodal za účetní hodnotu předem určenému zájemci. A s odkladem platby.
Postup byl tento: Privatizační komise zjistila účetní hodnotu subjektu vybrala zájemce. Tomu předala podklady.
1. Zájemce si nechal subjekt ocenit znalcem. Částka, určená znalcem, několikanásobně převyšovala částku prodejní.
2. S tímto odhadem tržní ceny šel zájemce do banky a úvěr bez problémů dostal. Za úvěr přitom ručil majetkem, který stále ještě nebyl jeho! Z úvěru, poskytnutého takto bankou, zaplatil tu účetní hodnotu a ještě mu zbyla pěkná sumička do začátků.
3. Podnikatel "zlatokop" si po převzetí subjektu založil další firmu, na kterou převedl aktiva původního subjektu. Potom přestal bance splácet úvěr. Banka byla nucena převzít zástavu, tedy spíše to torzo, které z původního subjektu zbylo. Pan podnikatel byl z obliga, prostě mu "nevyšel podnikatelský záměr!"
4. A na státu bylo, aby mu prokázal úmysl. Pan podnikatel to navíc jistil převedením majetku na osoby blízké. Takto tedy vznikl pojem "tunelování." A takto se nám tady "narodili" noví kapitalisté.
5. Abych nezapomněl: Všechny tyto transakce národního majetku nepodléhají právnímu přezkumu. Na to byl dokonce vytvořen zvláštní zákon!
Při takzvaném očišťování bank od takto vzniklých nedobytných úvěrů bylo zapotřebí tato pasiva někde skrýt. Dva staří přátelé z "Prognosťáku"to vyřešili tím, že založili Konsolidační banku. Vznikl tak světový unikát - banka, která spravovala jen samá pasiva. Když už to bylo příliš nápadné, byla tato banka přejmenována na Českou konsolidační agenturu. Současně s tím bylo vedení ČKA povoleno prodávat tam uložené dluhy za částky, které nezřídka tvořily pouhých deset procent původní výše dluhu. Tak se také běžně stávalo, že původní dlužník si koupil svůj dluh (přes třetí osobu, samozřejmě) za částku, která nepokryla ani úroky z tohoto dluhu. Tento dříve dlužník byl po této transakci samozřejmě už opět vážený podnikatel. Po zaniklé ČKA zbyl dluh ve výši 236 miliard korun.Tato částka se objevila jako záporná položka ve státním rozpočtu a ze státního rozpočtu je také tento dluh umořován. Takže, milé děti, jaké si z toho vezmeme ponaučení? Ano, správně! Když dva dělají totéž, není to vždycky totéž."
A já jen dodávám: Tento stát v žádném případě nerozkrádaly nějaké "socky." Z těch někdejších privatizátorů, jejichž dluhy platíme (a budeme platit i nadále) všichni bez rozdílu, jsou dnes milionáři, multimilionáři a někteří dokonce miliardáři. A jsou to také ti, kteří nám tady skutečně vládnou. Politici jsou ve skutečnosti jen loutky, vykonavatelé jejich vůle.
Tak se také stalo, že si jeden miliardář za „své“ miliony "koupil" i naši současnou vládu...
Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy
2. 4. 2015 16:26, Pepa
... vzala by se v cizine...
To by asi neproslo. Vzdyt kolik bylo kriku o "rozprodavani rodinneho stribra" apod. A to slo jen o nekolik podniku. Rozprodat vsechno do ciziny? Myslim ze v tehdejsi dobe absolutne nepruchodne.
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno
V diskuzi je celkem (15 komentářů) příspěvků.