Nezdařený komunistický puč v Sovětském svazu

Příčinou tohoto mini-krachu byly politické události v Sovětském svazu. Tehdejší Sovětský svaz procházel historickými politickými změnami. Všechno začalo 11. března roku 1985, když byl Michail Gorbačov zvolen generálním tajemníkem komunistické strany Sovětského svazu a stal se tak nejmocnějším mužem tohoto euroasijského kolosu. V následujících letech směřovala jeho realistická zahraniční politika k mezinárodnímu uvolnění. Gorbačevova vnitrostátní politika byla charakterizována pojmy: "perestrojka" (program hospodářských a sociálních reforem) a "glasnosť" (zavádění demokratických struktur). Odzbrojování, konec studené války, svoboda tisku a náboženského vyznání, demokratizační proces a zavádění tržního prostředí byly úhelnými kameny Gorbačevovy politiky. Podobně jako Sovětský svaz, procházely převratným vývojem také všechny státy bývalé, v roce 1991 zrušené, Varšavské smlouvy. Zásadní změny se odehrávaly také v Německu, kde 3. října 1990 došlo k oficiálnímu sjednocení obou německých států.

Politika mezinárodního uvolňování se odrazila i na kapitálovém trhu. Opětovné sjednocení Německa vedlo k euforii, která se projevila také výrazným posílením německého akciového trhu. Akciový index DAX posílil mezi říjnem 1989 (1470 bodů) a červnem 1990 (1960 bodů) o více než 30 %. Pak byl trh negativně ovlivněn krizí v Perském zálivu a DAX se propadl zpět až na 1322,7 bodů (16.1.1991). Začátek operace Pouštní bouře poslal trhy opět vzhůru a růst akceleroval i po skončení války v Zálivu. 17. dubna 1991 překonal americký akciový index Dow Jones poprvé psychologickou hranici 3000 bodů a jeho německý souputník DAX se koncem května opět po čase vyšvihl nad 1700 bodů. Slibný vývoj akciových trhů byl však v srpnu 1991 zasažen nepříjemným šokem.

Jak úspěšný byl Gorbačov na poli mezinárodním, tak velké problémy měl na domácí scéně. Zprvu se pokusil zdokonalit systém plánovaného národního hospodářství a poté se zaměřil na přechod od plánované ekonomiky k ekonomice tržní. Nevýkonné a kolabující sovětské hospodářství se však vzpíralo všem nedůsledným a polovičatým pokusům o oživení. Zásobování obyvatelstva základními potravinami povážlivě vázlo a vlna stávek v uhelných revírech oslabovala již tak chatrnou ekonomiku. Také demokratické reformy zapouštěly své kořeny velice pomalu a neochotně. Není však divu, protože nikdy v historii nebyla demokracie v Rusku tak úplně doma. Navíc se nad Sovětským svazem stále vznášela hrozba rozpadu. Gorbačevova snaha, zachránit Sovětský svaz v decentralizované formě, byla neúspěšná. Již 11. března 1990 vyhlásila nejvyšší rada Litvy nezávislost Litevské republiky. Sjezd lidových poslanců SSSR prohlásil ovšem tento akt za neplatný a Litva byla podrobena vojenskému a hospodářskému nátlaku. Do listopadu 1990 však deklarovalo nezávislost dalších devět sovětských republik, které se jenom pod hrozbou přímého vojenského násilí načas vrátily do nenáviděného svazku. Mezitím však také samotné Rusko vyhlásilo nezávislost, ovšem jako právní nástupce Sovětského svazu.

Zatímco Gorbačov musel lavírovat mezi příznivci a odpůrci reforem, sbíraly ostatní politické skupiny body ve veřejnosti. Zvýšené podpoře proreformních sil se těšil zejména Boris Jelcin, nespokojená část obyvatelstva naopak nahrávala komunistům, kteří volali po návratu "starých dobrých časů". Jelcin byl 12. června 1991 v prvních přímých volbách zvolen prezidentem Ruské federace a stal se tak nejvyšším představitelem největší části Sovětského svazu. Gorbačov byl sice ještě šéfem celého sovětského impéria, ale s narůstajícími odstředivými tendencemi jednotlivých republik postupně přicházel o svůj vliv.

Díky Gorbačevovým reformám ztráceli také komunisté stále více půdu pod nohama a s obavami sledovali erozi a rozpad Sovětského svazu. Počátkem roku 1991 se vnitropolitická situace vyhrotila. Mohly nastat dva, pro Gorbačova nepřijatelné scénáře. Buď návrat k diktatuře nebo naopak rozpad SSSR na mnoho malých států. Aby zabránil těmto hrozbám, pracoval Gorbačov v létě 1991 na nové svazové smlouvě, která měla starý Sovětský svaz transformovat na "Svaz suverénních států". Taková smlouva by ovšem znamenala konec centralizované moci a tím i další oslabení komunistických pozic. Proto se rozhodla konzervativní část sovětského vedení navrátit zpět "staré dobré časy". Viceprezident Gennadij Janajev, ministerský předseda Valentin Pavlov, šéf KGB Vladimír Krjučkov a ministr vnitra Boris Pugo se proto rozhodli pro státní převrat. Protože Gorbačov chtěl již 20. srpna 1991 podepsat novou svazovou smlouvu s jednotlivými republikami, dostali se spiklenci do časové tísně. A tak, když Gorbačov s rodinou odjel 4. srpna na dovolenou na Krym, poznali soudruzi, že přišla jejich velká chvíle.

Když v pátek 16. srpna ukončil burzovní zvon týdenní obchodování, uzavíral americký akciový index Dow Jones na hodnotě 2968 bodů a německý index DAX končil na 1653,3 bodech. V té době ještě nikdo netušil, že v Moskvě vrcholí přípravy ke státnímu puči, který by mohl zvrátit dosavadní pokrok v mezinárodním uvolnění. Akciové trhy prožívaly poklidné období a s klidem také očekávaly další obchodní týden. Byl to však klid před bouří.

V neděli, 18. srpna 1991 v 16:50 byl prezident Sovětského svazu s celou rodinou ve svém krymském sídle zatčen. Když pak Gorbačov nesouhlasil s vyhlášením výjimečného stavu a odmítl předat své pravomoci viceprezidentovi, byl na své chatě uvězněn. V pondělí ráno přinesla sovětská tisková agentura TASS zprávu, že Gorbačov ze zdravotních důvodů odstoupil a viceprezident Janajev převzal prezidentskou funkci. Zároveň pučisté vyhlásili v zemi výjimečný stav.

Tisková zpráva působila jako blesk z čistého nebe a šokovala kapitálové trhy po celém světě. První zásah dostaly asijské burzy. Japonský akciový index Nikkei-225 se propadl o 6 % a hongkongský index Hang Seng ztratil 8 %. Jobova zvěst se šířila dále přes Evropu do Ameriky. Panika postihla především německé investory, kteří se obávali, že návrat sovětských komunistů k moci by mohl vážně zkomplikovat probíhající změny v čerstvě sjednoceném Německu. Index DAX se od počátku pondělního obchodování řítil dolů, aby pak večer zakončil o deset procent slabší, když přistál na hodnotě 1497,9 bodů. Jako poslední byla zprávou zasažena Amerika. Zde však byly ztráty nepoměrně menší. Dow Jones zakončil pondělní seanci poklesem o pouhé 3 %. Jeho propad byl totiž zastaven dalším překotným vývojem v Rusku.

Již v poledne 19. srpna vystoupil ruský prezident Boris Jelcin a vyzval lid ke generální stávce. Před desetitisíci demonstranty, kteří se shromáždili před parlamentem, vylezl Jelcin na tank a žádal návrat Gorbačova. Zároveň se obrátil na vojáky: "Nebuďte slepým nástrojem zlovůle dobrodruhů!" Všude se rozmáhal proti pučistům odpor, ke kterému se přidávalo stále více organizací a politických uskupení. Večer 19. srpna prohlásily všechny republiky tehdejšího Sovětského svazu komunistický puč za nezákonný. Příštího dne vydal Jelcin výnos, kterým převzal vrchní velení všech vojsk, nacházejících se na území Ruska.

Tyto dobré zprávy uklidnily vzápětí akciové trhy, které se vydaly opět vzhůru. Již 20. srpna se DAX vyšplhal na 1526,9 bodů a Dow na 2913,7 bodů. Ještě téhož dne deklarovalo Estonsko opětovně svou nezávislost, o den později následováno Lotyšskem. Přesto se spiklenci ještě nevzdávali. Situace byla napjatá a vyostřila se, když byl vydán povel k útoku na parlament. Příkaz pučistů k zatčení Jelcina byl naštěstí místními veliteli KGB ignorován, zejména však proto, že prezidentské sídlo chránily obrovské davy lidí. Nejednotnost, váhavost a nervozita pučistů nabyly mezitím takových rozměrů, že už nebyli schopni jakékoliv akce a nakonec se sami vzdali. 21. srpna v 16:30 oznámila agentura TASS zatčení pučistů a návrat vojenských oddílů do kasáren.

Tato zpráva odvanula z akciových trhů zbytky obav a indexy se rychle dotáhly na svou předkrizovou úroveň. Zatímco DAX k tomu potřeboval dva dny a 22. 8. dosáhl 1630,8 bodů, prorazil Dow Jones magickou hranici 3000 bodů ještě 21. srpna (3001,8). V noci na 22. srpna se vrátil Gorbačov zpět do Moskvy a rudé strašidlo zmizelo ze scény právě tak rychle, jako se objevilo.

Hrdinou Moskvy se však stal Boris Jelcin. Přeživší pučisté (ministr vnitra volil raději sebevraždu) byli zbaveni funkcí a uvězněni. Komunistická strana Sovětského svazu byla rozpuštěna, nejvýznamnější komunistický tisk pozastaven a později zcela zakázán. Rovněž obávaná tajná služba KGB byla 24. října zrušena. Nezdařený komunistický puč si však vyžádal ještě jednu oběť – Michaila Gorbačova. Rozpad Sovětského svazu byl nevyhnutelný. Jedna republika za druhou vyhlašovala svou nezávislost. 21. prosince 1991 vytvořily některé z bývalých sovětských republik "Společenství nezávislých států". Michail Gorbačov, který ztrácel v zemi popularitu, 25. prosince odstoupil a 31. 12. 1991 přestal Sovětský svaz definitivně existovat. Právním nástupcem Sovětského svazu se stala Ruská federace v čele s prezidentem Borisem Jelcinem. Americké a evropské akciové trhy rychle na "prosovětský puč" zapomněly a přerušený růst devadesátých let mohl opět pokračovat.

Také se vám zdá, jakoby televizní reportáže s Jelcinem na tanku běžely včera? Jak jste před více než jedenácti roky prokomunistický puč prožívali? Znejistil vás? Podělte se o své názory s ostatními!

Přeloženo a upraveno ze serveru www.boerse.de.