Zůstavitel bude nově moci vyjádřit poslední vůli nejen v závěti, ale i formou dědické smlouvy. Touto smlouvou povolává zůstavitel druhou smluvní stranu anebo někoho jiného za dědice a druhá strana to přijímá. Příklad: člověk, který nemá žádné potomky, uzavře s charitativním sdružením smlouvu o tom, že po jeho smrti veškerý majetek získá právě toto sdružení. Smlouva může mít také tuto podobu: otec uzavře se svou dcerou smlouvu, v níž dcera vysloví souhlas s tím, že pozůstalost zdědí výlučně otcův syn (tedy její bratr). Pak jde ovšem o dohodu, jíž se dcera zříká dědického práva ve prospěch určité osoby. Smluvní strany se rovněž mohou za dědice ustavit vzájemně (což bude praktické zejména u manželů nebo trvalých partnerů).
Základní rozdíl mezi závětí a dědickou smlouvou spočívá v tom, že závět je jednostranným právním jednáním zůstavitele, tj. dokud je naživu, může závěť kdykoli změnit, doplnit či odvolat. Zůstavitel tedy může pozdější závětí ustanovit svým dědicem někoho jiného, než koho za dědice povolal závětí předchozí. Naproti tomu dědická smlouva je pro obě strany závazná (stejně jako jakákoli jiná smlouva) a zůstavitel ani druhá strana ji tedy nemůže jednostranně změnit nebo zrušit. Jde o dvoustranné právní jednání, závazné ustanovení za dědice. Nicméně i tento smluvní dědic má právo po smrti zůstavitele odmítnout dědictví, smlouvou se nezavazuje k tomu, aby dědictví přijal.
Ve vztahu k ostatním právním důvodům dědění má smlouva největší právní sílu, tj. má přednost před závětí i zákonem. Bude ji možno uzavřít jen formou veřejné listiny. Smlouva je limitována co do rozsahu, neboť se může týkat maximálně tří čtvrtin pozůstalosti, zatímco ke zbývající čtvrtině by zůstavitel musel povolat dědice mimosmluvně (tj. závětí).
Dědická smlouva ovšem neomezuje zůstavitele v tom, jak se svým majetkem naloží za svého života. Zůstaviteli nic nebrání v tom, aby veškerý majetek již za svého života převedl na někoho jiného, než smluvního dědice. Smluvní dědic má právo pouze na to, aby mu připadlo to, co po zůstavitelově smrti z jeho majetku zbude. Mohl by se však úspěšně dovolat neúčinnosti takového nakládání zůstavitele s majetkem pro případ smrti, které jsou v rozporu s dědickou smlouvou (např. neúčinnosti závěti, v níž by zůstavitel ustanovil dědicem někoho jiného).
Dědické smlouvy mohou sloužit k tomu, aby se zůstavitel již za svého života dohodl se svými dětmi, popř. nejbližšími příbuznými, jak si mezi sebou po jeho smrti rozdělí pozůstalý majetek, čímž lze předejít jejich vzájemným sporům v dědickém řízení.
Sdílejte článek, než ho smažem