Daně mají odrážet majetkové poměry a výnos z nich má sloužit všem. Tuto základní poučku formuloval už v v polovině 16. století francouzský ekonom a profesor práva na univerzitě v Toulouse Jean Bodin. K tomu ještě dodával, že od zdanění nemá být osvobozena žádná třída. Tato pravidla nebyla nikdy zpochybněna, pouze je ekonomové upřesňovali a rozvíjeli.
Tak tomu bylo i v případě skotského ekonoma a autora slavné knihy Bohatství národů, Adama Smithe. Ten v 18. století sestavil čtyři zásady zdanění, později známé jako Smithovy kánony:
- Daňová spravedlnost. Stát by měl respektovat schopnost platit daň podle výše majetku nebo výše příjmu poplatníka.
- Určitost zdanění. Daň by měla být přesně stanovena, současně by měly být stanoveny způsoby a lhůty placení, což by mělo chránit poplatníka před zvůlí výběrčího.
- Pohodlnost pro poplatníky. Daň by měla být vybírána tehdy a takovým způsobem, kdy to nejlépe vyhovuje poplatníkovi – např. po sklizni.
- Úspornost. Náklady na výběr daně by měly být co nejnižší.
Daňová spravedlnost se dnes chápe jako horizontální a vertikální. Horizontální spravedlnost vyjadřuje stav, kdy dva subjekty (bez ohledu na svůj právní status) se stejnou schopností platit platí stejně vysoké daně. Zásada zní samozřejmě, je však soustavně porušována. Příkladem mohou být dvě podobné firmy, z nichž jedné stát udělí daňové prázdniny jako investiční pobídku.
Vertikální spravedlnost je vyjádřena pravidlem, že poplatníci s vyšší schopností platit, by měli vyšší daně odvádět. Toto pravidlo je zajištěno stanovením procentní sazby daně (nejen z příjmu, ale také např. DPH, kde platí, že čím více je kdo schopen nakupovat, tím více také platí na dani). V praxi však bývá toto pravidlo uplatňováno „sociálně“ jako progresivní zdanění neboli pro lidi s vyšším příjmy platí vyšší daňová sazba, než pro lidi s nižšími příjmy.
Zásadu maximální pohodlnosti pro poplatníka prosazoval např. už Jean-Baptista Colbert, ministr financí francouzského krále Ludvíka XIV, kterému říkával: „Umění výběru daní spočívá v tom, jak oškubat husu tak, aby co nejméně syčela.“
Smithova zásada úspornosti či také efektivnosti se například až do 30. let minulého století realizovala tak, že daň z příjmu fyzických osob se ve většině zemí vybírala jen od malého procenta ekonomicky aktivních nejbohatších obyvatel, neboť výběr malých částek od velkého počtu obyvatel byl administrativně příliš náročný.
V nynější ekonomii je dodržování čtyř Smithových kánonů považováno za hranici, podle které se daň odlišuje od státního lupičství. Smithova pravidla rozpracovali na přelomu 19. a 20. století neoklasičtí ekonomové pro potřeby aktivního výkonu státní hospodářské politiky.
Navzdory snahám dodržovat Smithův kánon se výběr daní neustále zvyšoval – stoupal podíl vytvořeného hrubého domácího produktu přerozdělovaného státem. V období válek šlo o nutnost financovat armádu. V období míru se vyšší přerozdělování většinou ospravedlňovalo zajišťováním sociálního smíru a poskytováním sociálních a dalších státních služeb.
Jedním z často citovaných mezníků ve vybírání daní je nahrazení jednorázového ročního odvodu daně z příjmu placením měsíčních záloh formou srážky z mezd. Tento způsob byl zaveden v USA v roce 1943. Původním účelem bylo zajištění financování válečných výdajů a dosažení rovnoměrnosti v příjmech a výdajích státního rozpočtu. Výsledkem však bylo zvýšení podílu daně ze mzdy na celkových příjmech státního rozpočtu ze 2 na 10 procent, tedy (kromě příležitostného zvýšení sazby) také prudké zvýšení efektivnosti výběru daně. Autorem nápadu byl liberální ekonom Milton Friedman a nikdy si jej tento zastánce co nejmenšího státu a maximální ekonomické svobody jednotlivce nepřestal vyčítat. Po válce se totiž daně nesnížily, ale vybrané prostředky byly použity pro jiné účely.
Teoretikové se zabývali také vztahem daně a růstu národního bohatství. Považuje se za obecně přijímanou tezi, že daně snižují výkon národního hospodářství. Je proto třeba najít optimální výši zdanění, které by ekonomiku brzdilo co nejméně a daňové příjmy pro stát byly co nejvyšší. Tím se v USA v 70. a 80. letech zabýval ekonom Arthur Laffer. Dospěl k závěru, že celkový výběr daně roste pouze do určité výše daňového zatížení. Při zvýšení břemene nad určitou mez celkové inkaso daně opět klesá. Tento poznatek uplatnil americký prezident Ronald Reagan a ověřil jej v praxi: snížil daně a příjmy státního rozpočtu z výběru daní výrazně vzrostly. O Lafferovy závěry se opírají i dnešní vlády některých zemí, které zavádějí jednotnou daň s relativně nízkými sazbami. Často to zdůvodňují tím, že nižší daně bude ochotno platit více subjektů a příjmy státního rozpočtu se tak zvýší.
Který stát světa má podle vás optimální zdanění pro své občany? A který typ zdanění je podle vás lepší a který horší?
Sdílejte článek, než ho smažem