Oficiálně začaly stavební práce na Severní pacifické železniční trati 15. února 1870 40 kilometrů západně od Duluthu. Již předtím poskytla banka Jay Cooke & Co. společnosti Severní pacifická překlenovací úvěr.
Zatímco v Minnesotě se stavělo směrem k hranicím dnešní Severní Dakoty, na druhém konci Spojených států, v Kalamě ve státě Washington, začali stavební dělníci (většinou veteráni občanské války a imigranti z Irska a Číny) razit cestu na východ.
Jay Cooke byl velký optimista, určitě však nebyl naivní. Pro financování společnosti sjednal státní podporu u americké i kanadské vlády a jeho bankéři už od začátku hledali způsob, jak se zbavit finančního rizika vyplývajícího z úvěrů na úkor někoho jiného.
Prostředkem měla být emise dluhopisů Severní pacifické v tehdy neuvěřitelném objemu 100 milionů dolarů (186 miliard dnešních dolarů při přepočtu přes HDP).
Po vzoru tříletých státních dluhopisů z občanské války měl nést dluhopis atraktivní roční kupón 7,3 % (jeden cenný papír o nominální hodnotě 100 dolarů tedy držiteli přinášel 2 centy denně). Bylo to o tři procenta více, než v té době nesly americké státní dluhopisy, o dvě procenta více než výnos kvalitních komunálních dluhopisů a o procento více než výnos železničních dluhopisů prvotřídních emitentů. Kvůli zvýšení kreditní kvality byly dluhopisy zajištěny hypotékou na majetek společnosti a jako ochranu proti inflaci nabízely při splatnosti směnitelnost za zlato. Banka se je chystala umístit na oblíbeném odkladišti amerického rizika – tedy v Evropě.
S prodejem začala nově zřízená londýnská pobočka Jay Cooke & Co. za Cookeovy osobní přítomnosti 1. července 1870. Jenže za dva týdny Francie vyhlásila nečekaně válku Prusku a evropská poptávka po amerických dluhopisech okamžitě vyschla. Zatímco němečtí a francouzští investoři ztratili zájem z pochopitelných důvodů, investoři z Itálie a Rakouska-Uherska čekali, zda se do války nezapojí i jejich země. Ostatní evropské státy v čele s Británií vyčkávaly, jak válka dopadne.
Všichni předpovídali, že válka bude krátká – Francouzi mohli dobýt Berlín stejně rychle jako Prusové Paříž. Po bleskových německých vítězstvích u Sedanu a Met, zajetí francouzského císaře Napoleona III., pádu francouzského císařství a zářijovém obklíčení Paříže Němci se skutečně zdálo, že konec je blízko. Nově vzniklá francouzská republikánská vláda se však tvrdohlavě odmítala vzdát a válka se táhla dál.
Po neúspěchu v Evropě Jay Cooke & Co. zkusila dluhopisy udat na americkém trhu. V roce 1870 však bylo v USA uvedeno do provozu přes 12 000 kilometrů železnic, nejvíce v dosavadní historii. V důsledku výpadku evropského trhu zaplavily newyorskou burzu emise železničních akcií a dluhopisů. Obrovská nabídka způsobila pokles cen akcií, růst dlouhodobých úrokových měr a řada spekulativních emisí slibovala neuvěřitelné výnosy. Prodejní síť Jay Cooke & Co. byla stále velmi výkonná, konkurenti se však učili rychle. Prodej dluhopisů Severní pacifické nabíral zpoždění. Velká část emise uvázla v bankovním portfoliu, kde vázala drahocenný kapitál. Cooke však nepropadal panice. Věřil, že dluhopis Severní pacifické dokáže prodat hned, jak pruská válka s Francií skončí.
„Zenitové město na pobřeží neslaného moře“, budoucí Chicago či Paříž aneb Duluth v roce 1870.
Mezitím začali prodejci železniční společnosti s náborem osadníků, kterým prodávali (od americké vlády zadarmo získané) pozemky. Použili osvědčenou novinovou kampaň, v níž popisovali Duluth (mající v té době 3 500 obyvatel) jako „Zenitové město na pobřeží neslaného moře“ a okolní příroda vylíčena v takových barvách, že americké noviny pruh země podél železnice ironicky pokřtili na „Cookeův banánový pás“.
Financována Cookeovými penězi dokončila v roce 1871 Severní pacifická 370 kilometrů trati až k hranicím Severní Dakoty. Navíc od jiné železniční společnosti pronajala 250 kilometrů trati od Duluthu k St. Paul v Minnesotě. V minnesotském městečku Brainerd (pojmenovaném po choti prezidenta společnosti Johna Gregoryho Smithe) bylo založeno ředitelství a centrální depo. V západní části, kde byly horší geografické podmínky, dorazila trať 40 kilometrů na sever od Kalamy. V tu chvíli začaly opravdové problémy.
Pozemky v Severní Dakotě, darované společnosti vládou, nebyly tak zcela panenské a opuštěné, jak agenti tvrdili. Žili na nich indiáni Dakotové, více známí jako Siouxové. A ti se svých lovišť nehodlali vzdát.
Brzy začali napadat železniční průzkumné a vyměřovací týmy. Na pomoc geometrům byla povolána armáda a dělníky začalo chránit 600 vojáků generála Hancocka. V době, kdy celou americkou armádu tvořilo okolo 40 000 mužů, to byla podstatná vojenská angažovanost. Problémy se Siouxy brzy pronikly na veřejnost i se zvěstmi, jak Indiáni zachází se zajatci. To zchladilo zájem potenciálních osadníků o rozprodávané pozemky – přesně v okamžiku, kdy vyšší nároky na bezpečnost zvýšily stavební náklady. To a stavební potíže u Tacomy způsobily, že Severní pacifická utrácela peníze daleko rychleji, než předpokládaly původní plány. O to důležitější bylo pro Jay Cooke & Co. zbavit se finančního rizika a železniční dluhopisy Severní pacifické vyprodat co nejrychleji.
Bankéř Jay Cooke (1821 – 1905) v pozdním věku. V době fotografie už své sídlo v Ogontzi přeměnil v dívčí školu
Německá děla bombardovala Paříž, v zámku ve Versailles bylo pod taktovkou pruského kancléře Bismarcka založeno německé císařství, německé armádní sbory likvidovaly jednu francouzskou armádu za druhou, Francie se však stále nechtěla vzdát. Na tvrdé německé podmínky přistoupila až 10. května 1871.
Francie ztratila Alsasko a Lotrinsko, navíc musela Německému císařství zaplatit válečné reparace v částce pěti miliard franků (jedné miliardy tehdejších a 1 718 miliard dnešních dolarů). Na zaplacení reparací bylo vázáno stažení německých vojáků z francouzského území.
Francouzská vláda tolik peněz neměla a tak si je musela půjčit na kapitálovém trhu. Reparace byly rozpočteny do několika let. Ve snaze splatit je co nejdříve a zbavit se německých vojáků na vlastní půdě, nabízela francouzská vláda dluhopisy s neomezenou splatností a atraktivním šestiprocentním výnosem, které upisovaly banky z celé Evropy (včetně bank německých). V důsledku mohutného vytěsňovacího efektu tak byl v roce 1871 v Evropě o dluhopisy amerických společností mizivý zájem.
Jay Cooke & Co. proto opět nabídla dluhopisy v USA. V roce 1871 se sice do provozu uvedlo méně kilometrů železnic než o rok dříve, evropský výpadek však pocítili všichni a trh byl stále zavalen loňskými emisemi. Ceny akcií se zvedly a úrokové sazby klesly – ceny akcií i dluhopisů však stále zůstávaly pod úrovní roku 1869. Prodejní síť banky se snažila ze všech sil, prodej však stále vázl. Cooke zůstával optimistou. Dříve či později musí německá vláda uložit francouzské peníze u německých bank. A až je Němci začnou utrácet, vypukne boom, jaký historie ještě nezažila, věřil Cooke..
Sdílejte článek, než ho smažem