V minulém díle jste se mohli dočíst, že právě do očí bijící výhodnost investice (výběr daní v provincii Asie) se stala její zhoubou. Dnes se podíváme, co se s Crassovou investicí stalo.
Nikdo nechce z kola ven...
Pravděpodobně každý z účastníků věděl, že cena výběru asijských daní je už nepřirozeně vysoko a kontrakt už nemůže být ziskový. Jenže každý také věřil, že tento neodvratný fakt konkurence pochopí a z řízení se stáhne. Pokud si toto mysleli všichni, bylo logické, že se nikomu nechtělo odstoupit, dokud neodejde někdo jiný. A tak cena dál rostla výš a výš.
Když minula práh ziskovosti, finančně slabší společnosti odpadly. Ty další však pokračovaly v poptávání. A cena šla výš a výš, dokud neodpadli další zájemci. Pak cena stoupala dále, dokud nezůstali jen ti nejmocnější. Nakonec šla cena vzhůru exponenciálním způsobem. Poté zůstalo zájemců už jen pár a cena stále rostla, dokud hru, set i zápas nevyhráli ti, kteří měli úplně nejvíc peněz ze všech, tedy Crassovi publikáni.
Nejprve vítězové propadli vítězné euforii. Bylo to napínavé, vzrušující a krásné - mnohem lepší než gladiátorské zápasy. Bylo to drahé. Ale za tu cenu to stálo - získali přece kontrakt v Asii, navzdory všem ostatním.
Marcus Crassus, největší spekulant antiky:
Špatné zprávy
Pak přišlo vystřízlivění. Možná dokonce v Crassově osobě, když se boháč přišel ptát, co je s jeho penězi. Chtěl vědět, jakým způsobem dostane investici nazpátek.
Přišly také zprávy z Asie. Provincie zdaleka nebyla tak bohatá, jak se zdálo. Naopak, byla vyčerpaná po letech povstání a válek. Navíc si vítězné Pompeiovy armády od obyvatel vybraly svou daň (respektive válečnou kořist) ještě před příchodem daňových výběrčích. Zdálo se, že se z kontribucí a válek bude provincie vzpamatovávat ještě hodně dlouho. Původně odhadovaná suma daňových plateb se ukázala jako optimistická a bylo třeba ji revidovat dolů. Zkrátka a dobře, vítězný kontrakt byla naprostá finanční katastrofa.
Crassus nemohl nic dělat
Hned, jak se toto rozneslo (a podobné zprávy se ve finančním světě šíří rychle), šla dolů cena podílů publikánské společnosti, a s tím i hodnota Crassovy investice. Za normálních okolností by Marcus Licinius podíly prodal na volném trhu a ukončil investici i za cenu ztráty.
Jeho investice však byla tak obrovská a poptávka po podílech společnosti tak malá, že bylo nemožné prodat celý podíl najednou. Prodej po částech srážel cenu níž. A jak už to v době paniky bývá, cena padala rychleji než objem Crassem prodaných podílů. V konečném důsledku tak Marku Liciniovi zůstala většina jeho podílů, ovšem za daleko nižší cenu, než když se začalo prodávat.
Byl v pasti, z které nemohl uniknout. Až po uši vězel v problémech, v kterých být nechtěl. Každý den a každou noc si vyčítal, že nezůstal v nemovitostech a nechal se navrtat do něčeho takhle hloupého. Protože však nerad prohrával (a ještě neochotněji ztrácel peníze), začal hledat cestu, jak se z pasti dostat. Nakonec ji našel.
Pomoc Senátu?
Nebyl-li schopen ho z problémů dostat svobodný trh, musel to udělat stát.
Shromáždil senátory, kteří investovali společně s ním, zajistil si podporu nešťastné publikánské společnosti a jeho lidé zalobovali mezi ostatními politiky. A pak se jednoho dne v senátu objevil publikánský návrh na anulování výsledků veřejné soutěže o prodeji daňových práv v Asii.
To, že se s návrhem Crassus a jeho známí nepárali, bylo vidět z toho, že když se publikánů ptali, proč o zrušení kontraktu žádají, řekli senátu víceméně pravdu: "Nechali se zaslepit vidinou zisku a poptávali příliš vysoko." Na jejich obranu vystoupil i Crassus a projev přednesl i Cicero.
"Bylo to odporné, nechutné a trapné," psal později řečník Cicero v dopise Attikovi, "nicméně existovalo vysoké a reálné nebezpečí, že si senát odmítnutím jejich návrhu publikány znepřátelí," pokusil se Marcus Tullius Cicero dodat příteli a asi i sobě nějaké odůvodnění, proč se na takové věci podílel.
Římská společnost té doby možná byla "slabá, zoufalá a nestabilní", jak si ve stejném dopise Cicero Attikovi stěžoval, nicméně stále ještě nezkorumpovaná natolik, aby tak skandální návrh senátem prošel.
Notabene v zákonodárném sboru ovládaném Pompeiem Velikým, který byl schopen zarazit jakýkoliv zákon anebo návrh, který se mu nelíbil. Jak by mohl Crassův nepřítel nevyužít příležitosti udeřit, když se mu protivník k úderu takto nabízel sám a dobrovolně? Návrh publikánů Senát zamítl.
Investice propadla. Co dál?
Zuřícímu Crassovi a ostatním tak zůstaly vězet peníze v nevýnosném projektu. Byl to opět Pompeius, který se smál naposled. A byl to Crassus, kterého Pompeiův smích připravil o peníze i o prestiž. Bohové, jak asi musel Pompeia nenávidět!
O to více pak Římany překvapilo to, co následovalo. Po krachu asijského projektu se totiž v Crassovi cosi zlomilo. Možná pochopil, že na politickém poli nemá proti Pompeiovi šanci. Možná ho hrátky se senátem přestávaly bavit. Možná byl na senát naštvaný, protože ho připravil o peníze. Anebo jako obchodník zvážil chladnokrevně všechna pro a proti a rozhodl se změnit taktiku i strategii.
Gaius Julius Caesar (100-44 př. n. l.). Právník, který přemluvil Pompeia a Crassa k vytvoření politické aliance, která měla ukončit dějiny římské republiky. Historici píší, že za to mohl společný Pompeiův a Crassův známý, mladý, ambiciózní (a po uši zadlužený) právník a vojevůdce
Gaius Julius Caesar. Poté, co ho věřitelé donutili vrátit se z vítězného tažení proti povstaleckým kmenům v Hispánii, sháněl v Římě politickou podporu pro svůj konzulát a přitom se sešel s Pompeiem i Crassem. Někde mezi těmito návštěvami a touto trojicí se pak
zrodil nápad budoucího politického projektu.
Pokud Pompeius a Crassus podpoří oficiálně Caesarův konzulát, měl Caesar podpořit i je. A pokud Pompeius neoficiálně podpoří Crassa, měl Crassus stejně neoficiálně podpořit Pompeia. Pompeius i Crassus však v každém případě mohli spoléhat na Caesarovu aktivní podporu. Proč dělat politiku složitou, když to jde dělat jednoduše?
V roce 59 před naším letopočtem byl Caesar za aktivní Pompeiovy i Crassovy podpory zvolen konzulem. Během svého konzulátu vyhověl všem Pompeiovým i Crassovým požadavkům a výměnou za to obdržel pětiletý mandát pro správu předalpské i zaalpské Galie, Illyrie a velení nad římskými armádami.
Pevná politická aliance
Příští tři roky se mezi spolupracující trojici z různých stran pokoušeli vrazit klín. V roce 56 před naším letopočtem, když se jim to už málem povedlo, přerušil Caesar tažení v Galii a sešel se s Crassem v Ravenně a Pompeiem v Lucce, kde stvrdili cosi, čemu se později začalo říkat triumvirát.
Roku 55 před naším letopočtem byli Pompeius s Crassem za Caesarovy podpory zvoleni konzuly. Navzdory vší opozici byla Caesarovi prodloužena moc nad armádou a správa provincie Galie, Pompeius obdržel provincii Hispánii a Crassus bohatstvím přetékající Sýrii. Dosud neoficiální vztahy se staly oficiálními a o příštím směřování státu se začalo rozhodovat zcela mimo senát.
Paradoxně tak měl Cicero v dopise Attikovi pravdu. Nebezpečím pro stát však nebyli odmítnutí publikáni, nýbrž politik, který jejich návrh prosazoval; a také politik, který ho zamítl.
V té době byl Crassus na vrcholu své životní dráhy, v roli jednoho z tří nejmocnějších mužů tehdejšího světa pravděpodobněji nejdále, kam to kdy jaký spekulant v dějinách dotáhl. Jednu věc však netušil. Do konce života mu zbývaly jenom dva roky.
Seriál dokončíme příště.
Víte další zajímavosti ze života Marca Crassa, o kterých jsme vás v našem seriálu ještě neinformovali? Využijte