Marcus Crassus, největší spekulant antiky: spasitel Říma

Ač se to zdálo neuvěřitelné, Spartakův plán bleskové války vyšel. Vzpoura gladiátorů, kterých bylo nejprve zhruba 80 (přičemž postupně jejich počet překročil 100 tisíc), došla vítězného konce. Otroci dosáhli bezpečí. Cesta na svobodu (do Galie, Germánie či Ilyrie) byla volná, nebylo už nic, co by jim stálo v cestě. Více se o průběhu první fáze Spartakova povstání dočtete na tomto místě.

V ten okamžik však došlo k dějinnému zlomu. Spartakovým vojákům se totiž válčení a drancování zalíbilo natolik, že jim bylo líto přestat. Itálie byla přece tak bohatá! Pokud dokázali porazit Římany jednou, dokážou je porazit kdykoliv. Proč skončit něco, co tak skvěle začalo?
Armáda se prostě odmítla rozpustit. A co víc, dokázala svého velitele přesvědčit, aby se do Itálie vrátili a vytáhli na římské hlavní město!

V Římě vládne panika

S každou mílí, o kterou byl Spartacus se svou armádou k hlavnímu městu blíž, panika stoupala víc a víc. Nepochybně rostly ceny potravin, když je občané začali skupovat, aby se předzásobili na blížící se obléhání. Někteří obyvatelé však začali raději Řím opouštět, nejprve po jednom, pak po dvou, po čtyřech, pak ve stále větším a větším množství. Někteří z nich se do bezpečí přesouvali jenom na čas, než to nejhorší pomine. Jiní už dopředu tušili, jak bitva dopadne, a chtěli se přestěhovat navždy.

K čemu zůstávat ve vydrancovaném a vypáleném městě, kde člověk snadno přijde o život, když může poklidně žít a podnikat v egyptské Alexandrii? A pokud už se člověk stěhuje navždy, proč v Římě vydržovat byt anebo dům? Nebylo by ho lepší prodat anebo zrušit nájemní smlouvu? A pokud už to člověk udělá, není to lepší prodat hned (dokud jsou ceny ještě nahoře) než později, až bude stát Spartacus u městských bran a žádný hlupák si v Římě dům nekoupí?

Ceny nemovitostí padají

Bylo celkem jedno, zda lidé opouštějící Řím bydleli v nájemních či vlastních bytech anebo vlastních vilách. Hromadné výpovědi nájemních smluv snížily příjem vlastníků činžovních domů z nájemného, a to se přeneslo do cen domů stejně, jako by ho vlastník chtěl prodávat. V každém případě se na trhu nemovitostí náhle objevilo množství nabídek, přičemž ve stejnou chvíli zmizela poptávka (kdo by chtěl bydlet ve městě, na které pochoduje pustošící armáda?).
Obrovská nabídka se střetla s mizivou poptávkou a výsledek byl nasnadě: ceny se náhle zhroutily.

Prudký pokles cen vyvolal paniku, v jejímž důsledku se na trhu objevili další prodejci (vedeni úmyslem prodat, dokud je čas), načež pád cen začal nabývat hrozivých rozměrů. Stejně jako kdykoliv poté, v okamžiku, kdy panika dosáhla vrcholu, se na trhu objevili i prodejci, kteří původně prodávat nechtěli (protože všem v tu dobu bylo naprosto jasné, že pokles je dlouhodobá záležitost a ceny nemohou jít jiným směrem než dolů). V tu chvíli přestaly mít ceny cokoliv společného s realitou: čím více ceny padaly, tím více bylo nemovitostí na prodej a tím menší zájem o ně byl. Na úplném dně stály nemovitosti jen zlomky toho, co stály na počátku války, a přesto je nikdo nechtěl.

Crassus znova nakupuje. Jaký trik si připravil nyní?

Přesněji, téměř nikdo. Až na pár jedinců, co si v atmosféře strachu, děsu a zmaru zachovali chladnou hlavu. Plutarch nepíše, co v tuto dobu dělal Marcus Licinius Crassus. Soudě však podle toho, co následovalo, byl jedním z chladnokrevných. "Požární" ceny nemovitostí byly po celém Římě - bylo by možné, že by si nechal takovou příležitost uniknout? V panice se Crassus cítil jak ryba ve vodě, to, co se nyní dělo, pro něj muselo znamenat zlaté časy!

Soudě podle dalšího vývoje událostí musel investovat ohromné částky. Vzhledem k tomu, jak nízké byly v tu dobu ceny, mohl koupit najednou celé bloky domů, možná i městské čtvrti.
Ti, co mu svůj majetek prodávali, si znovu nepochybně mysleli, že je hlupák a blázen (popřípadě nenapravitelný dobrák, což v tu dobu znamenalo totéž). Domy byly sice levné, ale jejich nízká cena logicky pramenila z faktu, že na město míří Spartakova armáda. K čemu budou Crassovi budoucí trosky ve vypáleném a vydrancovaném městě? Chce je snad hasit pomocí svých hasičů? A jací otroci mu je postaví, když všichni utečou za Spartakem?

Crassus imperátor, jediný velitel římských armád

Crassus dobře věděl, co dělá. V hlavě měl totiž plán. Nejprve koupil to, co potřeboval. Pak začal jednat. Přišel čas na jeho obvyklý hasičský trik. Ovšem v měřítku, jaké Řím ještě neviděl.
Žádný z Crassových životopisců nepopisuje, co se toho dne v římském Senátu vlastně stalo. Jisté je jen jedno: Marcus Licinius Crassus do něj vkročil jako senátor, ale vyšel jako imperátor, jediný velitel s plnou mocí nad římskými armádami. Poprvé v římských dějinách byli oba konzulové zbaveni svého úřadu a senát schválil postavení 6 dalších legií, které Crassus slíbil financovat z vlastních prostředků.

To bylo výjimečné. Platit armádu tehdy bylo stejně drahé jako dnes, válka byla zábava králů (respektive států), nikoliv soukromých osob. Bohatí lidé byli před Crassem i po něm. Někteří z nich byli neuvěřitelně bohatí. Slavná florentská rodina Medicejských, německá rodina Welserů, která jeden čas vlastnila Venezuelu, Rothshildovi, financující britskou obchodní expanzi v 19. století, finančník a spekulant J. P. Morgan, který vytahoval z bryndy americké Ministerstvo financí, aby nakonec sám zastavil burzovní krach v roce 1907, ocelářský magnát Carnegie, který Morganovi prodal to, z čeho se zrodil US Steel - největší podnik světa začátku 20. století, Gates či Buffett.

Nikdo z nich si však nedovolil platit armádu v měřítku srovnatelném s Crassovým. Bylo to tak neslýchané, že Plutarch Crassovo suché finančnické konstatování ("žádný člověk nemůže být považován za bohatého, pokud si nemůže dovolit udržovat ve válce armádu") považoval za omyl. Jak velké asi musely být Crassovy investice, když si na jejich ochranu mohl dovolit takové výdaje?

Přichází zlom, Spartacus zastavuje pochod na Řím

Crassovo jmenování imperátorem znamenalo ve válce zlom. Den předtím byli Římané pesimističtí. Den poté se jejich nálada úžasným způsobem změnila. Crassus neměl problémy s najímáním vojáků, neboť dobrovolníci se k němu jen hrnuli. Část z nich z přátelství ke Crassovi, část prostě jenom pro čest, protože v rozhodujícím boji o Řím nechtěla zůstat stranou.

Zpráva o 6 nově stavěných legiích stačila, aby Spartacus zastavil pochod na Řím. Deset legií byla obrovská síla. Utkat se s takovou armádou, chráněnou v dobře opevněném městě, byl beznadějný úkol i pro vojenského génia Spartakova typu.

Místo toho se vůdce otroků pokusil porazit Crassa v otevřeném poli, kde jeho šance na vítězství byly přece jenom o trochu větší. Obě armády se soustředily v oblasti Picena (dnešní Pisy). Crassovi v tu dobu stále šlo o vytlačení otroků do Alp, pryč z italského území. Rozdělil proto vojsko na dvě části. Zatímco větší blokovala cestu na Řím, druhá o dvou legiích měla pod vedením Crassova zástupce Mummia sledovat otroky k severu. Obě se měly vyhýbat boji, Crassus očividně nechtěl zbytečně riskovat svůj majetek. Přesto došlo k bitvě.

Plutarch neuvádí, co se vlastně stalo. Zda Mummius Spartaka podceňoval a chtěl otroky porazit sám. Zda ho k bitvě přesvědčily horké hlavy v jeho štábu či Spartacus Crassova velitele vyprovokoval pochybně vypadajícím manévrem anebo zběsilým pustošením římského majetku. V každém případě se Mummiovi vedlo stejně, jako celé řadě velitelů před ním.

Spartacus si prorazil cestu k jihu, zatímco poražené legie ve zmatku ustoupily ke Crassovi. Aniž to tušily, to nejhorší je teprve čekalo. Imperátor totiž zuřil, a to nejen nad porušením svého rozkazu, ale také nad ničením svých investic. Poražené legie měly poznat, jak vypadá jeho hněv.

O míře jeho vzteku se zápisy kronikářů liší. Podle Plutarcha postihla jenom kohortu, která v bitvě ustoupila první. Podle jiných obě poražené legie. V každém případě bylo mezi přeživšími vojáky losováno. Každý desátý byl před nastoupenou armádou popraven. Decimace, jak se tomuto trestu říkalo, byla nejen krutá, ale pro Římany (hrdé na svou morálku, odvahu a občanskou ctnost) navíc děsivě ponižující. Od tohoto dne nebylo pro žádného z Crassových vojáků pochyb: je daleko lepší padnout v bitvě, než přežít porážku a ještě jednou riskovat Crassův hněv.

Pokračování příště.

Tušíte, co se stalo pak? Znáte příběh Marka Crassa?