Marcus Crassus, největší spekulant antiky: kdy skončí býčí trh s nemovitostmi?

Crassus vydělával hodně. Základem úspěšného obchodu je levně koupit a draze prodat. Marcus Licinius kupoval velmi levně. Panikařící lidé mu občas byli ochotni prodávat hořící domy pod tržní cenou pozemků, takže Crassus vydělal bez ohledu na to, jestli se podařilo oheň zvládnout a dům zachránit anebo ne.

Crassus byl schopen vydělávat i při vyšších kupních cenách, jen proto, že dokázal odhadnout, zda se podaří dům jeho hasičům zachránit. Nešťastný prodejce takovou možnost neměl. Na místě nebyl žádný jiný kupec než Crassus, a pokud by majitel dům neprodal, vždy hrozilo, že ho Crassovi hasiči při záchranných pracích vynechají a jeho dům prostě shoří.

Lze Crassovo chování jednoznačně odsoudit?

Možná se vám Crassovo chování zdá brutálně cynické. To je však problém většiny spekulací. Podstatou úspěšné spekulace je racionální uvažování, a co je racionální, nebývá vždy líbivé. Není však možné říci, že by Crassovo chování bylo jednoznačně negativní. Koneckonců tvořil jen jednu stranu transakce - majitelé domů měli vždycky možnost svůj dům neprodat (ať už to pro ně znamenalo cokoliv) a cena byla stanovena vzájemnou dohodou.
Crassovi hasiči navíc oheň skutečně uhasili, přičemž zachránili spousty životů i majetku a římskou městskou správu jejich činnost nestála ani měďák - všechny náklady hradil ze své kapsy Crassus.

Poškozené domy Crassus renovoval, zničené znovu postavil a přeživší nájemníci se za pár měsíců mohli nastěhovat zpět. Jediní, kdo na celé věci tratili, byli bývalí majitelé. V jejich případě však veřejné mínění stálo na Crassově straně - ti vydřiduši nedostali nic jiného, než co si zasloužili. Bohové je správně potrestali!

Dalším důvodem, proč bylo těžké si na Crassa stěžovat, byla jeho rostoucí popularita. Dveře jeho domu byly pro příchozí vždy otevřené, jím pořádané veřejné slavnosti a hostiny oplývaly jídlem, pitím i příjemnou zábavou. Crassus se nikdy nad nikoho nevyvyšoval, všem odpovídal na pozdrav a vždy se snažil působit dojmem dobře naladěného, přívětivého člověka, ochotného kdykoliv pomoci.

Odvážil se zastupovat lid v kauzách, které odmítali přijmout i právníci a řečníci Caesarova, Pompeiova či Ciceronova kalibru. Při soudních projednáváních pak prokazoval své vynikající znalosti historie, práva i filozofie. Bezúročně půjčoval přátelům, i když pak trval na dohodnutých splátkách, což (jak píše Plutarch) bylo pro dlužníky často horší, než kdyby měli platit úrok. Desetinu svého majetku odkázal Jupiterově chrámu, a když se později stal na jeden rok konzulem, živil 3 měsíce veškerý římský lid jen na svoje náklady.

Každý býčí trh jednou skončí

Ať tak či onak, díky požárům Crassovi za chvíli patřila velká část Říma. Některé domy po rekonstrukci prodal, aby měl na další investice. Část si však ponechal. Byl přece býčí trh, do města se stěhovali další a další lidé a ceny nemovitostí jenom stoupaly. Zdálo se, že, odmyslíme-li požáry, držením nemovitostí není možné prodělat.
Každý býčí trh však jednou skončí.

Ten v nemovitostech se nachýlil ke konci, když bohatý kampánský obchodník Lentulus Batiates odhalil vzpouru mezi svými gladiátory. Z 200 vzbouřenců se mu jich však podařilo pochytat jenom 122.
Zbylí utekli, ozbrojeni kuchyňskými noži a rošty. Proklestili si cestu přes město, přičemž se zmocnili několika vozů, naložených gladiátorskými zbraněmi. Pomocí nich pak odrazili vojenský oddíl, vyslaný na jejich potlačení z Capuy. Mrtvé vojáky obrali o jejich zbroj a gladiátorskou odhodili jako barbarskou a ponižující.

Objevuje se Spartacus

Poté porazili třítisícový oddíl, poslaný proti nim z Říma. Přicházely zprávy, že se k nim přidávají uprchlí venkovští otroci a jejich síla roste.
V tu dobu se už vědělo, že v jejich čele stojí otrok, který se do Říma dostal z divokého kočovného kmene v Thrákii. Nešťastný Batiates pak vyšetřujícím úředníkům sdělil jeho jméno. Jmenoval se Spartacus. Aniž by to kdokoliv tušil, Itálii čekala válka, jakou ještě nezažila.

Už jenom proto, že Římanům trvalo dlouho, než si uvědomili, že vůbec nějaká válka probíhá. Ale i potom, co senát uznal, že státu hrozí reálné nebezpečí a proti nepříteli povolal legie, měli Římané stále ještě problém překousnout, jak ponižující tato záležitost vlastně je.
Na jedné straně stál římský voják se svým tvrdým výcvikem, železnou disciplínou, kvalitní výzbrojí, výstrojí, vysokou bojovou morálkou a sebevědomím, občas přecházejícím v pohrdání nepřítelem. Proti němu otrok, na tehdejší stupnici hodnot stojící o něco výše než hospodářské nářadí či dobytek.

Zkuste se vžít do pocitů řadového Římana ("mocného občana nejmocnějšího státu světa"), povolaného do řad legií ("nejlepšího válečného mechanismu oné doby") bojovat proti nepříteli, kterého považoval za trochu lépe zorganizovanou tlupu pasáků krav anebo partu kopáčů s motykami! Divili byste se, že takového protivníka zpočátku alespoň mírně podcení?

Uprchlí otroci žádné takové problémy neměli. Už od samotného počátku byla jejich situace zoufalá a všem bylo jasné, že bojují o holý život. Proti nim stálo vše - byli uprostřed nepřátelského území bez jakékoliv vnitřní i vnější podpory, válečných zkušeností, výcviku i výzbroje, stovky kilometrů od domova a bezpečí. Jejich jedinou nadějí byl jejich vůdce Spartacus. A jejich štěstím bylo, že Spartacus byl vojenský génius.

Co si o Crassově způsobu obchodování a jednání myslíte po přečtení dnešního dílu?