Ekonomický růst není posvátná kráva

Nekritický přístup k ekonomickému růstu má počátek v období průmyslových revolucí, které ovšem znamenaly pro lidstvo ohromný skok dopředu. Zajistily rozvoj společnosti v materiální rovině natolik, že se začalo zdát, že lidstvo opravdu nemá překážek, které by nemohlo překonat. S postupem doby však začínaly narůstat obavy, které jsou v dnešním světě stále zřejmější. Přístup k rozvoji a růstu, který byl oprávněný na konci 19. století a také v obdobích po druhé světové válce, se zdá býti do budoucna nemožný. Lidstvo začíná cítit jisté meze růstu, i když zatím jen ve velmi nejasných obrysech.

Nejedná se již jen o zdrojová omezení, která s rozvojem ekonomik třetího světa budou stále aktuálnější. Rovněž také o nebezpečí sčítání rizik, které s růstem souvisí. Ulrich Beck ve své knize Riziková společnost upozorňuje na vzrůstající tendence ohrožení moderními technologiemi, jejichž možný zhoubný dosah není možné přesně určit. Máme totiž jen mlhavé představy o možných konsekvencích jejich vzájemného ovlivňování se v negativním smyslu.

Zvrhne se oslavovaný růst v katastrofu?

Na příkladu lze uvést souvislosti s DDT. Tento insekticid se zdál být ve své době spásou pro lidstvo, statkem, který zachrání úrody a tím zasytí hladové a strádající a zničí nebezpečné hmyzí přenašeče tropických nemocí. Ovšem celkové následky jeho aplikace nejsme schopni odhadnout ještě ani dnes. Víme ale, že jeho vliv na planetu bude v konečném účtování děsivý. Uvážíme-li navíc možné sčítání negativních dopadů DDT s dalšími látkami a okolnostmi rozvoje, je jasné, že v okamžiku, kdy zavádíme nové technologie, chemikálie, výrobky atd. do našich životů, nejsme schopni přesně určit následky, které to bude mít. Proto ona Beckova Riziková společnost. A to je jen jeden příklad z mnoha, kdy se oslavovaný růst a pokrok zvrhl v katastrofu.

Výš a výš... Kam se dostaneme?

Další prvek pojímání růstu souvisí s tím, že růst se stal jediným možným směrem rozvoje. Ideologií, která zatím nemá mnoho oponentů. K tomu: … "Dogmata především neoklasické ekonomie (ale ostatně prakticky všech liberálů různých odstínů) bývají připodobňována k mystice, resp. náboženství, spíše než ke skutečné vědě, a to včetně silně zakořeněné víry v pokrok; ostatně liberální humanizmus je pouze světskou verzí velkého židovsko-křesťanského mýtu. Z růstu se tak stal rituální předmět, s jehož kultem může být spojována právě religiózní představa, že ekonomika, stejně jako osobní bohatství, musí neustále růst a zvětšovat se: jako důkaz boží přízně. ... Církevní soudy významně přispěly k vytyčení trajektorie využití Země ve prospěch člověka; té slepé koleje, po níž uháníme stále zběsileji, mnozí stále ´radostněji´a všichni stále neřiditelněji a neodvratněji."¹

Máme opravdu větší množnosti při uspokojování potřeb?

Následující řádky si nekladou za cíl vyčerpávajícím způsobem vyjádřit veškeré pochybnosti o pojímání růstu v jednotlivých oblastech lidského života, ale spíše být námětovými příklady, které mají sloužit pro další zamyšlení se nad touto problematikou.

Obecným pojítkem všech úvah o růstu jsou vývody o zvýšeném pocitu blaha společnosti, o zvýšené možnosti volby (viz níže), o větších možnostech v uspokojování potřeb atd. Do jisté míry je toto pravdou, leč existují námitky, které stojí minimálně za pozornost. Pokusím se ukázat, že některé jevy, které jsou běžně pokládány za růstové či minimálně pro-růstové, jsou ve skutečnosti jen kompenzací rozvojem narušeného stavu, nebo jen vžitá iluzorní přesvědčení.

1) Rozvoj dopravy
Doprava sice zajišťuje přepravu zboží, lidí atd., ale jde pouze o nahrazení dříve ztracené samozásobitelské schopnosti daných regionů. V okamžiku, kdy se rozvoj společnosti dostal na takovou úroveň, že možnost přepravy byla snadnou technickou záležitostí, začaly se projevovat ony komparativní výhody při produkci různého druhu zboží v různých oblastech. Na tom by nebylo nic tak špatného, jenomže právě tato okolnost rozvrátila onu soběstačnost v produkci, která se možná stane v brzké budoucnosti zásadní otázkou (viz R. Douthwaite a jeho The growth illusion).

Neboť otázka celkových nákladů na dopravu není ukončena součtem ceny benzínu, dálničních známek a dopravního prostředku. Do hry vstupují další faktory jako ničení životního prostředí, kde neumíme vyčíslit náklady na léčení rakoviny plic v důsledku nadměrných exhalací. Dále ničení zdrojů ropy na výrobu benzínu; přitom víme, že ropa je v brzké budoucnosti lépe využitelná jinými způsoby, např. syntézou organických sloučenin atd. Je zde patrné, že prvotní přitakání názoru, že doprava zvyšuje objektivně růst, je přinejmenším předčasné.

2) Vzdělání
Na začátek jen malou citaci: "Ke konci 19. století se známý politik přiznal, že ve chvíli, kdy ho na veřejné schůzi už nic nenapadlo, řekl prostě ´Gladstone´ a dav vždy jásal. Kdy vše ostatní selže, řekne zastánce růstu ´vzdělání´, a zavládne úctyhodné ticho."² S tímto jevem je spojena celá řada možných pochybností o pozitivním vlivu vzdělání na ekonomický růst. Vyberu jen některé, pro podrobnější analýzu odkazuji na knihu E. J. Mishana Spor o ekonomický růst.

Je otázkou, zda vzdělání má takový vliv na růst blaha společnosti v poměru k nákladům na něj. Namístě je hned první úvaha; o tom, že náklady na vzdělání se stále zvyšují, kdežto výstupy do jisté míry snižují. Nástupní platy a tedy zpětně daně do systému nejsou u vysokoškoláků moc vysoké právě v poměru k nákladům na jejich vzdělání. Obecně jsou platy vysokoškoláků "1,8krát vyšší než je průměr"³. A to není vážený průměr, kde pár extrémů může mít plat velmi vysoký a průměrná učitelka takřka na průměru, nebo i pod ním.
Dalším možným směrem uvažování je jistá devalvace hodnoty vzdělání v dnešním světě, leč celkově vzdělání jako takové jistě patří k velmi žádoucím a pozitivním faktorům rozvoje společnosti. Ale chtěl jsem ukázat, že i na tak samozřejmé půdě se mohou najít úvahy proti, které mají něco do sebe.

3) Náklady na tzv. dobrý život
Mezi tyto náklady, které mají v klasickém pojetí vliv na růst ekonomiky, řadím hlavně stravování, náklady na bydlení, osobní dopravu, ošacení, náklady na volný čas a další, jistě neméně důležité. Není pochyb o tom, že vyvážená kvalitní strava je naprosto nutná pro lidský život, otázkou ovšem zůstává, jestli náklady na potravu dnešní společnosti nepřekračují tu mez, za níž již nelze hovořit o vzrůstu blaha. Dle mého názoru se výdaje za potravu (ve vyspělých zemích) v drtivé většině případů dostaly za tuto mez. Další růst této spotřeby je vyvolán především stimulací a tvorbou fakticky neexistujících potřeb spotřebitelů reklamou a tlakem výrobních korporací, které své zboží prostě nutně potřebují někde prodat.

A co je nejsnadnější? Přece potřebu, která třeba ani neexistuje, jednoduše vyvolat souhrou lascivních obrazů se směsí vtíravých představ nabídek v reklamě. Snadné by bylo říci, že spotřebitel sám ví, co je pro něj nejlepší, ale já namítám, že hra jaksi není fér. Proti, do jisté míry, atomizovanému konzumentovi stojí ti nejlepší psychologové a reklamní mágové, kteří prostě vědí, jak obyčejným lidem něco prodat. Dalšími náklady a tím i impulzy růstu (ovšem v tomto případě iluzivního) mohou být výdaje na odhlučnění, klimatizaci, zabezpečení domu či bytu a další, které jen kompenzují ztráty způsobení dnešním ekonomickým růstem. Musíme se bránit hluku aut odhlučněním, čistit exhalacemi prosycený vzduch filtry a musíme vynakládat další a další prostředky, které by v případě šetrného rozvoje nemusely býti vynakládány.

Nutno ještě podotknout, že další pochybnosti jsou spojeny se zvýšenými sociálními výdaji. (A to je nekritizuji, protože jsou opravdu potřebné). Například náklady na zabezpečení rodiny s dětmi, podpory pro rodiny, staré a nemohoucí jsou opět jen kompenzací za stav rozvratu sociálních funkcí rodiny a společenství. Dnes, kdy je požadována naprostá flexibilita a pružnost každého v pracovním nasazení, jaksi trvalé rodinné vazby v širším kontextu nemají prostor pro svou existenci. Co dříve zdarma plnila každá funkční rodina, jako je péče o staré, péče o děti v předškolním věku poskytovaná prarodiči atd., je nyní nutné institucionalizovat a draze za to platit, opět s pochybností o kladném přínosu pro celkový růst.

Psáno pro internetový magazín Marathon, redakčně kráceno.

Literatura
¹ Sirůček, Pavel. "Dilema" ekonomie versus ekologie aneb ekonomičtí ideologové a ekonomičtí disidenti. [citováno 10. dubna 2006]. Dostupný z: http://www.valencik.cz/marathon/
² Mishan, J. Ezra. Spor o ekonomický růst. Přeložila F. Průšová. Praha : SLON, 1994, s. 94 
³ Keller, J. Za hloupost se platí. [citováno 10. dubna 2006]. Dostupné z: http://pravo.novinky.cz/

Co si o tomto problému myslíte vy?