Je pořád ještě ráno v květnu 1997 a vy jako měnový dealer jedné z amerických či německých bank studujete český finanční systém (předchozí díly našeho seriálu Bitva o českou korunu viz sloupek níže). Váš kontakt z Prahy vám do telefonu vykládá o České národní bance (profil, názory), centrální (emisní) bance státu, na jehož měnu máte spadeno.
ČNB ovlivňuje, co kdo s korunou dělá
U této banky mají vedeny účty nejen státní úřady a instituce (kam Češi odvádí daně), ale i všechny banky působící v České republice. Přes její clearingové (vypořádací) centrum prochází všechny korunové mezibankovní převody. Dokonce i když koupíte české koruny (profil, názory) od americké banky a uložíte je u banky německé, projde tato transakce clearingem ČNB prostřednictvím tzv. "nostroúčtu" některé banky působící v České republice.
Česká národní banka však nejen vidí, co kdo s českou korunou dělá, ona to dokonce i nepřímo ovlivňuje. Slouží jí k tomu především tzv. tři "vyhlašované sazby" - diskontní, lombardní a repo sazba. Zatímco diskontní a lombardní sazba nepřímo určují dolní a horní rozsah mezibankovních sazeb (za diskontní sazbu si některá z českých bank může u ČNB peníze uložit a za lombardní sazbu půjčit), repo sazba ovlivňuje fungování peněžního trhu a vlastně i celé české ekonomiky. Za tuto sazbu totiž ČNB poskytuje bankovním subjektům možnost uložit peníze, přičemž úložku garantuje repo operací (jakýmsi propůjčením) vlastních či státních pokladničních poukázek. A protože za závazky ČNB ručí stát a centrální banka má vždycky možnost si koruny obstarat (v nejhorším případě je jednoduše sama vytiskne), jedná se o nejbezpečnější uložení prostředků v ekonomice vůbec. Tím vám jako spekulantovi může silně lézt do zelí.
Kdy vydělá vaše spekulace?
Existuje-li totiž pro banky možnost uložit prostředky u centrální banky za (dejme tomu) 12 %, je pro ně nesmyslné půjčit vám za procent 5. Když už vám budou půjčovat, musí to být za víc, třeba za 12,20 % nebo 12,50 %. Kdybyste byl dlužník s horší kreditní kvalitou, mohlo by to být dokonce i za 15 %, 18 % či více.
Aby vaše spekulace vydělala, musí vynést minimálně tolik, kolik platíte bance za půjčení prostředků (de facto musí vydělat víc, protože kromě banky financujete ještě sebe, šéfa, uklízečky a spoustu dalších lidí - včetně vlastníků společnosti). Pokud na své náklady nevyděláte, prohráli jste a jdete z kola ven. Při velmi vysokých úrokových sazbách mohou být potencionální náklady a riziko vašeho neúspěchu tak vysoké, že vás spekulace odradí ještě dříve, než do ní vstoupíte.
Centrální banka může emitovat vlastní peníze, i slova jsou zbraní
Před bouří - vývoj kurzu české koruny k DEM (stupnice hodnot vpravo) a USD (stupnice hodnot vlevo) od začátku roku do půlky května 1997. Až do půlky února kurz posiloval, pak v důsledku útoku spekulantů na thajský baht začal pomalu oslabovat. To nejhorší však teprve mělo přijít. Určitou roli v ovlivňování monetární politiky hrají i
tzv. povinné minimální rezervy. Ty udávají, kolik procent z celkového objemu depozit musí
banka, působící na českém trhu,
deponovat u banky centrální. V květnu 1997 to bylo 9,5 %, která byla u ČNB uložena bezúročně. A protože banky
tyto náklady přenášely na klienty (skoro desetník z každé koruny běžného depozita tak zůstal neúročen), byl jejich vliv na měnovou politiku značný. V roce 2006 bude sazba povinných minimálních rezerv 2 %, rezervy budou úročeny repo sazbou a jejich vliv bude minimální.
Kromě úrokových hrátek vám může ČNB pořádně zatopit péčí o měnovou stabilitu. K tomu může použít řadu celkem účinných nástrojů. Kromě přehledu nad toky ve vlastní měně spravuje devizové (a zlaté) rezervy státu, jako jediná může emitovat vlastní peníze, a když na to přijde, může i administrativně určit, kdo se k její měně dostane a kdo ne.
Jako zbraň může použít i slova. Protože o její měně neví nikdo víc než ona, má její názor velkou váhu. Prohlásí-li její guvernér, že se mu česká koruna zdá podhodnocená, má to větší význam, než když to říkáte vy.
V roce 1997 ČNB odpovídá za udržování české koruny v tzv. "fluktuačním" pásmu v rozsahu plus mínus 7,5 % okolo vývoje kurzu měnového koše německé marky (65 % koše) a amerického dolaru (35 %). Dostane-li se kurz na dolní hranici pásma (koruna posiluje), je ČNB povinna zakročit a začít koruny proti devizám prodávat. Dostane-li se kurz k horní hranici (koruna oslabuje), musí devizy prodávat a koruny kupovat.
Vzdá to ČNB?
A o tohle pásmo vám jde. Myslíte si, že stav české ekonomiky je horší, než se říká, a ČNB nemá dost deviz k tomu, aby od vás koupila všechny koruny, které si od českých subjektů půjčíte na úvěr a vnutíte je ČNB proti jejím markám a dolarům. Sázíte na to, že budete-li dostatečně vytrvalí, ČNB boj vzdá, oslabená koruna prorazí horní pásmo a pak už nebude žádná hranice, která by ji mohla zadržet. Ve vhodný okamžik za marky a dolary dokoupíte prodané koruny zpět a zdevalvovanou měnou splatíte dluhy českým subjektům. Vám i vaší bance však navíc zůstane dost dolarů i marek k tomu, aby vás šéf mohl s úsměvem poplácat po zádech.
Říkáte si, že je to dost dobrý nápad. Položíte telefon, dopijete kávu, prohodíte pár slov se šéfem a spolupracovníky, usednete k terminálu Reuters, vyťukáte Prahu a vrhnete se na to.
Pokračování příště.
Seriál Boj o českou korunu |
Dnešní článek je součástí seriálu, jehož minulé díly si můžete přečíst zde:
|
Co si myslíte o nástrojích, které má centrální banka kdispozici při obraně měny? A jak podle vás tuto svou roli ČNB zvládala a zvládá?