Jak funguje státní kasa

Stát, stejně jako my všichni, se při utrácení musí dívat na to, kolik peněz má k dispozici, tedy sestavit si rozpočet. Státní rozpočet je věcí komplikovanou, přesto i proto zde platí staré přísloví "kde nic není, ani smrt nebere". Na vše, co chce vláda utratit, musí sehnat peníze, a to buď z daní, nebo si je půjčí.

Prvním krokem k sestavení rozpočtu (i když u toho státního to ne vždy tak bývá) je plánování příjmů. Důležité je to proto, aby stát věděl, kolik může vůbec v dalším roce utratit. Politici však často spíše jen plánují, co utratí, aniž by přemýšleli, kde na to vezmou. Možná k tomu přispívá i skutečnost, že samotný proces plánování příjmů rozpočtu je svým způsobem alchymií a věštěním z křišťálové koule současně.
Například zaměstnanec si může udělat svůj plán příjmů docela snadno, ví, jak velkou dostane výplatu a s tou musí vyjít, případně si k tomu ještě půjčit. Stát ale může svou "výplatu" dopředu jen odhadovat. Tou výplatou jsou totiž v jeho případě především příjmy z daní, jejichž velikost závisí na tom, jak velký je daňový základ (tedy příjmy občanů, zisky firem, spotřeba cigaret a podobně). Nejdříve je třeba odhadnout, jak se bude dařit celé ekonomice ("chytré hlavy" v televizním zpravodajství tomu říkají "růst domácího produktu"). Z toho se pak udělá odhad, o kolik porostou zisky firem, z nichž se platí daň z příjmů právnických osob, jak porostou mzdy, a díky tomu i vybrané daně z příjmu fyzických osob - zaměstnanců a jak poroste spotřeba alkoholu, a z něj vybraná spotřební daň a další. 

Kde stát bere peníze

Hlavní příjmem státního rozpočtu jsou daně. Tou, která do státního rozpočtu přináší nejvíce, je daň z přidané hodnoty (DPH). Platíme ji v ceně jakéhokoliv zboží, které si koupíme, takže většinou přispíváme do rozpočtu každodenně. Většina z nás si toho ani nevšimne. U pravidelně nakupovaného zboží (především potravin a služeb) jde o malé částky, neboť zde je sazba daně 5 %. Z každé zaplacené stokoruny tak do rozpočtu přispějeme necelou pětikorunou. U ostatního zboží (a některých služeb, například i telefonování) je daň 19 %, příspěvek státu je tak citelnější. Například při koupi nové Fabie za 300 tisíc Kč pošleme do státního rozpočtu 48 tisíc Kč (cena bez daně je asi 252 tisíc Kč a daň je 19 % z 252 tisíc Kč, tedy oněch 48 tisíc Kč). Díky tomu, že tato daň zatěžuje každý nákup, je pro stát tou nejoblíbenější. Vloni jsme na ní zaplatili do státního rozpočtu 140 miliard Kč, neboli v průměru každý z nás, včetně kojenců a dětí, přispěl 14 tisíci Kč.
Podobnou daní jako DPH je i daň spotřební, platíme ji vždy, když spotřebováváme alkohol, cigarety nebo benzín. Pokud tedy "vezmeme u benzínové pumpy plnou", například 40 litrů, v případě bezolovnatého benzínu pošleme do státního rozpočtu 474 Kč na spotřební dani a dalších 210 Kč na DPH. Celkem tedy při ceně 33 Kč za litr benzínu zaplatíme 1 320 Kč a z nich více než polovina, 684 Kč, odejde do státní kasy. Celkovým příjmem státu ze spotřební daně bylo loni necelých 83 miliard Kč, neboli v průměru více než 8 tisíc Kč od každého z nás. V letošním roce se očkává, i díky zvýšení daně z cigaret, příjem více než 100 miliard Kč.

Zdaněním spotřeby ale stát nekončí, samozřejmě vám ještě zdaní příjem. Daň tedy platíme všichni ze svých pracovních příjmů, loni takto stát vybral 95 miliard Kč, tedy 9 500 Kč ročně na hlavu, včetně dětí a důchodců. Svůj zisk musí zdanit i firmy, které loni odvedly 85,52 miliardy Kč. Celkově vybrané daně z příjmů a spotřeby dosáhly loni 423 miliardy Kč, neboli 42,3 tisíc Kč na každého z nás. I tato obrovská částka je však jen větší polovinou (55 %) příjmů rozpočtu. Stát tedy musí brát dále.
Největším nedaňovým příjmem je pojistné na sociální zabezpečení, které platí částečně zaměstnanci (z jedné třetiny, a to 8 % ze své mzdy) a částečně zaměstnavatelé (zbývající dvě třetiny, a to 26 % z mezd svých zaměstnanců). Loni si tak státní kasička přišla na 293 miliard Kč, neboli dalších 29 300 Kč od každého z nás. Podtrženo sečteno, loni stát vybral 769 miliard Kč, což je téměř 77 tisíc od každého občana.

A za co je utratí

Stát má mnoho závazků daných zákonem, jako například platby důchodů, sociálních dávek, zdravotního pojištění za státní pojištěnce (děti, studenti, nezaměstnaní a důchodci), v neposlední řadě musí také platit své zaměstnance, přispět do rozpočtů krajům. A po tom všem už moc nezůstane. V případě ČR zůstávají v posledních letech ještě dluhy, vláda utratí více než vybere a musí si půjčovat.

Největším výdajem rozpočtu jsou sociální dávky, na které šlo například loni 314 miliardy Kč, což byla více než třetina všech výdajů, tedy přes 31 tisíc Kč na jednoho občana. Z této částky šlo na důchody 231 miliardy, což je více než čtvrtina rozpočtu. Právě tato složka patří mezi nejrychleji rostoucí a do budoucna hrozí největšími problémy, pokud nedojde ke změně způsobu financování důchodů. Po sociálních dávkách jsou největším jedlíkem peněz krajské rozpočty, které si vezmou 110 miliard Kč a hned za nimi stojí státní zaměstnanci, kteří dostanou 82 miliardy Kč. A to není zdaleka vše, loni bylo utraceno státem ještě dalších 360 miliard Kč.

Rozpočtový deficit versus přebytek

Když se ve sněmovně mluví o rozpočtu (a nejen tehdy), diskutuje se současně o velikosti rozpočtového deficitu. Ten nastává v případě, že příjmy rozpočtu jsou nižší než jeho výdaje, což je bohužel u nás pravidlem již od roku 1996. Stejně jako například domácnost musí si i státní rozpočet v takovém případě půjčit peníze. Sledování deficitu a udržování jeho rozumné úrovně má dva důvody. Deficity zvyšují zadlužení státu, které je třeba udržet v přijatelných mezích, a také deficit do 3 % hrubého domácího produktu (HDP) je podmínkou naší účasti v Evropské měnové unii. Naše členství v ní je důležité z hlediska možnosti používat euro. V případě ČR už k dlouhodobému růstu státního dluhu dochází, což je také důvod, proč jsou pravidelné deficity a hlavně jejich výše kritizovány nejen opozičními politiky, ale i většinou ekonomů. Ani podmínku vstupu do eurozóny nesplňujeme, jen deficit státního rozpočtu dosáhl 3,1 % HDP za rok 2004. Do 3% podmínky se ale počítají takzvané veřejné rozpočty, kam kromě státního rozpočtu patří i rozpočty obecní a krajské. I ty za loňský rok vykázaly deficit. Opakem deficitu je přebytek státního rozpočtu, rozpočet tedy dostane více peněz než utratí. To je v ČR, ale bohužel i ve většině Evropy, v posledních letech jev nevídaný.

I stát může zkrachovat

Pravidelné deficity vedou k růstu zadlužení státu, a to může vést ke špatným koncům. Situace, kdy se země zadluží tak, že již není schopna splácet, se stávala velmi často v dávné historii. Především prohrané války přivedly k bankrotu nejednoho panovníka a například jen Rakousko-Uhersko stihlo během své existence zbankrotovat několikrát. V moderní historii už to není tak časté, nicméně například Rusko si prošlo malým bankrotem v roce 1997, kdy nebylo schopno proplatit část vydaných státních dluhopisů. Podobně na podzim roku 2001 zkrachovala Argentina. Příčiny těchto dvou krachů byly trochu rozdílné, ovšem v obou případech k nim přispěly velké problémy s výběrem daní, respektive neochota občanů je platit. Obě země pak neměly peníze na to, aby zaplatily těm, kteří jim půjčili, tedy držitelům jejich dluhopisů.
Problémem pro Rusko byly v roce 1997 kromě daní také nízké ceny ropy, které tvořily velkou část příjmů státního rozpočtu. Ač jsou obě země od nás velmi odlišné, jejich případy varují. Dlouhodobě špatně vedené státní finance, což byl hlavní problém obou z nich, vede do pekel. Nejhorší je, že důsledky většinou neodnesou politici, kteří je způsobili, ale obyčejní lidé. Rusové se z tehdejších problémů dostali relativně rychle, Argentinci se vzpamatovávají dodnes.

Kdo může za deficitní státní rozpočet? Proč u nás v době ekonomického růstu výdaje rozpočtu převyšují příjmy? Jste spokojeni se státním rozpočtem? Podělte se s námi