Slovenský II. pilíř: sousto pro finanční žraloky?

Slovenská penzijní reforma dostala 1. ledna 2005 další výrazný impuls. Začal totiž platit zákon o starobním důchodovém spoření, který zavádí do místního penzijního systému druhý, kapitalizační pilíř. Jeho základní prvky jsme si představili již v článku Nabrala slovenská reforma penzí správný kurz?, dnes se mu budeme věnovat podrobněji.

Kvůli kapitalizačnímu pilíři vznikly na Slovensku nové, tzv. důchodové správcovské společnosti (DSS). Minule jsme upozorňovali na to, že konkurenční prostředí jednotlivých DSS je především v důsledku ustanovení zákona fakticky omezeno, firmy totiž musejí oproti konkurenci garantovat výnosy. To podle některých ekonomů může vést buď ke kartelizaci nebo ke zcela konzervativnímu investování těchto společností. Pro klienta to mimo jiné znamená, že mezi jednotlivými DSS prakticky nebude rozdíl.
Zákonem jsou přísně stanovené nízké poplatky (viz tabulku), které mohou správcovské společnosti účtovat svým klientům a které jsou zároveň jejich jediným zdrojem příjmů. Jak ovšem upozornil bratislavský ekonom Martin Thomay, nikde na světě se nepodařilo udržet poplatky společností spravujících klientům penzijní fondy na takto nízké úrovni (poplatky světových správcovských společností naleznete zde. Thomay je přesvědčen, že firmy zvýšení poplatků dosáhnou časem pomocí lobbingu, čímž se pochopitelně sníží vyplácené penze.

Bezpečnost je klíčová

Velmi citlivá je otázka bezpečnosti. Jestliže stát občanům de facto nařídí, že musejí část svých peněz spořit na důchod v soukromých společnostech, které budou peníze investovat na kapitálových trzích, měl by se jim zároveň za jejich peníze zaručit? Anebo garantovat bezpečnost do určité míry? A do jaké?
Slováci uzákonili několik stupňů kontroly, kterým budou DSS podléhat. Už samotnou licenci na DSS nemůže od Úřadu pro finanční trh získat kdokoli. Úřad by navíc měl denně kontrolovat činnost každé DSS, v případě zjištěných nedostatků může uložit pokutu do výše 20 miliónu Kč či odebrat licenci. Dále, peníze klientů budou oddělené od majetku společnosti, budou tedy ležet u depozitáře. Ten by měl vykonat investiční pokyn ze strany managementu společnosti jen v případě, že všechno bude v souladu se zákonem. Pokud by přece jen došlo k bankrotu správcovské společnosti, peníze klientů se přesunou pod nového správce. A kdyby dokonce některá DSS ruku na peníze klientů vztáhla, postaral by se o ně stát. Ten totiž prostřednictvím Sociální pojišťovny garantuje aktuální naspořenou sumu na osobním důchodovém účtu do 100 %. Alespoň to takto stojí v materiálech slovenského Ministerstva práce, sociálních věcí a rodiny.

Desítky tisíc darmošlapů

Velkým problémem se v budoucnu může ukázat finanční náročnost celého systému, kterou v konečném důsledku pochopitelně ponesou zejména důchodci. Za prvé, DSS využívají pro získání klientů a podpis smluv agenty. Ti musejí k této činnosti získat licenci, což není zrovna jednoduché. Slovenská vláda tedy předpokládala, že ztíží-li tímto způsobem podmínky, agentů nebude tolik, a tím pádem ani náklady správcovských společností neporostou příliš.
Tento tah ovšem s největší pravděpodobností nevyšel. Licencí sice nebylo vydáno přehnaně mnoho (do této chvíle přibližně 21 tisíc), jenže na Slovensku začali vedle licencovaných agentů působit tzv. tipaři. Ti mají za úkol klienta získat a "dohodit" agentovi k podpisu smlouvy. A za to pochopitelně inkasují zajímavé provize. "Tipařů je na Slovensku dvakrát až třikrát více, než agentů," odhaduje Martin Thomay, "na 1 000 klientů je u nás tedy pravděpodobně ještě více zprostředkovatelů, než bylo v Polsku, a to je opravdu moc," dodává. Firmy jsou totiž ochotné zaplatit slušné peníze. V Polsku "stál" klient přibližně 25 amerických dolarů, na Slovensku tato suma může dosáhnout až 100 dolarů, tvrdí Thomay. A to jsou náklady, které si firmy jistě budou chtít někde ´vyúčtovat´. "Slovensko bude zaplaveno desítkami tisíc darmošlapů s chatrnými znalostmi, kteří budou klientům vnucovat penzijní fondy, aniž by přidali jakoukoli hodnotu," napsal v listopadu loňského roku na svých internetových stránkách ekonom Pavel Kohout.

Vyplatí se důchodcům noví správci?

Při rozebírání kladů a záporů slovenského kapitalizačního pilíře nutně narazíme na kardinální otázku: byla konstrukce systému s agenty a vznikem nových společností opravdu nutná? Nešlo to vyřešit levněji a efektivněji, využít již zavedenou strukturu, například podílové fondy? "V odvětví portfolio managementu jsou důležité úspory z rozsahu. V období několika let bude majetek spravovaný DSS poměrně malý, důsledkem budou vysoké náklady jak pro správce, tak především pro klienty," tvrdí Kohout. Podle něj není jasné, proč byly nové instituce zakládány. Martin Thomay se domnívá, že pokud má mít kapitalizace smysl, je třeba splnit tři základní podmínky:
1) náklady musí být nízké vzhledem k výnosům,
2) musí být zabezpečená ochrana aktiv,
3) firmy musí investovat po dlouhý čas spoření skutečně dynamicky.

Podle Thomaye ovšem stačí pohled na fungování podobných systémů ve světě. Pak prý zjistíme, že tyto vykazují vysoké náklady, velmi nízkou úroveň konkurence a kvality služeb, vysoký stupeň politického propojení, ochotu financovat státní deficity nakupováním vládních dluhopisů atd. a slabou vůli udělat pro klienty maximum možného. "Takže řeči, že podobné systémy jsou stavěné prakticky jen pro finanční společnosti, mají v řadě příkladů své opodstatnění," myslí si Thomay.

Vláda obavy nesdílí

Marek Lendacký, generální ředitel sekce sociálního pojištění a důchodového spoření Ministerstva práce SR, nám řekl, že o tomto se na Slovensku vedly dlouhé diskuze. Struktura nových firem a agentů byla podle něj nakonec zvolena ze čtyř hlavních důvodů:
1) cílem bylo vytvoření nového segmentu finančního trhu nezatíženého minulostí, důvěryhodného pro širokou veřejnost,
2) důchodové fondy, jako součást povinného základního systému pro všechny, by měly být oddělené od jiných finančních investic jak z hlediska svého účelu (tj. výlučně zabezpečení přijmu ve stáří), tak z hlediska ochrany před dopady podnikatelského rizika vyplývajícího z jiné podnikatelské činnosti daného správce,
3) vztah státu k těmto subjektům bude vždy jiný než k podílovým fondům z mnoha hledisek: dohled bude mnohem tvrdší, budou nastaveny investiční limity, zodpovědnost za fungování, regulace poplatků a v neposlední řadě dojde i na politické zasahování do činnosti,
4) z hlediska účetnictví v systému ESA 95 by tyto subjekty měly být oddělené, podílové fondy se budou řídit jinou směrnicí než DSS.

Lendacký připouští, že takový systém je při rozběhu nákladnější, než kdyby se využilo například již existujících podílových fondů. "Nicméně to, kolik společnosti investují do marketingu a zprostředkovatelů, je výlučně jejich problém a musejí počítat s tím, že při překročení určité hranice se jim vynaložené náklady možná nevrátí," tvrdí Lendacký.

Kohout i Thomay se shodují v tom, že naznačené problémy řeší švédský model: lidé si zde pro povinné spoření na důchod mohou vybrat z nabídky téměř 500 existujících podílových fondů a nepotřebují k tomu žádné agenty. Peníze totiž posílají státní Sociální pojišťovně, která funguje jako spolehlivý administrátor systému. Marek Lendacký ovšem připouští, že postavení a úloha zprostředkovatelů se může po určité startovací době změnit. "Nevidím problém v tom, aby se pak lidé přihlašovali do II. pilíře i na pobočkách Sociální pojišťovny, kde by si vybrali společnost i fond přímo při povinném vstupu do důchodového systému," dodává.

Co si myslíte o Slovenskem zvolené podobě kapitalizačního pilíře? Vyplní se podle vás pesimistické předpovědi některých ekonomů, nebo nejsou opodstatněné? Co podle vašeho názoru čeká slovenské důchodce?