Penzijní reforma? Klíčem jsou příspěvky do systému

Čím více je zřejmé, že se mění struktura populace, a že se proto musí změnit i penzijní systémy, tím více je udivující, jak vlády v různých zemích mají problém provést zásadní změny v národních důchodových modelech. Možná, že důvodem pro tuto váhavost politických elit není otázka akceptovaní výše zmíněných holých faktů, ale spíše návrhy řešení, které mnohé vlády svým občanům nabízejí.
V jednom z podzimních čísel roku 2003 respektovaného týdeníku The Economist najdeme nápadný titulek, který zní: "Mějte více dětí, pracujte déle". V reálné politice se zdá, že zatím většina politiků považuje za přirozené a jasné opatření druhou část titulku tedy pracovat déle. Otázku proč nemáme více dětí a zda by opravdu měl každý pracovat déle si zatím politické elity spíše nekladou.

Graf 1: Podíl osob 60 a víceletých v populaci v letech 2000 a 2050 v %

Zdroj: OSN 2002

Podívejme se na věci zblízka. Vezměme nejprve ženu, která vychovala tři děti a těžce pracovala kdesi v továrně. Bude-li si tato žena stěžovat, že by snad měla pracovat před odchodem do svého důchodu déle, než tomu bylo v minulosti, budeme s ní asi většinou souhlasit. Ocitne-li se ale ve stejné situaci muž s nadprůměrným příjmem, který nikdy nezaložil rodinu, celý svůj aktivní život si tak říkajíc užíval pro sebe, pak budou zřejmě naše sympatie k jeho "škemrání" na zvyšující se věk odchodu do důchodu významně menší. Uvedený příklad demonstruje problém spočívající v tom, že současné návrhy politiků a vlád na řešení problémů penzijních systémů, jak se s nimi setkáváme napříč Evropu, nerozlišují mezi různými skupinami osob (potenciálních důchodců). To vede k tomu, že některé z těchto skupin pak oprávněně cítí prohlubující se neférovost navrhovaných řešení.
Naším záměrem je navrhnout takový penzijní systém, který bude schopen poskytnout slušný základní důchod pro naprostou většinu seniorů, bude současně dlouhodobě ekonomicky udržitelný ale bude také spravedlivý pro všechny při respektování jejich různých způsobů života (životních osudů).

Méně dětí? Ne z ekonomických důvodů

Důchodová reforma podle analytiků

Před krátkým časem jsme vám představili koncepce důchodové reformy podle parlamentních politických stran (včetně hodnocení odborníků). V rámci pokračování projektu vás chceme seznámit s některými dalšími recepty na ozdravení penzijního systému, tentokrát z dílny analytiků. Toto "druhé kolo" odstartoval Ondřej Schneider svým obecnějším zamyšlením, dnes pokračujeme představením návrhu z dílny autorů kolem bývalého ministra financí Jiřího Rusnoka.

Klíčem k navržení takového řešení pro penzijní systém je nalezení odpovědi na již uvedenou výzvu ve zmíněném titulku "Mějte více dětí a pracujte déle". Musíme se tedy nejprve zeptat sami sebe co vedlo a vede k tomu, že nemáme dost potomků, kteří by v budoucnu mohli financovat naše důchody? Vždyť naše babičky a dědečci takový problém neměli. Zcela vyčerpávající odpověď na tuto otázku nemohou jistě poskytnout lidé zabývající se převážně ekonomií a podnikáním. Jako ekonomicky poučení lidé však můžeme přinejmenším konstatovat, že dnešní společnost je významně materiálně bohatší než to bylo za našich babiček a dědečků, a přesto, a možná právě proto máme dnes podstatně méně dětí než měli oni.

Základní dedukce z tohoto závěru tedy je, že důvody pro menší počty dětí v naši generaci nejsou ekonomické, nejsou jistě ani zdravotní, nýbrž důvodem je změna životního stylu, kterou si lidé sami zvolili. Autor těchto řádků sám na sobě může dokumentovat podobnou skutečnost. Ačkoliv je sám bezdětný, žije spokojeně ve svém bytě, cestuje, navštěvuje restaurace a vůbec si užívá příjemných věcí v životě. Oba páry jeho prarodičů měly 5 a 6 potomků, žily v domě s nejvíce třemi místnostmi, nikdy nejely na dovolenou v našem pojetí a nejedli v lepším místě než byla hospoda na rohu ulice. Byli ochotni obětovat některé materiální aspekty svého života proto, aby mohli mít děti. A právě proto, že tyto stránky života potlačili, měli následně skromné důchody. Nemohli si dovolit žádné penzijní připojištění, kde by si vytvořili dodatečné zdroje pro svoje stáří. Dnes by si autor těchto řádků neměl odvahu dovolit, na rozdíl od svých prarodičů, neodkládat si na penzi.

Co tento příklad ze života vypovídá o povaze penzijního problému? Především je zajímavé, to že penzijní otázka je vzácný typ ekonomického problému, který nebyl primárně zapříčiněn špatnou ekonomickou politikou či jinou chybou, kterou by bylo možné připsat ekonomům. Je to problém, který si společenství lidí vytvořilo samo na základě vlastní "svobodné" volby. Možná i proto je pro ekonomy tak fascinující se pokoušet tento fenomén korigovat, když jej sami primárně nezpůsobili.

Existují dvě zcela legitimní cesty, jak si každý z nás může obstarat finanční zabezpečení na stáří. Oba způsoby mají společné to, že se dělí na fázi investování a na fázi spotřeby, přičemž obě fáze jsou navzájem v úzké korelaci.

• První možnost je ta, kterou volili již uvedení prarodiče, tj. mít někoho (obvykle vlastní děti), kdo se o vás ve stáří postará. Přeneseno na makroúroveň, naši prarodiče měli dost dětí, které platily do penzijního systému, což jim zaručovalo uspokojivou penzijní dávku. To je v podstatě princip tradičního modelu "plať jak jdeš" (pay as you go, dále jen PAYG), kde mladí (aktivní generace) platí důchody seniorům (svým prarodičům a rodičům). V principu jde o pokračování tradiční rodové solidarity dětí s rodiči přenesené na celospolečenskou úroveň. Zatímco v dávné minulosti potomci přenechávali v rodinné pospolitosti svým předkům potřebné zboží a služby (v rozvojových zemích je tento tradiční model široce uplatňován do dnes.), dnes platí penězi odváděnými z jejich aktuálních pracovních příjmů. A stát se stal prostředníkem a současně vynucovatelem této solidarity.

Je zřejmé, že investicí (příspěvkem) do takového systému jsou děti.

• Druhou možností je našetřit si dostatečnou zásobu peněz (majetku) v průběhu aktivní kariéry, kterou následně ve stáří člověk použije pro financování potřeb této fáze svého života. Velmi zjednodušeně řečeno: nemám-li děti, nemohu očekávat, že se ve stáři o mě postará někdo cizí (imaginární), proto si musím našetřit sám. Požadovat a očekávat v takovém případě důchodovou dávku ze solidárního PAYG systému je totéž jako byste požádali někoho úplně cizího, aby se o vás ve stáří postaral.

Problém s PAYG je poměrně snadný a má i snadné řešení. Dnešní průběžný systém (PAYG) totiž vyplácí penze i těm, kteří do něj neinvestovali, tedy nepřispěli. Máme zde dnes více a více důchodců, kteří buď neměli děti vůbec a nebo jen velmi málo dětí, což je v příkrém rozporu s úrovní jim vyměřených důchodů. Ta je naopak právě u těchto lidí obvykle vyšší než u důchodců, kteří vychovali děti. To samozřejmě vytváří neúnosný tlak na rovnováhu systému a nutí vlády přijímat ona nepopulární opatření v podobě zvyšování věku odchodu do důchodu, odkládání valorizace již vyplácených dávek a podobně. Současně se tak posiluje neférovost systému, jelikož tato opatření postihuji i ty, kteří přispěli odpovídajícím počtem dětí. Stejně tak je nefér žádat po lidech, kteří vychovali dostatečný počet dětí, jež dnes ze svých výdělků financují stále nákladnější systém, aby dále přispívali do spořících pilířů (fully funded, dále FF). Nutit všechny bez výjimky, aby si dodatečně spořili ve FF, prostě není spravedlivé řešení penzijního problému.

Jen pro ty, kdo platí

Řešení spočívá v tom, aby I. pilíř (PAYG) vyplácel důchody jen těm, kteří do něj platili "příspěvky", a těmi jsou děti.
Toto je naprosto klíčová podmínka našeho návrhu. PAYG není pojišťovací systém prostřednictvím, kterého si kupujeme důchod nebo jinak řečeno šetříme na stáří. PAYG je "clearingové centrum", do kterého pracující (vnoučata a děti dnešních důchodců) platí na důchody svých rodičů a prarodičů. Příspěvkem do PAYG nejsou peníze, nýbrž řádně vychovávané děti. Takže řešením pro PAYG je neplatit dávky těm, kteří do systému nepřispěli.
Vrátíme-li se nyní ke dříve uvedenému příkladu dvou budoucích důchodců žehrajících na oddalování důchodového, ukáže se, že žena se třemi potomky si nebude muset stěžovat, protože by v námi navrhovaném modelu dostala tzv. plnou penzi z PAYG a nemusela by vůbec odcházet do důchodu výrazně později, než předpokládala.

Redakčně upraveno, pokračování textu najdete na našich stránkách zítra. 

Autoři působí v ING ČR a SR.

Také si myslíte, že je třeba rozlišovat, jak kdo do systému přispívá?