Podniky V EU: ochrání je legislativa?

Evropská unie během své existence vytvořila vlastní právní systém (tzv. Acquis Communautaire), který slouží k naplňování cílů evropského integračního procesu . Po rozšíření unie začne tato "evropská legislativa" platit na území ČR a všechny subjekty, které zde podnikají, se jí budou muset řídit. Samozřejmě, že české zákony nezaniknou. V podstatě budou vedle sebe existovat dva právní řády, oba platné.

Primární, sekundární a rozsudky

Komunitární legislativu lze rozdělit na tzv. primární právo, sekundární právo a rozsudky Evropského soudního dvora.
Primární právo je tvořeno zakládajícími smlouvami jednotlivých evropských společenství (ES, ESUO, EURATOM) a dalšími, doplňujícími smlouvami jako jsou Jednotný evropský akt či Maastrichtská smlouva o zřízení EU. Primární právo řeší základní otázky fungování EU – zakládá evropské orgány, legalizuje vydávání právních aktů ES a zajišťuje fungování jednotného vnitřního trhu, tedy dodržování čtyř základních svobod – volného pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu.

Sekundární právo jsou právní akty, které schválily a vydaly evropské orgány. Jedná se o více než jedenáct tisíc právních předpisů, které obsahují přes osmdesát tisíc stran textu. Nabývají několika podob:
Nařízení by bylo možné označit za "evropský zákon". Tato právní norma platí pro všechny subjekty na celém území EU, aniž by musela být převzata do národní legislativy. Nařízení se využívají zejména tam, kde je nutné mít jednotnou právní úpravu pro celou EU, například při provádění společné obchodní či zemědělské politiky.
Směrnice - členské státy jsou povinny její obsah v dané lhůtě včlenit do domácího právního řádu. Pro členské státy je obsah směrnice závazný a nesou odpovědnost za její aplikaci.

Podnikatelé by měli tyto právní normy sledovat i přesto, že budou obsaženy ve Sbírce zákonů ČR. Směrnice jsou totiž závazné i pokud nejsou provedeny, a to pouze ve prospěch podnikatelů. Jestliže tedy například český podnikatel vyváží do Itálie a narazí na veterinární předpisy, které jsou v rozporu s příslušnou evropskou směrnicí (Itálie včas neprovedla směrnici), může se domáhat podmínek dovozu v souladu s evropskou legislativou u italského soudu včetně náhrady škody. Obrácený postup neplatí. Pokud stát neprovede směrnici, nikdo nemůže vymáhat její plnění ze strany podnikatelů.

Třetí formou jsou tzv. rozhodnutí. Ta zavazují přímo bez nutnosti včleňovat je do domácí legislativy, ale na rozdíl od nařízení pouze ty, jimž jsou určena. Adresáty mohou být jednotlivci, firmy, skupiny jednotlivců či podnikatelů nebo členské státy. Pokud rozhodnutí ovlivní i jiné osoby, než kterým je určeno, ty mají možnost podat žalobu u Evropského soudního dvora a Soudu prvního stupně (tzv. žaloba na neplatnost právního aktu – o tom dále). Doporučení a stanoviska nejsou právně vynutitelná. Jejich adresáty bývají obvykle členské státy.

Právo ES má přednost

EU a SME

Další články věnující se problematice malých a středních podniků v EU najdete zde: Podniky v EU: DPH čekají velké změny Podniky v EU: jak na technické předpisy Podniky v EU: volný pohyb zboží Pavučina evropských institucí Labyrint EU: nezabloudíme?

Rozhodnutí Evropského soudního dvora (ESD) a Soudu prvního stupně (S1S) jsou závazná pro národní soudy (např. v řízení o tzv. předběžné otázce – o tom dále), evropské instituce i podnikatele působící na území EU. Na rozdíl od rozsudků domácích soudů mají váhu precedentu. V případě opakovaného sporu o aplikaci některého z předpisů ES se tedy ESD a S1S budou držet svých dřívějších výroků.

Z předcházejících charakteristik jasně vyplývá, že právo ES má přednost před národními právními normami. Domácí legislativa nesmí odporovat evropské a pokud se tak stane, poškozený subjekt má možnost dovolat se svých práv daných legislativou ES před národními soudy. ESD a S1S (S1S je určen pro situace, kde na jedné straně stojí podnikatel nebo firma) řeší pouze určité typy sporů. Pro podnikatele jsou významné dva – řízení o žalobě na neplatnost a řízení o předběžné otázce.

ESD: mocná zbraň v rukou podnikatelů?

Žalobu o neplatnost může u S1S podat každý podnikatel nebo firma proti výrokům evropských orgánů pokud došlo k překročení práva ES, porušení formálních náležitostí nebo orgán neměl pravomoc příslušný výrok vydat (tzv. nepříslušnost). Žaloba o neplatnost se týká i případů, kde nově vydaný předpis (nařízení, rozhodnutí) odporuje již platnému právu ES. Při podání žaloby musí navrhovatel prokázat, že se ho sporný výrok nebo předpis "bezprostředně a osobně dotýká" (je přímo ovlivněn nebo se nachází v podobném postavení jako přímo dotčený subjekt).

Řízení o předběžné otázce iniciují národní soudy. Ty mají právo (a v případě nejvyššího soudu povinnost) vyžádat si od ESD výklad konkrétní právní normy ES a výrok, že tuto právní normu lze aplikovat na spor, který právě řeší (to však v praxi ne vždy dělají). Řeší-li například italský soud žalobu české firmy na stát Itálie, že používá veterinární normy, které jsou v rozporu s příslušnou normou ES, měl by řízení přerušit, vyžádat si stanovisko ESD zda skutečně domácí předpisy jsou v rozporu s právní úpravou ES a zda se legislativa ES vztahuje na tuto situaci.

Rozsudky ESD naznačují, že podnikatelé mají v právu ES poměrně silný nástroj na boj proti národnímu protekcionismu, který se snaží omezovat svobody jednotného trhu. Evropská legislativa však bude zejména v počáteční fázi po vstupu pro firmy představovat vysoké náklady spojené s dodržením všech norem a předpisů. České firmy se pravděpodobně setkají s žalobami, že nedodržují legislativu ES ze strany otrlých firem ze západu jako součást konkurenčního boje. Právo ES je tedy věc, se kterou by se každý podnikatel měl seznámit, respektovat ji a především se ji naučit využít ve vlastní prospěch.

Připravuje se vaše firma na splnění požadavků evropské legislativy? Bude podle vašeho názoru v Evropské unii problém dovolat se práva, nebo naopak?