V létě roku 1990 přepadl Irák svého malého, ale bohatého souseda – emirát
Kuvajt a šokoval tak burzy po celém světě. Během několika málo týdnů se
Dow Jones propadl o dvacet a německý DAX dokonce o třicet procent. Jak
však došlo k tomu, že původně regionální arabský konflikt, přerostl v
celosvětovou krizi?
Kořeny druhé války v Perském zálivu sahají do minulosti. Irácký diktátor Saddám Husajn chtěl v roce 1980 získat iránskou ropnou provincii Khuzestan a plánoval, že vše vyřeší "bleskovou válkou". Evidentně však přecenil své síly a válka, kterou rozpoutal, se změnila ve vleklý a krvavý konflikt.
Když poziční válka nakonec 8. srpna 1988 skončila, tížil Irák
astronomický dluh 100 miliard USD, přestože ještě na počátku konfliktu
vykazovala země rezervy ve výši 30 miliard dolarů. Podle názoru
samotného diktátora, zachránil Irák válkou své arabské sousedy –
Saudskou Arábii, Spojené arabské emiráty a Kuvajt – před údajnou
iránskou hrozbou. Saddám očekával, že tyto "zachráněné země" zbaví Irák
části válečných dluhů a dobrovolně zruší své pohledávky vůči Iráku. Již
druhý den po ukončení irácko-iránské války však Kuvajt odmítl tento požadavek a v rozporu s dohodami organizace OPEC se sám rozhodl zvýšit těžbu ropy.
Saddám Husajn vnímal kuvajtský postoj jako provokaci a zradu.
Nejen, že mu Kuvajt nechtěl odpustit dluhy, ale zvýšená kuvajtská těžba
ropy snížila její tržní cenu a Irák tak za rok přišel o 7 miliard ze
svých ropných příjmů. Saddámova nenávist však měla také jiné důvody. Před rokem 1961, než získal nezávislost, byl Kuvajt dočasně součástí irácké provincie Basra.
Obě země se také již dlouho přely o obrovské ropné zásoby, které ležely
v jejich pohraniční zóně. Navíc si Kuvajt dovolil zůstat v
irácko-iránském konfliktu neutrální a odmítl Iráku pronajmout dva
strategické ostrovy v Perském zálivu.
Až do začátku roku 1990 představoval Irák spíše stabilizační prvek v oblasti. Zejména tehdy, když se dostal v Iránu na jaře 1979 k moci islámský fanatik ajatolláh Chomejní, podporoval Západ otevřeně iráckého vůdce.
Situace se změnila až v průběhu roku 1990, kdy Spojené státy označily
irácký režim za jednu z nejhorších tyranií na světě. Přesto se v té
době USA věnovaly spíše evropským záležitostem a Irák stále považovaly za protiváhu k Iránu.
Tehdy Saddám vycítil příležitost stát se vůdcem všech Arabů a zcela
změnil svůj postoj k USA. Prohlásil, že slabost Moskvy nahrává v
oblasti Spojeným státům a bude proto v zájmu celého arabského světa,
když vládcem Perského zálivu bude on sám, nikoliv Američané. Diktátor
si vážně zahrával s myšlenkou, že pod svou vládou sjednotí arabské země a ovládne všechna ropná naleziště v oblasti Perského zálivu.
Saddám také dal najevo opovržení vůči všem arabským státům, které
udržovaly s USA dobré vztahy, čímž rozčílil především egyptského
prezidenta Mubaraka. Diktátor zároveň vznesl požadavek, aby Kuvajt a
Saudská Arábie nejen zapomněly na irácké dluhy ve výši třiceti miliard
dolarů, ale požadoval po nich ještě dalších 30 miliard. Napětí mezi
arabskými sousedy vzrůstalo a nepomohlo ani zprostředkovatelské úsilí
jordánského krále. Saddám se naoko nebránil dalším jednáním, ve
skutečnosti však již pověřil svůj generální štáb, aby přesunul vojenské
síly ke kuvajtské hranici.
Světové kapitálové trhy zatím nebraly události na Blízkém východě příliš na vědomí. Od říjnového krachu v roce 1987 americké i evropské burzy utěšeně rostly.
Americký akciový index Dow Jones i německý DAX vyšplhaly na svá
historická maxima. Zatímco DAX se dostal na dostřel k hranici 2000
bodů, přiblížil se Dow těsně hodnotě 3000 bodů.
Přes alarmující vývoj v oblasti, zachovával Washington vůči Iráku oficiálně přátelský postoj.
Počátkem května obdržela americká tajná služba CIA materiál, podle
kterého se dal očekávat brzký irácký útok proti Kuvajtu. Mezitím Husajn
požadoval odplutí amerických lodí ze Zálivu a začal vyhrožovat Izraeli
chemickými zbraněmi. Ani rozsáhlý pohyb iráckých vojsk ke kuvajtské
hranici neotevřel mnoha západním vládám oči. Ty považovaly vše za pouhé
blufování diktátora, který se chce zviditelnit jako vůdce arabského
světa. Když se 17. června dala irácká vojska do pohybu ke kuvajtské
hranici a Saddám se nechal prohlásit doživotním prezidentem, nacházely
se burzy na svých maximech a index Dow Jones zůstal jen o vlásek pod hranicí 3000 bodů (2999,8).
Teprve po těchto zprávách se nejistota z Blízkého východu přenesla i na
akciové trhy a indexy, zprvu neochotně a pozvolna, zamířily k jihu.
Ještě 25. června se americká velvyslankyně v Iráku April
Glaspieová sešla s diktátorem a později před Kongresem vypověděla:
"Řekla jsem mu, že budeme bránit své zájmy, podpoříme své přátele v
Perském zálivu a budeme bránit jejich svrchovanost a nedotknutelnost."
Pak prohlásila: "Naší největší chybou bylo, že jsme včas nepoznali,
jaký je to pitomec". Koncem června hlásila CIA zesílený pohyb vojsk a
masivní koncentraci zbraní u hranice s Kuvajtem. Když ztroskotalo i
jednání kuvajtského emíra Džábira Sabaha se Saddámem, zmizela poslední
šance na mírové řešení. Bezvýchodná situace zapůsobila do určité míry i
na akciový trh. Jak Dow Jones, tak i DAX ztrácely proti svým rekordům
ze 17. a 18. června zatím jen 100 bodů (Dow), resp. 75 bodů (DAX).
Zkrátka i trhy považovaly Saddáma jen za poněkud směšnou figurku, která nakonec dostane rozum. Avšak zdání často klame a bylo tomu tak i tehdy.
V noci 2. srpna 1990 překročila irácká vojska hranice a
zaplavila Kuvajt. Svět byl v šoku. To, s čím nikdo ani nepočítal, stalo
se skutečností – vypukla válka v Perském zálivu. Zatímco cena ropy
vystřelila vzhůru, šly akciové trhy do kolen. V několika dnech ztratily Dow a DAX zhruba 10 %, a to zdaleka nebyl všemu konec. Saddám vůbec nečekal, že obsazením Kuvajtu probudí ve světě tak jednotný a rozhořčený nesouhlas. Rada
bezpečnosti OSN již 2. srpna jednomyslně schválila rezoluci, která
odsoudila invazi a požadovala okamžité a bezpodmínečné stažení iráckých
vojsk z kuvajtského území. Další rezoluce z 6. srpna uvalila na Irák
celosvětové obchodní embargo. 6. a 7. srpna vyslaly Spojené státy do
regionu vojenské oddíly, bojová letadla a tanky, s výlučným cílem
chránit svého spojence – Saudskou Arábii. Irák kontroval 8. srpna, když
oficiálně oznámil anexi Kuvajtu.
Zanedlouho se k americkým silám připojili Britové a na irácké
hranice vyslaly svá vojska Egypt, Maroko, Sýrie, Spojené arabské
emiráty, Omán, Katar, Pákistán a Turecko. Mezinárodní flotila
lodí z USA, Kanady, Austrálie, Británie, Francie, Nizozemí, Belgie,
Dánska a Sovětského svazu kontrolovala Perský záliv. Obklíčený
Saddám ztratil poslední špetku zdravého rozumu a hrozil použitím
jedovatých plynů a bombardováním Izraele. 16. srpna zadržely irácké
úřady americké a britské občany, kteří se zdržovali v Iráku a
deportovaly je na důležitá strategická zařízení, kde měli posloužit
jako „živé štíty“ proti hrozícím leteckým útokům. V reakci na tuto
skutečnost schválilo OSN 18. srpna další rezoluci, která požadovala
okamžité propuštění zadržených cizinců a umožnění jejich odjezdu z
Iráku či Kuvajtu. Saddám reagoval prohlášením, že propustí zajatce,
pokud budou po celém světě uzavřena kuvajtská vyslanectví. Touto cestou
chtěl irácký diktátor dosáhnout jakéhosi uznání anexe Kuvajtu. Jeho
postup vyvolal všeobecný odpor a americký prezident George Bush odmítl
jakýkoliv handl s rukojmími.
Situace vyhlížela stále beznadějněji. Velká nejistota nyní
panovala i na trzích, kde se mezitím akcie propadly na nová roční minima. 23. srpen zastihl americký index Dow Jones na 2483 bodech a německý DAX uzavíral na 1520 bodech. Oba
indexy tak vykazovaly ztrátu přes 20 % proti rekordnímu 17. červnu.
Částečné zotavení trhů přišlo po 25. srpnu, když Rada bezpečnosti
schválila k prosazení embarga použít v nezbytném případě i zbraně. V
následujících dnech byly burzy velice volatilní. Různé pokusy řešit
krizi diplomatickými cestami krachovaly jeden za druhým a záchvěvy
naděje střídaly dny zklamání.
14. září 1990 přepadli iráčtí vojáci francouzské
velvyslanectví v Kuvajtu a unesli čtyři francouzské zaměstnance.
Francie poté vyslala do krizové oblasti přes 5000 vojáků s obrněnci,
vrtulníky a 30 bojových letadel. 20. září pohrozil Saddám zničením
všech ropných polí v Zálivu a o případné válce prohlásil, že to bude
boj za vysvobození celého lidstva a Jeruzaléma. Po tomto velkohubém
prohlášení opět poskočila cena ropy a 24. září dosáhla rekordní úrovně 40 dolarů za barel.
25. září hovořil sovětský náčelník generálního štábu Mojsejev poprvé o
možné světové válce, když varoval, že v případě vojenských akcí proti
Iráku se některé země (např. Irán) přidají na stranu diktátora. Rovněž
se objevily pověsti o iráckých atomových zbraních. Dne 29. listopadu
schválila Rada bezpečnosti další rezoluci, která umožňovala použít
vojenskou sílu, pokud se Irák do 15. ledna 1991 z Kuvajtu zcela
nestáhne.
Více než burzy v USA byl zasažen německý akciový trh, kde
kritický vývoj v oblasti Perského zálivu ukončil euforii, která v
Německu panovala po pádu berlínské zdi v roce 1989. Zatímco
Dow Jones mírně poklesl koncem září na 2427 bodů, propadl se DAX
výrazněji a jeho 1334 bodů z 28. září bylo nové ročním minimum. Nicméně
ani ztráty amerického indexu nebyly konečné a 11. října 1990 si Dow s
2365 body sáhnul na krizové dno. Jeho technologický kolega Nasdaq
Composite dosáhl svého dna 16. října (325,44 bodů), což byl proti
ročnímu maximu z 16. července (469,6 bodů) pokles přes třicet procent.
Akciový index Dow Jones se dostal v závěru roku do
zlepšené formy a 31. prosince uzavíral na úrovni 2633 bodů. Také Nasdaq
se dal na cestu vzhůru a ukončil rok na 373,84 bodech. Německý
DAX vykazoval až do konce roku zvýšenou volatilitu, střídal razantní
poklesy se strmými nárůsty a 28. prosince kótoval na 1398,2 bodech.
Díky neúnavným jednáním různých politiků se do konce roku
podařilo všem západním občanům opustit Irák. V otázce vyklizení Kuvajtu
však zůstával Saddám neoblomný. Téměř po půl roce od okupace Kuvajtu
byly všechny diplomatické možnosti na mírové urovnání krize zcela
vyčerpány. Ani rezoluce OSN, ani hospodářské embargo, ani soustředění
spojeneckých vojsk v oblasti, nic z toho nedonutilo iráckého diktátora
opustit Kuvajt. Čím více se blížil konec ultimáta OSN, tím napjatější
byla situace. V lednu byly v oblasti připraveny ozbrojené síly 28
spojeneckých zemí. Na 11. ledna ohlásil potencionální irácký spojenec
Irán vojenské manévry. 13. ledna ztroskotal poslední diplomatický pokus
urovnat krizi. Počátkem ledna opět zamířily akciové trhy k
jihu a Dow Jones poklesl na 2470 bodů (9.1.), Nasdaq Composite na
355,75 bodů (14.1.) a DAX spadl 16. ledna na 1322,7 bodů.
Když 15. ledna 1991 v New Yorku o půlnoci místního času (16.1. v
6:00 SEČ) ultimátum OSN vypršelo, zatajil celý svět dech. V oblasti
Perského zálivu stálo v tu chvíli proti sobě 530.000 iráckých vojáků a
610.000 vojáků mezinárodních sil. Poslední výzva diktátorovi zůstala
bez odezvy. Dne 17. ledna ve dvě hodiny třicet minut bagdádského času (0:30 SEČ) začala pod vedením USA operace Pouštní bouře. Odstartovala
první letadla a na irácké území dopadly první rakety. Druhé dějství
války v Perském zálivu, které velkohubý diktátor nazval "matkou všech
bitev", bylo intenzivní, ale krátké. Spojenci ovládli okamžitě vzdušný
prostor a jediné na co se Saddám zmohl, bylo odpálení zastaralých
sovětských raket typu SCUD na Izrael. Naštěstí škody nebyly veliké,
protože Izrael měl k dispozici moderní rakety Patriot, které SCUDy ve
vzduchu zničily nebo odklonily jejich let. Šelma zahnaná do
kouta je však nebezpečná a Saddám, když zjistil, že jeho "matka všech
bitev" skončí dřív než začala, rozhodl se aspoň napáchat co největší
škody. U kuvajtského pobřeží nechal vypustit do moře ropu z tankerů a
nařídil zapálit stovky kuvajtských ropných vrtů. Tím způsobil dosud
nevídanou ekologickou katastrofu.
Strach z válečného konfliktu a skličující nejistotu, které
tížily dosud akciové trhy, jakoby po dopadu prvních raket a bomb odvál
vítr. Burzy reagovaly pozitivně, zejména když se ukázalo, že Saddám
nemá na nálety téměř žádnou odpověď. Akciové indexy významně
posilovaly. Po několikatýdenním bombardování iráckých cílů, zahájili
spojenci 24. února pozemní útok, který trval pouhé čtyři dny. Irácké
tanky byly zcela zničeny a Saddámova republikánská garda se částečně
rozprchla a částečně vzdala. Zatímco na irácké straně zahynulo asi
100.000 mužů, bylo na straně spojenců 137 obětí. Když
mezinárodní síly okupovali asi pětinu iráckého území a Saddám již
nekladl žádný odpor, prohlásili spojenci 28. února válečné akce za
ukončené a americký prezident vyzval k příměří, které irácký vůdce 3.
března přijal.
Po skončení války se formoval v Iráku proti Saddámovi odpor,
který hrozil přerůst v občanskou válku. Přestože by americká vláda
tehdy uvítala změnu iráckého režimu, rozhodla se nevměšovat do
vnitřních záležitostí země. Tiskový mluvčí prezidenta Bushe prohlásil:
"Pro uchování stability v této oblasti je dobré, že si Irák udržel
územní celistvost". A tak zatímco se spojenecké armády vracely do svých
zemí, pohodlně zlikvidovaly zbylé Saddámovy jednotky šíitské povstání v
Jižním Iráku a kurdskou opozici na severu země. Tehdejší
americká nedůslednost umožnila Saddámovi opět upevnit svou diktaturu a
konečné řešení problémů v této oblasti se odsunulo na neurčito.
Světové akciové trhy pokračovaly ve výrazném růstu,
započatém již v prvních dnech spojeneckého útoku a názorně se ukázalo,
že trhy vždy trpí spíše nejistotou a dlouhým vyčkáváním před
rozhodující akcí, než akcí samotnou. Naopak nekompromisní a
razantní zásah proti jakémukoliv extremismu vrací rychle na kapitálové
trhy důvěru. Nejistota je vždy hrobařem optimismu, a to nejen na
burze.
Sdílejte článek, než ho smažem