V roce 1990 pohasl japonský hospodářský zázrak. Akciový index Nikkei-225
ztratil během jednoho roku přes 40 % a "země vycházejícího slunce" se
propadala do zlověstné hospodářské krize, ze které se nevzpamatovala
dodnes.
Po druhé světové válce nastaly v Japonsku významné politické a hospodářské změny.
Byl vybudován parlamentní systém, postupně byly zaváděny liberální
reformy a Japonsko se vydalo na cestu do klubu nejvyspělejších států
světa. Podobně jako západní Německo, zažilo také Japonsko masivní
poválečný hospodářský růst, který se zpomalil teprve v polovině
šedesátých let. V druhé polovině šedesátých let však pokračovalo začleňování Japonska do světové ekonomiky
a zanedlouho se japonské hospodářství opět vrátilo na růstovou
trajektorii, která byla několikrát přerušena jen vlivem vnějších krizí,
jako bylo např. zhroucení brettonwoodského měnového systému (1971-73)
nebo ropná krize z roku 1973. Další japonský vzestup podpořilo výrazné
zhodnocení japonské měny v letech 1975-78 a 1985-89. Také deregulace
zahraničního obchodu a finančních trhů urychlila integraci Japonského
císařství do světového hospodářského systému.
Díky svému dynamickému růstu a neobyčejné schopnosti inovací se Japonsko stalo v osmdesátých letech motorem světové konjunktury.
Japonsku se úspěšně dařilo přesouvat těžiště hospodářství z chemického
a těžkého průmyslu do elektroniky a nových technologií. Tato nová
odvětví zanedlouho vytvářela dvě třetiny japonského vývozu. Na exportu
se významně podílely také automobilový průmysl a stavba lodí. Technické
inovace působily na růst produktivity práce. Na hospodářský rozkvět měla rovněž významný vliv úroková politika Bank of Japan. Od
roku 1982 základní úrokové sazby neustále klesaly. Diskontní sazba
spadla z 5,5 % (1982) na 2,5 % v roce 1987 a tuto úroveň si pak udržela
až do roku 1989. Díky vysokým investičním výdajům státu a
výraznému poklesu úrokových sazeb, bylo snadné získat na finančním trhu
potřebný kapitál. Levný kapitál podpořil japonské hospodářství, zejména
pak jeho exportní odvětví. Peněžní politika centrální banky také
příznivě ovlivnila akcie a trh s nemovitostmi.
Důležitým faktorem, který podpořil akciový trh, byla první
tranše do té doby státního telekomu "Nippon Telephone & Telegraph"
(NTT) v roce 1987. Run na tyto akcie hnal cenu vzhůru a probudil zájem
i o další akcie. Levné úvěry a rostoucí akciový trh sváděly mnohé
japonské podniky, aby investovaly raději na kapitálovém trhu, než do
vlastní činnosti. Zejména společnosti, podnikající v oborech, které
(např. těžký průmysl) ztrácely na významu, se snažily tímto způsobem
vyrovnat klesající zisky. Tyto podniky výhodně zajišťovaly potřebné
bankovní úvěry svým velkým nemovitým majetkem, čemuž nahrávala
skutečnost, že ceny nemovitostí šly ruku v ruce s akciovým trhem rychle
nahoru.
Koncem osmdesátých let dostal boom gigantické rozměry.
Vedoucí index tokijské burzy Nikkei-225 se za tři roky více než
zdvojnásobil. Začátkem roku 1987 se Nikkei pohyboval kolem
17.000 bodů a 29. prosince 1989 dosáhl svého absolutního vrcholu 38.916
bodů! Výrazně vzrostly rovněž objemy zobchodovaných akcií. Také trh s
nemovitostmi se extrémně nafukoval. Cenový index obytných nemovitostí v
šesti největších městech vzrostl z 5.800 bodů v roce 1980 na 20.600
bodů v roce 1989. Přes výrazný cenový vzestup však nikdo nepředpokládal, že by žebřík do nebe mohl někde končit. Nebyl
problém zajistit úvěr v hodnotě přes 1,2 miliónů dolarů pozemkem v
hodnotě jednoho miliónu, neboť se všeobecně předpokládalo, že rozdíl
cen se za několik měsíců srovná. Souhrnná cena japonských pozemků byla
dokonce čtyřikrát vyšší než cena všech pozemků ve Spojených státech. Na
pozadí japonského zázraku se však začaly objevovat a rychle narůstat
ekonomické problémy. Kromě nezdravě nafouklého finančního sektoru,
pojišťovnictví a trhu s nemovitostmi, to byl stálý růst
nezaměstnanosti, což byla bohužel daň racionalizaci výroby a rostoucí
produktivitě práce. Mnoho rodin si nemohlo vzhledem k vysokým cenám
nemovitostí pořídit vlastní byt a drahé nájmy omezovaly kupní sílu
obyvatelstva. Vzrůstala vnitřní zadluženost státu a v roce 1988 dosáhla
poloviny hrubého sociálního produktu. Jenom splácení úroků spolykalo
téměř jednu pětinu státních výdajů. Japonská centrální banka dlouho na
konjunkturu nereagovala. Zatímco centrální banky v USA a Německu od
roku 1987 resp. 1988 úrokové sazby opět zvedaly, čekala Bank of Japan
až do roku 1989, než se rozhodla peníze zdražit.
Aby snížila enormní zadluženost, schválila japonská vláda v roce 1989 daňovou reformu.
Tato reforma zaváděla všeobecnou daň z přidané hodnoty, která měla
pozvednout státní příjmy. Centrální banka se také snažila ztížit
přístup k úvěrům a zejména omezit rozsáhlé a benevolentní úvěrování na
trhu s nemovitostmi. Ve snaze zchladit přehřátou ekonomiku, zvýšila
Bank of Japan v průběhu 15 měsíců razantně vedoucí úrokovou sazbu ze
2,5 procenta na 6 procent. Tato pozdní, ale o to výraznější
restriktivní peněžní politika ukončila akciový boom a index Nikkei-225
se počátkem roku 1990 vydal na svou nekonečnou cestu dolů.
Postupně začaly přicházet zprávy o problémech ve finančním
sektoru. Veřejnost se dovídala, že banky běžně poskytovaly svým
prominentním zákazníkům úvěry bez řádného zajištění. Nekryté úvěry byly
často zamlžovány a skrývány různými účetními triky. Když tyto machinace
vyšly na denní světlo, propadl se Nikkei z 37.400 bodů (konec února 1990) téměř o 10.000 bodů a počátkem dubna 1990 přistál na hodnotě 28.002 bodů.
Banky zablokovaly poskytování úvěrů, což vyvolalo u mnoha podniků
platební neschopnost. Koncem března postihlo investory další zvyšování
úroků (na 5,25 %) a na konci srpna se diskontní sazba vyšplhala na 6 %.
Padající burza zasáhla i trh s nemovitostmi.
Mizející finanční prostředky způsobily pokles objemu obchodů a
společnosti, které ručily svými nemovitostmi za poskytnuté úvěry, se
často dostávaly do potíží a musely tyto nemovitosti prodat. Propad cen
nemovitostí následoval padající akcie, ale byl zprvu mnohem pomalejší.
Také celá japonská ekonomika zvolna, ale nezadržitelně, sklouzávala do
recese. Rok 1990 ukončil index Nikkei-225 již jen na hodnotě 23.849
bodů. Na jaře se sice mírně vzpamatoval a přiblížil se k hranici 27.000
bodů, ale další růst byl už nad jeho síly. Stále více šokujících zpráv
stresovalo akciový trh a nepomáhalo už ani snižování úrokových sazeb,
ke kterému se od poloviny roku 1991 centrální banka odhodlala. Akcie
tedy opět zamířily dolů a rovněž ceny nemovitostí urychlily svůj
propad, když ve městech ztratily v roce 1996 přes 50 % svých cen z
období boomu.
Ještě dnes, dvanáctý rok po vypuknutí krize, se japonské
hospodářství nevzpamatovalo a stále se nachází v hluboké recesi.
Akciový index Nikkei-225 se 14. listopadu 2002 propadl až na 8303,39 bodů a nachází se téměř 79 % pod svým vrcholem z 29.12.1989.
Japonský finanční systém stále zatěžují špatné úvěry, které se odhadují
na 550 miliard USD. V poslední době se navíc musely japonské banky
vyrovnávat s dalšími finančními ztrátami na padajících evropských a
amerických burzách. Pokusy centrální banky oživit ekonomiku snižováním
úrokových sazeb ztroskotaly. Přestože v roce 1995 poklesla
diskontní sazba na 0,5 % a v současné době se nachází na pouhých 0,1 %,
nepřineslo toto razantní snížení žádný pozitivní účinek na
hospodářství. Selhaly rovněž pokusy státu oživit ekonomiku
zvýšenými veřejnými výdaji, když jediným výsledkem byl enormní vzrůst
deficitu státního rozpočtu. Východiskem z dlouhodobé recese může být
snad jen hluboká reforma finančního systému, snížení obrovského
státního dluhu a restrukturalizace podnikové sféry, která v současnosti
trpí nízkou rentabilitou. Jak dlouho ještě japonská recese potrvá, je
však dnes dosud ve hvězdách.
Rok 1990 nebyl osudný jen pro Japonsko, ale přinesl krizi také
"zbytku světa", když Irák přepadl a vojensky obsadil Kuvajt a vyvolal
tak válku v Perském zálivu.
Sdílejte článek, než ho smažem