Počátkem sedmdesátých let došlo k nebezpečnému politickému vývoji na Blízkém východě, který zprostředkovaně vyvolal těžkou hospodářskou krizi v celém západním světě.
Již v roce 1967, během bleskové šestidenní války proti Egyptu, Sýrii a Jordánsku, dobyl Izrael Sinajský poloostrov, Golanské výšiny, obsadil pásmo Gazy, západní Jordánsko a východní Jeruzalém. Poražené arabské státy posléze požadovaly urychlené stažení izraelských vojsk z obsazených území. Zpočátku, zejména po smrti svého úhlavního nepřítele, egyptského prezidenta Gamála A. Násira, oplýval Izrael sebejistotou vítězů. Vláda pod pevnou rukou Goldy Meirové ignorovala možnost arabské odvety a v roce 1970 odmítla návrh nového egyptského prezidenta Anwara Sadata, který byl ochoten uznat Izrael a podepsat s ním mírovou smlouvu, jestliže bude Egyptu navrácen Sinajský poloostrov.
Odmítnutí nabídky posílilo arabské "jestřáby" a jejich touhu po odvetě. 6. října 1973 využily Egypt a Sýrie největší židovský náboženský svátek "Den smíření" (hebr. Jom kipur) a vojensky napadly Izrael. Po krátkém šoku se židovský stát rychle vzpamatoval, převzal iniciativu a za pouhé tři týdny stály jeho vojska jen 100 kilometrů před Káhirou a 60 kilometrů od Damašku. Tváří v tvář další trpké porážce se arabské státy rozhodly použít svou poslední, ale velice účinnou protizbraň - ropu.
V reakci na válečný konflikt se již 17. října 1973 rozhodla "Organizace států vyvážejících ropu" (OPEC) snížit o 5 % svou nabídku ropy proti zářijové úrovni. Protože již tehdy arabské státy kontrolovaly velkou část ropného trhu a v organizaci měly hlavní slovo, nebyl pro ně žádný problém využít "ropnou kartu" k politickému a ekonomickému nátlaku. Arabští vývozci prohlásili, že výrazně utáhnou své ropné kohoutky na tak dlouho, dokud Izrael nevyklidí zabraná území a nebudou obnovena "práva palestinského lidu". Spojené státy a Nizozemí, které arabský svět tradičně považoval za největší přátele Izraele, musely dokonce čelit totálnímu ropnému bojkotu.
Arabské státy chtěly touto akcí vnutit Západu svou vůli a donutit jej, aby přestal Izrael podporovat. Utahování ropných kohoutků bylo ovšem provázeno razantním zvyšováním ceny této strategické suroviny. Zdražování však také do jisté míry souviselo s dlouhodobým propadem dolaru. OPEC se tak snažila vyrovnat zvýšené náklady na zboží a technická zařízení, která musela nakupovat ve vyspělých průmyslových státech. Cena ropy na trhu vystřelila vzhůru. Již 16. října vzrostla o 70 % a 23. prosince o dalších 128 %. Za necelý jeden rok se tak její cena zvedla čtyřnásobně. Pro svou velkou závislost na ropě se dostaly západní průmyslové státy a také Japonsko do velmi nepříjemné situace. Například Německo krylo svou potřebu energie z 55 % dovozem ropy, která ovšem pocházela ze tří čtvrtin z arabských zemí.
Až do této kritické doby se všeobecně předpokládalo, že energetické zásoby v průmyslových zemích jsou téměř nevyčerpatelné. Nyní se však ukázalo, že např. v západním Německu vystačí rezervy při šetrné spotřebě jen na tři měsíce. Nečekané ropné embargo šokovalo celou zem. Vláda se obávala nebezpečné společenské krize, ekonomové očekávali konec hospodářského růstu a blahobytu a tisk vyvolával svými titulky strach v obyvatelstvu. Západoněmecká vláda reagovala na situaci okamžitými úspornými opatřeními. 19. listopadu 1973 vydala všeobecný zákaz nedělní jízdy osobních vozů po dobu čtyř týdnů a přechodně snížila povolenou dálniční rychlost na 100 km/h. Také v Lucembursku, Dánsku, Nizozemí a Švýcarsku došlo k úřednímu omezení osobní automobilové dopravy.
Ropná zbraň přinesla brzy také politické výsledky. 5. listopadu 1973 vyzvali ministři zahraničí Evropského společenství Izrael, aby vyklidil území, která obsadil v roce 1967. V prosinci se k tomuto požadavku připojilo také Japonsko. Nato příznivě reagovaly arabské státy a OPEC postupně zrušil svá prodejní omezení. Přestože se situace uvolnila, zůstala již prodejní cena ropy vysoká. Státy OPEC, povzbuzeny vyvolanou krizí, zvyšovaly cenu ropy postupně dále, až se cena jednoho barelu (158,8 litrů) zvedla z 2,83 USD (1973) na 36,15 USD v roce 1980. Ropná válka přinesla státům OPEC 80 miliard dolarů ročně navíc. Objevilo se reálné nebezpečí, že arabské země vymění svou ropnou zbraň za zbraň finanční. Naštěstí neměli Arabové z náboženských důvodů rozvinutý vlastní bankovní systém a museli vložit své petrodolary do světového bankovního systému, čímž o nich naprosto ztratili přehled. Jejich finanční prostředky se pak formou půjček dostaly do celého světa a často se utopily v rizikových rozvojových zemích. Vzrůstající vnitřní rozpory v organizaci OPEC, zvyšování ropné nabídky nearabskými státy a zvyšující se podíl jiných zdrojů energie způsobily, že ekonomický a politický vliv arabských vývozců od osmdesátých let postupně klesá. Dosud však OPEC hraje významnou roli a významně ovlivňuje světové ceny ropy.
Účinky drahé ropy na hospodářství západních států byly zničující. Růst cen ropy i dalších energetických surovin zasadil konjunktuře těžkou ránu a poslal světovou ekonomiku do hluboké recese. Vysoké ceny energií zároveň vyvolaly inflaci a většina vyspělých ekonomik sklouzla do stagflace, což je stav, kdy ceny rostou, ačkoliv hospodářství stagnuje. Ropný cenový šok názorně ukázal velkou slabinu vyspělých západních států - nadměrnou závislost na dovozu energií. Politické vydírání, účinně podpořené ropným embargem, dokázalo poslat západní svět do nejtěžší hospodářské krize od časů proslavené velké deprese z let třicátých. Nejvíce však byly postiženy chudé země, které byly většinou velmi zadluženy a dovážely veškeré pohonné hmoty.
Časy "plné zaměstnanosti" v západním Německu (v roce 1972 zde bylo registrováno jen 20.000 nezaměstnaných!) nenávratně skončily. Ještě v prosinci 1973 se spolková vláda rozhodla uvolnit svůj restriktivní stabilizační program (např. bylo sníženo daňové zatížení podniků), který tlumil předcházející silnou konjunkturu, přicházející recesi však již nezastavila. Zpočátku se snížila domácí spotřeba a vzrostla nezaměstnanost. Japonská konkurence tlačila na elektronický, optický i automobilový průmysl. Země s levnou pracovní silou pronikaly na německý textilní trh a zvyšovaly nezaměstnanost. Během krize poklesla výroba ve většině odvětví. Například v automobilovém průmyslu o 18 %, v textilním a oděvním průmyslu o 11 %, ve stavebnictví o 16 %. Naproti tomu se dařilo výrobcům jízdních kol, jejichž odbyt během prvních šesti měsíců krize vzrostl o 24 %! Dříve minimální nezaměstnanost vzrostla v roce 1974 na 2,6 % a v roce 1975 již na 4,8%. HDP poklesl z 5,3 % v roce 1972 až na 0,4 % (1974), v roce 1975 se již hospodářství mírně zotavilo a HDP se zvedl na 1,8 %. Rovněž vzrostla inflace a v letech 1973 a 1974 se pohybovala kolem 7 %. Dodejme jen, že ve srovnání s vývojem v ostatních západních zemích byla hospodářská situace Spolkové republiky relativně stále dobrá.
Ovšem také akciové burzy neměly z ropné krize žádnou radost. Německý akciový index DAX (zaveden sice až od roku 1988, ale zpětně propočítán do roku 1959), který byl na jaře 1973 ještě na úrovni 550 bodů, ztratil během jednoho roku přes 100 bodů. Koncem září 1974 si DAX sáhl na krizové dno (376 bodů) a ztratil tak téměř 40 % proti svému lokálnímu maximu v červnu 1972.
Americký akciový index Dow Jones otočil začátkem roku 1973 směr a zahájil svůj dvouletý propad. Problémy amerického hospodářství se však objevovaly již koncem šedesátých let, když se americké zboží na mezinárodních trzích střetávalo s rostoucí konkurencí Japonska, západního Německa a dalších průmyslových zemí. Poklesl vývoz amerického zboží a vzrostl obchodní deficit. Silné ročníky dospívající generace z doby "populační exploze" zvyšovaly nezaměstnanost. Zároveň se snížila produktivita práce, což při rostoucí spotřebě zvedlo ceny a probudilo inflaci. Zemi dále zatěžovaly vysoké vojenské výdaje a inflační financování války ve Vietnamu. Tato rostoucí inflace a každoroční deficit z vývozu kapitálu posílal dolů americkou měnu. Prezident Richard M. Nixon se pokusil léčit stagflaci zvýšením daní a snížením rozpočtu, což však demokratický Kongres odmítl. Nixon potom požádal Federální rezervní úřad (FED), aby zvýšením úrokových měr snížil zásoby peněz. To mělo za následek propad burzy a posunulo americkou ekonomiku v roce 1970 do tzv. "Nixonovy recese". V srpnu 1971 zmrazil prezident veškeré mzdy a ceny. Stagflace však stále nepolevovala. Když se potom v roce 1973 zhroutil mezinárodní měnový systém a do celé této "mizérie" přišlo ještě arabské ropné embargo, krize rázně zaklepala na dveře.
I když se v roce 1975 politická i hospodářská situace opět zlepšila, ukázala ropná krize západním průmyslovým státům názorně, jak nebezpečně závislé jsou na ropných dovozech. Pozitivním důsledkem krize byla všeobecná snaha vymanit se aspoň částečně z této neblahé závislosti a mnoho průmyslově vyspělých států nastoupilo cestu hledání alternativních energetických zdrojů (např. atomová, vodní, sluneční a větrná energie). V prosinci 1973 schválila např. západoněmecká vláda velkolepý jaderný program a uvolnila 6 miliard marek na výstavbu a projekty 40 atomových elektráren. Přes určitou dnešní diverzifikaci však zůstává ropa stále jedním z nejdůležitějších energetických zdrojů.
Ropná krize tak probudila vyspělý průmyslový svět z jeho poválečného snu o trvalém hospodářském růstu a věčném blahobytu. Přízrak masové nezaměstnanosti se po čase opět vrátil a ohrožená sociální stabilita začala strašit vlády západních zemí. Čas hospodářských zázraků byl již dávno ten tam a nastala opět realita všedního dne.
Sdílejte článek, než ho smažem
