Burzovním krachem z října 1929 skončila éra "zlatých dvacátých let". Prozatím však převládalo mínění, že jde jen o krátkodobou korekci trvalého růstu.
Teprve na přelomu let 1930/1931 se prosadil názor, který připouštěl, že se svět propadá do jedné z dosud nejvážnějších hospodářských krizí. Příčin vzniku krize bylo více. Mezi nejdůležitější patřily: nerovnováha mezi akcelerujícím akciovým boomem a zpomalením americké ekonomiky na konci dvacátých let, špatná konjunkturální opatření, izolacionismus jednotlivých zemí a zhroucení mezinárodního finančního systému. Třicátá léta dvacátého století zároveň patří mezi období s největší volatilitou na burzách. Razantní kurzové propady jsou přerušovány náhlými, krátkodobými vzestupy, které opět končí panickými výprodeji.
29. říjen roku 1929 je pro svůj mohutný akciový propad často uváděn jako počátek "velké deprese", oslabování amerického hospodářství však začalo již mnohem dříve. Již počátkem roku 1929 existovaly první příznaky blížící se recese. Silný pokles cen přivedl zemědělství, které bylo předtím na vzestupu, do kritické situace. V polovině roku se zhoršily další hospodářské ukazatele. Nastal pokles výroby a zaměstnanosti. První výraznější propady akciového trhu v červnu a prosinci roku 1928 však byly rychle zapomenuty a nákupní euforie měla opět cestu volnou. Až v říjnu 1929 konečně bublina praskla. Do konce roku si ovšem ještě nikdo nechtěl připustit, že se blíží recese nebo snad dokonce hluboká deprese. Počátkem roku 1930 se také na burzu vrátil optimismus a vedoucí americký akciový index Dow Jones posílil z 248,48 bodů (1. ledna 1930) až na 294,1 bodů (17. dubna 1930). Ihned se vyrojily hlasy prorokující návrat "zlatých časů". Nechal se rovněž slyšet tehdejší americký prezident Herbert Hoover, který 1. května 1930 - téměř přesně na vrcholu krátkodobého vzestupu - prohlásil: "Já jsem přesvědčen, že jsme již to nejhorší přestáli a hospodářství se naším společným úsilím brzy zotaví." To nejhorší však stálo teprve přede dveřmi.
Protože ceny zemědělských produktů a surovin stále klesaly, nemohlo mnoho farmářů a menších podniků splácet své úvěry. Množily se bankroty a neustále vzrůstal počet nezaměstnaných. Kupní síla klesala a s ní klesaly také investice do nových podniků. Americká ekonomika se stále rychleji propadala do recese, která se zanedlouho měla změnit v hrozivou depresi.
Z USA se krize šířila, právě tak jako předtím hospodářský rozmach, po celém světě. Za první světové války se Spojené státy staly největším světovým věřitelem. Tato pozice sílila i během dvacátých let, když americké banky ochotně poskytovaly úvěry do zahraničí, zejména do Evropy. Na základě tzv. Dawesova plánu poskytovaly Spojené státy od roku 1924 významné půjčky Německu na obnovu tamního hospodářství a infrastruktury. Rozsáhlý import kapitálu z USA umožnil Německu konečně splácet válečné reparace. Dohodové státy přesunuli obdržené peníze z Německa zpět do zámoří, aby splatili své válečné dluhy vůči USA. Poválečný americký dluh Velké Británie obnášel zhruba 4,7 miliard dolarů a Francie dlužila na 4 miliardy dolarů. Celková pohledávka Spojených států vůči Evropě činila asi 12 miliard dolarů.
Objem úvěrů z tohoto finančního kolotoče v průběhu dvacátých let trvale rostl. Jenom v Německu se nahromadily zahraniční - především americké - úvěry v celkové hodnotě 15,7 miliard říšských marek. Po burzovním krachu v roce 1929 se však tento systém zhroutil. Najednou byl všude nedostatek peněz a americké banky požadovaly velkou část poskytnutých úvěrů zpět. Také američtí investoři stahovali z Evropy své investice, aby pokryli alespoň část ztrát, které utrpěli ve vlastní zemi. Následky byly katastrofální. Evropský hospodářský vzestup ztratil svůj finanční motor. Náhlý odliv kapitálu z Evropy nutil také evropské banky, aby stahovali své zahraniční úvěry a mezinárodní tok kapitálu téměř vyschl. To však nebylo zdaleka jediným důvodem vzniku "velké deprese".
Již při prvních náznacích krize začaly Spojené státy chránit své hospodářství před zahraniční konkurencí a zvýšily cla z dovozu průmyslového a zemědělského zboží. V červnu 1930 vstoupil v platnost tzv. Hawleyho a Smootův sazebník, který razantně zvýšil cla na 32–40 %. Mnoho významných ekonomů kritizovalo tento krok, neboť se obávali růstu spotřebitelských cen, snížení amerického vývozu a odvetných opatření ze strany evropských obchodních partnerů. Reakce nedala na sebe dlouho čekat a mnoho dalších států rovněž zvýšilo svá dovozní cla. Jak v USA, tak i v Evropě se tak stále více prosazoval nacionální protekcionismus, který vyvrcholil roku 1932 v době nejhlubší krize. Hodnota měsíčního amerického vývozu poklesla ze 400 miliónů dolarů (před burzovním krachem) až na 200 miliónů dolarů (podzim 1930). Restriktivní obchodní politika vedla ve spojení s hospodářskými faktory ke zhroucení světového obchodu, který v roce 1932 poklesl proti roku 1929 o 25 %. V Německu se v tomto období snížil vývoz z 13,5 na 5,7 miliard říšských marek. Na tomto razantním propadu se podepsala rovněž bankovní krize z roku 1931 a oslabující průmyslová výroba.
Na jaře 1931 došlo ještě ve světě k náznakům oživení, když se mezi lednem a dubnem překvapivě zlepšily některé důležité ekonomické indikátory. Například sezónní pokles nezaměstnanosti vydržel na jaře 1931 déle, než bylo obvyklé. Avšak situace evropských bank se stále zhoršovala. Úprk zahraničních investorů, stálý odliv bankovních rezerv a malá šance získat v zahraničí úvěry, to vše přivedlo mnoho bankovních ústavů až k platební neschopnosti. A tak bylo jen otázkou času, kdy dojde k prvnímu bankrotu v evropském bankovním sektoru.
To se stalo 11. května 1931, když padla největší rakouská banka "Credit-Anstalt für Handel und Gewerbe" a rozpoutala ve střední Evropě finanční krizi. Za několik týdnů, 13. června, postihl tentýž osud "Darmstädter und Nationalbank", jednu ze čtyř největších německých bank, která neustála konkurs společnosti "Nordwolle Konzern". Mezi velkými i malými investory propukla panika a každý se rychle snažil vybrat z bank hotové peníze. To ovšem vedlo k řetězové reakci a platební neschopnost se lavinovitě šířila v celém hospodářství. Teprve zásahem "Deutsche Reichsbank", která získala ve Velké Británii, Francii a USA podpůrné úvěry ve výši 420 miliónů říšských marek, se finanční krize dostala pod kontrolu. Existoval však ještě jeden faktor, který přispěl ke zhoršení hospodářské situace. Byla to snaha vlád některých zemí zastavit depresi různými opatřeními, často však se zcela opačným efektem. Zatímco některé země vůbec na situaci nereagovaly a doufaly, že se hospodářství časem samo uzdraví, uspíšily další země v čele s USA svou restriktivní peněžní politikou příchod krize. Obzvláště bylo touto politikou postiženo Německo, kde řada omezení a poplatků spolehlivě udusila jakýkoliv náznak hospodářského růstu již v zárodku.
Tak například byly v roce 1931 sníženy platy německých státních úředníků celkem o 23 %. Zvyšování daňové zátěže obyvatelstva dále snižovalo jeho kupní sílu. Všeobecná nespokojenost s vládou hrozivě narůstala, což nahrávalo extremistům na obou pólech politického spektra. Úřadující říšský kancléř Heinrich Brüning však sledoval těmito tvrdými opatřeními zcela jiný cíl. Na rostoucím roztrpčení a strádání obyvatelstva chtěl západním politikům dokázat, že Německo již dále nebude moci splácet válečné reparace. 3. června 1931 byly zkráceny důchody a platy ve státním sektoru, podpory v nezaměstnanosti klesly na pouhých 14 % a na všechny příjmy byla navíc zavedena ještě krizová daň ve výši 4-5 %. Zuřící veřejnost se obrátila proti kancléři, což však právě Brüning potřeboval. Ještě téhož večera německá vláda prohlásila, že tyto opatření jsou poslední obětí německého lidu, kterou přinesl na oltář splácení válečných reparací. Toto Brüningovo utahování opasků přineslo později úspěch, když 9. července 1932 na konferenci v Lausanne byly reparace ukončeny s tím, že Německo po roce 1935 jednorázově zaplatí 3 miliardy říšských marek. Cena za to však byla obrovská, neboť rozjitřené nálady obyvatelstva připravily úrodnou půdu pro nástup extrémistů.
Zhroucení mezinárodního obchodního a úvěrového systému, sociální a politické napětí v Německu, to vše vedlo k dalšímu propadu hospodářství. Německá průmyslová výroba ztrácela půdu pod nohama a také maloobchodní obrat mířil ke dnu. V roce 1932 klesla průmyslová výroba proti roku 1928 o 40 %. Zatímco v lednu 1928 bylo v Německu 2,8 miliónů nezaměstnaných, vzrostl jejich počet do konce roku 1930 na 5 miliónů. V únoru 1932 bylo v Německu již 6 miliónů nezaměstnaných a v celé Evropě marně hledalo práci na 15 miliónů lidí. V té době bylo v Německu spácháno 260 sebevražd na jeden milión obyvatel, což byl světový primát (pro srovnání: V.Británie 85, USA 133, Francie 155) a většina obětí si v dopisech na rozloučenou stěžovala na špatnou hospodářskou situaci. Mnoho nezaměstnaných živořilo a pokoušelo se uživit podomním či výměnným obchodem nebo domácí prací a mnozí chodili dům od domu jako potulní muzikanti. Lze pochopit, že v této situaci získávala nejvíce Hitlerova strana, která slibovala práci a okamžité ukončení plateb všech válečných náhrad.
Na kapitálové trhy měla světová deprese výrazně negativní vliv. Americký akciový index Dow Jones ztratil během roku 1930 přes 33 % a na Silvestra uzavíral na hodnotě 164,58 bodů. To však nebyl zdaleka konec. Když za dalších 365 dní burzovní gong ukončil dosud nejhorší rok americké burzy, ztratil Dow dalších téměř 53 % a kótoval na pouhých 77,90 bodech. Burzy byly velice nervózní a podrážděně reagovaly na jakoukoliv horší zprávu výrazným poklesem. Jak ukazuje tabulka, řadí se mezi deset obchodních dnů s největší procentuální ztrátou tři z období "velké deprese".
DJIA
12.08.1932 Závěr 58.27 Ztráta 8,40%
21.07.1933 Závěr 88.71 Ztráta 7,84%
18.10.1937 Závěr 125.73 Ztráta 7,75%
Své dno nalezla newyorská burza 8. července 1932, když Dow Jones uzavíral na 41,22 bodech a téměř se vrátil na svou startovní úroveň (40,74) z 26. května 1896. Přes neustále klesající trend vykazovaly trhy velikou volatilitu, což ostatně dokazuje i fakt, že sedm nejlepších dnů indexu DJIA spadá do doby největší krize:
DJIA
06.10.1931 Závěr 99.34 Zisk 14,87%
18.12.1931 Závěr 80.69 Zisk 9,35%
11.02.1932 Závěr 78.60 Zisk 9,47%
13.02.1932 Závěr 85.82 Zisk 9,19%
06 05.1932 Závěr 59.01 Zisk 9,08%
03.08.1932 Závěr 58.22 Zisk 9,52%
21.09.1932 Závěr 75.16 Zisk 11,36%
Také v Berlíně od roku 1929 stále padaly kurzy akcií. Bankovní krize vedla nakonec 13. června 1931 k uzavření všech německých burz. Teprve 2. září 1931 začalo opět obchodování s kurzovou ztrátou téměř 40 % proti ročnímu maximu. Ještě do prosince 1931 pokračoval pád německých akcií, které tak ztratily proti září 1929 téměř 70 %.
Počátkem roku 1933 se dostavilo mírné oživení. Významně k tomu přispěl soubor hospodářských opatření obsažených v "Novém údělu" New Deal, reformním programu nového amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta. Program obsahoval především opatření, která měla stabilizovat bankovní systém, obnovit finanční toky a snížit počet bankrotů v soukromém podnikatelském sektoru. Roosevelt se také pokusil o dlouhodobé řešení hospodářských problémů pomocí velkých investičních projektů. 12. května 1933 byl schválen zákon "Agricultural Adjustment Act", který přinášel rozsáhlé reformy v zemědělství a v červnu následoval zákon o národní průmyslové obnově "Tennesee Valley Authority-Programm", který podporoval výstavbu vodních elektráren a zavlažovacích systémů, regulaci vodních toků, výstavbu dopravní infrastruktury, stavbu škol, nemocnic a dalších veřejných budov. Tím se podařilo snížit vysokou nezaměstnanost a stabilizovat hospodářství. Přesto však stále krachovaly další podniky a až do začátku 2. světové války docházelo k novým, i když kratším krizím, které zatěžovaly ještě oslabenou americkou ekonomiku. 19. dubna 1933 opustily Spojené státy zlatý standard a následná devalvace dolaru vedla ke zvýšení cen tuzemského zboží, komodit i akcií.
Rok 1933 zakončil akciový index Dow Jones přírůstkem téměř 67 %, což byl druhý největší roční nárůst v historii newyorské burzy. Také rok 1935 se ziskem skoro 40 % obsadil čestné místo v první desítce nejlepších burzovních let. Naproti tomu patří roky 1930 (-33,77 %), 1931 (-52,67 %), 1932 (-23,07 %) a 1937 (-32,82 %) k těm nejhorším, které americký kapitálový trh pamatuje. Evropské burzy vykazovaly během deprese podobný vývoj jako burza americká.
Když v roce 1938 světová hospodářská krize odezněla, poklesl výrazně ve většině zemí reálný HDP na jednoho obyvatele. Avšak nejzhoubnější následky "velké deprese" byly v mezinárodní politice. Protekcionismus jednotlivých států vedl ke zhroucení mezinárodního politického systému. Nové extremistické politické směry získaly mezi nespokojenou veřejností výrazné zisky a volaly po dalších válečných dobrodružstvích. Již v roce 1931 napadli Japonci Mandžusko a v roce 1937 se válka rozšířila na celou Čínu. V roce 1935 přepadla fašistická Itálie Etiopii a o několik let později rozehrál svou děsivou válečnou partii Hitler…
Penzijko s finančním bonusem
Založte si penzijko Conseq a získejte nejen státní příspěvky a daňovou úsporu, ale i bonus pro věrné klienty.
Sdílejte článek, než ho smažem
