Hyperinflace v Německu 1923

Chcete-li vést válku, potřebujete kapitál, veliký kapitál. Většinou se proto válčící strany pořádně zadluží a doufají, že po vítězné (jak jinak!) válce to za ně zaplatí poražení.

Také sebevědomé Německo si počínalo stejně a již na počátku války (4. srpna 1914) zrušilo svůj zlatý standard. To znamenalo, že říšská měna již nebyla zajištěna zlatými nebo devizovými rezervami a bylo možno vydávat nekryté bankovky. Také válečné půjčky a pokladniční poukázky, které byly veřejně upisovány, stály "na vodě". Během války množství peněz v oběhu stále narůstalo, až v roce 1918 dosáhlo pětinásobku stavu z roku 1914. Protože až do konce války byly úředně stanoveny pevné ceny surovin, potravin a jiných výrobků, inflace se ještě příliš neprojevovala. Situace se však rázem změnila, když bylo po válce obnoveno tržní hospodářství.

Prohranou válkou se Německo dostalo do svízelné situace. Kromě válečného dluhu ve výši 154 miliard marek hrozily také obrovské válečné reparace a nedozírné náklady při obnově země. Zlaté a devizové státní rezervy rychle mizely. Aby předešla státnímu bankrotu, požadovala vláda další a další finanční půjčky, a tak musela Říšská banka ("Reichsbank") vydávat další a další bankovky. Tím se však jenom urychlil proces znehodnocování měny, což o několik let později vedlo ke katastrofě.

Již začátek dvacátých let v Německu byl poznamenán vysokou inflací a nestabilitou. Životní náklady v roce 1921 vzrostly ve srovnání s předválečnou dobou na dvacetinásobek (!) a vnitropolitická situace byla napjatá. Po vyhlášení Výmarské republiky (9. listopadu 1918) a odstoupení císaře Viléma II. zmítaly zemí neustálé stávky a lidové nepokoje. Do toho ještě přišla Versailleská dohoda, která byla pod silným tlakem vítězů podepsána 28. června 1919. Kromě splácení obrovských reparací, jejichž suma však ještě nebyla přesně stanovena, přišlo Německo o značnou část území a desetinu svého obyvatelstva. Francie získala zpět Alsasko-Lotrinsko, Polsko dostalo Poznaňsko, část Pomořanska a Pruska, přesné hranice ve Východním Prusku a Slezsku měl určit plebiscit, Eupen a Malmedy byly postoupeny Belgii, část Šlesviku se vrátila k Dánsku, Gdaňsk se stal svobodným městem, Hlučínsko připadlo Československu a německé kolonie převzala Společnost národů. Německé hospodářství ztratilo třetinu uhelných a tři čtvrtiny rudných nalezišť. Nespokojenost obyvatelstva se stala živnou půdou pro pravé i levé extrémistické organizace, které stále ohrožovaly mladou a nezralou demokracii. Některé otevřené vzpoury, jako byl např. ultrapravicový Kappův puč nebo krvavé akce Moskvou podporované "Rudé armády Porúří", hrozily přerůst v občanskou válku.

Rostoucí náklady zatěžovaly finanční hospodářství natolik, že stát byl nucen neustále zvyšovat množství oběživa, aby mohl zaplatit alespoň část svých dluhů. Situace byla zlá, ale to nejhorší mělo teprve přijít. V lednu 1921 se vítězné mocnosti konečně dohodly na válečných reparacích, které však byly nepřiměřeně tvrdé. Německo mělo zaplatit během 42 let celkem 226 miliard marek ve zlatě. Tato nepředstavitelná suma prosazená Francií a Belgií zcela převyšovala možnosti již tak zdecimované ekonomiky. Poté co Německo odmítlo přijmout tyto podmínky, obsadila spojenecká vojska 8. března 1921 velkou část Porúří a zřídila mezi obsazeným územím a zbylým Německem celní hranici, která ztížila toky zboží a zhoršila zásobování obyvatelstva. Když v Německu stále pokračovaly vlny protestů, snížila reparační komise celkovou sumu válečných náhrad na 132 miliard marek ve zlatě, splatných během třiceti let. I tento obnos považovala německá vláda za příliš vysoký, ale věřila, že vítězové sami časem uznají, že splácení je nad síly Německa a tak na tyto nové podmínky přistoupila.

Zdevastované německé hospodářství prožívalo těžké časy. Ačkoliv lidé dřeli do úmoru, neměli často ani na jídlo, protože ceny potravin rostly do nebe a inflace požírala stále rychleji veškeré úspory. Odliv kapitálu ze země vedl k dalšímu znehodnocení měny. V lednu 1922 stál jeden dolar již 191,80 marek. Tiskárny však chrlily další a další nekryté bankovky a změna k lepšímu byla v nedohlednu.

Německá vláda poukazovala na devastaci své měny a žádala další zmírnění reparací a prodloužení doby jejich splatnosti. Když se pak Německu přes veškerou snahu nepodařilo úplně zaplatit první požadovanou splátku, obsadila francouzská a belgická vojska 9. ledna 1923 Porúří a oblast levého břehu Rýna. Tato nová okupace vyvolala v Německu další vlnu odporu, vláda protestovala a zastavila Francii a Belgii placení všech dalších reparací. Poté vyzvala obyvatelstvo na obsazeném území k pasivnímu odporu a přislíbila mu finanční pomoc. Tato protiakce však zcela vyčerpala finanční možnosti země a německá marka padala stále rychleji do hlubin.

Situace v Německu byla nyní opravdu na pováženou a hrozila, že se zcela vymkne jakékoliv kontrole. V červnu 1923 stálo půl libry másla kolem 7.000 marek, svazek mrkve přišel na 5.500 marek a libra zrnkové kávy se prodávala za více než 31.000 marek. Bankovky se tiskly, podobně jako noviny, na rotačních strojích ve velkých rolích papíru. Vedle státní tiskárny, kde pracovalo 7.500 lidí, bylo "velkovýrobou" bankovek vytíženo ještě dalších 133 tiskáren.

V červenci stál jeden americký dolar 353.412 marek, o měsíc později dokonce 4.620.455 marek. Tím však pád marky zdaleka nekončil, naopak nabíral stále na rychlosti. Jediným východiskem z této situace byla okamžitá měnová reforma. V září se vláda říšského kancléře Gustava Stresemanna rozhodla ukončit vydávání inflačních bankovek a razantně omezit veškeré státní výdaje. 26. září 1923 byl ukončen finančně nákladný pasivní odpor v Porúří. Poté byla vládním nařízením ustavena Rentová banka, jejímž posláním bylo vydávat novou stabilní měnu, tzv. rentovou marku. Rentová marka měla na přechodnou dobu umožnit státní financování a zbavit zemi přízraku hyperinflace. Ta však zatím stále šplhala vzhůru a její vrchol byl v nedohlednu.

V říjnu 1923 musel kvalifikovaný dělník pracovat celých 9 hodin, aby si mohl koupit libru margarínu. Litr mléka stál 5,4 miliónů marek, dopisní známka celé 2 milióny. Inflace nabývala bizarní formy. Mzda byla vyplácena týdně nebo i denně. Zaměstnanci si chodili pro mzdu s kufry či s prádelními koši, aby mohli pobrat hromady bezcenných papírů, zvaných peníze. Každý pak spěchal nakoupit potraviny nebo zboží, protože za několik hodin bylo všechno mnohem dražší. Nakonec vyplácely některé podniky mzdu nebo její část v naturáliích. Vnitropolitická situace byla výbušná. V Bavorsku se národní socialisté a monarchisté chystali k pochodu na Berlín (nepodařený Hitlerův puč z 9. listopadu 1923), lidé "zvláštního ražení" - komunisté, vděční za všechny potíže, plánovali revoluci, Porúří a Porýní stále trpělo francouzskou okupací.

Krátce před vyvrcholením hyperinflace začaly dokonce některá města, obce i podniky tisknout své vlastní peníze, aby se vyhnuly inflaci a mohly přiměřeně vyplácet své zaměstnance. Všude lítala astronomická čísla. Například bilanční suma bankovního domu "Oppenheim" dosáhla na vrcholu hyperinflace neskutečných 8.603.015.544.190.640.965,70 marek. V tu dobu bylo v oběhu 10 miliard bankovek o nominální hodnotě 3.877 triliónů marek. Kromě toho se v zemi pohybovalo ještě asi 500 triliónů lokálních bankovek. Na přelomu října a listopadu 1923 měl skoro každý občan doma alespoň několik biliónů marek.

Počátkem listopadu stál dvoukilový chléb 420 miliard marek, když ještě před několika dny byl za "pouhých" 130 miliard. Začalo se množit rabování pekáren a jiných potravinářských obchodů. Teprve oficiální zavedení rentové marky 15. listopadu 1923 zastavilo tento čarodějný kolotoč. Protože stát nemohl krýt novou měnu vlastními zlatými rezervami, použil ke krytí průmyslové a zemědělské pozemky a zatížil je hypotékou ve výši 3,2 miliard rentových marek. Za to vydala Rentová banka 2,4 miliardy nových rentových marek, které z poloviny dostala vláda a z poloviny Říšská banka spolu s dalšími bankovními ústavy. Z těchto peněz byly poskytovány hospodářství nové úvěry. Tak se konečně podařilo nastolit důvěru v novou měnu a hyperinflace se dostala pod kontrolu. Když se poté kurz nové marky stabilizoval, byl 20. listopadu 1923 stanoven oficiální směnný kurz papírové marky k dolaru. Jeden dolar obnášel 4,2 biliónů marek. V půli prosince byl stanoven také výměnný poměr mezi rentovou markou a papírovou markou. Za jeden bilión papírových marek byla jedna marka rentová.

Dramatický poválečný inflační vývoj dokumentuje následující tabulka:

Kurz amerického dolaru k německé marce v letech 1914-1923

Po hospodářské stabilizaci se zlepšilo i politické klima. Rostoucí tlak Spojených států a Velké Británie donutil Francii ukončit okupaci Porúří a levobřežní oblasti Rýna. Pod vedením amerického finančního experta Ch.G.Dawese byl na jaře 1924 předložen nový reparační plán, který stanovil vůči Německu mnohem realističtější požadavky. Německu byl rovněž poskytnut mezinárodní úvěr, který měl podpořit jeho hospodářské oživení. Díky všeobecným úsporným opatřením (mj. snížení mezd a zvýšení daní) došlo skutečně k nastartování hospodářského růstu a finanční situace státu se zlepšila. V říjnu, na základě mincovního zákona z 30. srpna 1924, nahradila dočasnou rentovou marku opět definitivní měna - říšská marka, jejíž kurz byl již fixován na zlato.

Hyperinflace byla zlikvidována, ale zanechala po sobě spoušť. Zdecimovala především střední vrstvy obyvatelstva, které většinou měly pouze finanční úspory a nevlastnily žádné věcné hodnoty. A byla to zejména nespokojená střední vrstva, která umožnila později v Německu nástup fašismu. Naopak majitelé nemovitostí a movitostí a zejména dlužníci na inflaci dokonce vydělávali. Mnozí průmyslníci si vzali od státní banky úvěry, investovali peníze do nového zařízení a dluh pak o něco později spláceli stále se znehodnocující měnou. Nové investice je pak přišly velice lacino. A tak díky inflaci vznikaly nové průmyslové kolosy, jako bylo například hospodářské impérium podnikatele Hugo Stinnese.

Také některé další evropské země zasáhla poválečná inflace. Zatímco Rakousko, Maďarsko, Rusko a Polsko se rovněž potýkaly s hyperinflací, zůstával cenový nárůst ve Francii, Itálii, Belgii a skandinávských zemích pod kontrolou. Zlatý standard, který byl v mnoha zemích během války zrušen, slavil triumfální návrat. Do roku 1926 zakotvil ve většině evropských zemí, platil v USA i ve dvanácti jihoamerických státech. Tak byla připravena cesta pro všeobecný nevídaný hospodářský růst, který byl vystřídán na podzim roku 1929 nástupem největší světové hospodářské krize v lidských dějinách.

Penzijko s finančním bonusem

Založte si penzijko Conseq a získejte nejen státní příspěvky a daňovou úsporu, ale i bonus pro věrné klienty.

Spočítejte si svůj bonus

Sdílejte článek, než ho smažem