Celé kapesné dá za mobil

Letos nastoupil do sedmého ročníku osmiletého gymnázia na pražském Opatově. Začátek školního roku, který je pro většinu studentů ještě obdobím "vzpamatovávání se z prázdnin", už Vojta tráví učením. Loňský školní rok totiž strávil na střední škole ve Spojených státech a tak teď musí dohnat "zanedbanou látku" – čeká ho dvanáct rozdílových zkoušek. Fakt, že se teď musí učit, mu ale určitě vynahrazuje obrovská zkušenost z Ameriky. "Škola tam není lehčí nebo těžší než česká, ona je prostě jiná," vysvětluje Vojta. Hlavní výhody studia v USA vidí v praktičnosti výuky a rozsáhlé nabídce volitelných předmětů. Ta je velmi široká, takže se studenti mohou už v průběhu střední školy hodně specializovat. Vojta si mimo jiné vybral ekonomii a média. Ač by řada jeho českých spolužáků po zaslechnutí samotných názvů těmito předměty pohrdla, jejich skutečná náplň by asi většinu z nich přiměla změnit názor.

V semináři médií se nejdříve při sledování filmů učili, jak film vzniká, vysvětlovali si různé filmové triky a nakonec dostali za úkol natočit vlastní jednominutovou reklamu. Seminář ekonomie byl ještě praktičtější. Jednotliví účastníci si vylosovali "svůj budoucí plat" a měli připravit plán svého virtuálního budoucího života – spočítat, jak by s tímto platem vyšli, kde by mohli bydlet, kolik stojí byt na hypotéku či kolik by byl nájem, kolik stojí provoz auta, pojištění, telefon... Výsledkem bylo nejen desetistránkové shrnutí toho všeho, ale i osobní zkušenost, která určitě řadě absolventů semináře usnadní orientaci ve finančních záležitostech v budoucím životě. "V americké střední škole jsem měl vždy pocit, že to, co se učím, v budoucnu použiji v praxi. V české škole mi tento pocit bohužel chybí," říká Vojta a vzpomíná na nedávnou hodinu češtiny, kdy probírali "valenční vazbu vět" (nevíte náhodou někdo co to je? – pozn. autora). O jejich praktické použitelnosti příliš přesvědčen není.

Rozdílnost obou škol má pro Vojtu kromě nutnosti vykonat rozdílové zkoušky ještě jednu komplikovanou skutečnost. Ve Spojených státech totiž absolvoval maturitní zkoušku, pokud si ji ale chce nechat u nás uznat, musí doložit spoustu dokumentů. Ty musí být soudně přeloženy (což s sebou přineslo náklady v řádu tisíců korun) a výsledek vůbec není jistý. Ohrozit jej může neúspěch u rozdílových zkoušek a dále musí vykonat maturitní zkoušku z češtiny. Ostatní zkoušky z USA (angličtina, matematika a chemie) mu budou uznány.

Nostrifikace maturity je ale z pohledu nákladů přece jen drobností proti tomu, co stál jeho roční pobyt v USA. Celý jej zprostředkovala organizace podporovaná americkou vládou, což s sebou neslo několik výhod – nemusel platit školné, byla mu zajištěna rodina, která se o něj starala jako o vlastního syna (nic za to nedostali), letenka, pojištění a 24 hodin denně k dispozici telefon na zástupce zprostředkující organizace připravený řešit případné problémy. Za to vše musel Vojta, respektive jeho rodiče a prarodiče, zaplatit 5 500 dolarů (dnes asi 170 000 korun, před rokem však šlo kvůli vyššímu kurzu dolaru o 200 000 korun). S nápadem, aby Vojta jel na rok do Ameriky, přišla jeho maminka, kterou k tomu inspirovala dobrá zkušenost s tímto studijním pobytem u dětí její známé. Pro Vojtu nebyl výjezd za hranice nic neznámého, neboť předtím už byl v řadě zemí, i když na podstatně kratších pobytech.

V budoucnu by chtěl jít Vojta studovat na vysokou školu. Po vyslechnutí řady historek o českých vysokých školách uvažuje spíše o nějaké zahraniční univerzitě. V současnosti ho nejvíce lákají Spojené státy, určitě se ale nesoustředí jen na ně. Mezi další země, kde by chtěl studovat patří Anglie, Holandsko či Francie.

Nejvíce utratí za mobil

Vojta bydlí u rodičů a dostává od nich 500 korun kapesného měsíčně, stejnou částkou mu přispívají také prarodiče. Podle toho, kolik má času, si několik dalších stokorun ještě přivydělá. Nejčastěji psaním článků o službách mobilních operátorů. Svůj první napsal v šestnácti letech pro jeden internetový server. Zkusil kliknout na jejich odkaz "staňte se naším redaktorem" a podmínky ho zaujaly, tak napsal první text o předplacených kartách do mobilů. Redaktorům dotyčného serveru se líbil a tak pro ně psal dál (za článek většinou dostal částku v řádu stokorun). Pak dostal nabídky psát i do tištěných časopisů.

Začátky to ale určitě nebyly lehké, kromě nutnosti přesvědčit ostatní o tom, že někdo, komu ještě nebylo osmnáct, může napsat dobrý článek měl Vojta ještě jeden "nedostatek" – psal o službách mobilních operátorů, ale nevlastnil mobilní telefon. I ten si ale časem pořídil a používá ho docela hodně – měsíčně za hovory zaplatí okolo tisíce korun. Velká část těchto hovorů ale souvisí s psaním článků, jde tedy spíše o výdaje nutné k tomu, aby si mohl vydělat nějaké peníze. Mezi další výdaje patří oblečení. Z vlastního si ale nekupuje vše, to, co potřebuje, mu koupí rodiče, za své si koupí to, co se mu líbí. Pár stokorun měsíčně utratí Vojta i za noviny, každý den si kupuje alespoň jedny, někdy i dvoje. Řadu dalších výdajů spojených s jeho studentským životem mu hradí rodiče – stravenky do školní jídelny se jim inkasují z účtu, každé čtvrtletí mu zaplatí jízdenku za 570 korun a platí také například domácí účty za internet (okolo osmi set korun měsíčně). V budoucnu by mu ale na surfování chtěli nastavit limit a částku, o kterou jej přesáhne, bude muset zaplatit ze svého.

Většinu větších transakcí platí Vojta kartou, na menší používá hotové peníze, kterých u sebe ale nikdy moc nenosí. Ke každému ze svých dvou účtu má platební kartu. Jedna z nich je mezinárodní embosovaná (s "vystouplými" nápisy) a druhá je jen elektronická. Každá z bank, které Vojta používá, má svá pro a proti. Ta, ze které má embosovanou kartu, má výborné elektronické bankovnictví (pořídil si ho proto, aby v Americe "viděl" na své peníze), ale má málo bankomatů a hlavně vysoké poplatky (včetně karty platil téměř dvě stě korun měsíčně, poté, co převedl účet na studentský, tato částka klesla na čtvrtinu). Druhá sice má trochu složitější přímé bankovnictví, ale je levnější (poplatky většinou vyjdou do padesáti korun), má hodně bankomatů a poboček. Při zmínce o poplatcích si Vojta vzpomene na svůj účet ve Spojených státech, kde měl všechny služby zdarma (včetně výběrů z vlastních bankomatů) a navíc dostával každý měsíc úroky z uložených peněz (české banky také vyplácejí úroky, většinou však jde o částky v poměru k poplatkům, které musíte zaplatit, velmi mizivé).

Z "pokročilejších" finančních služeb využívá Vojta stavební spoření. Tam si ukládá peníze, které našetří sám a rodiče mu pak na konci roku tuto částku dorovnají do 18 000 korun (při této částce je možné získat nejvyšší státní podporu – 4500 korun). Po jeho skončení ale nebudou všechny peníze Vojtovy – bude se muset s rodiči rozdělit.

Naše doporučení:

Vzhledem ke svému věku má Vojta finančních produktů víc než dost. Možná by stálo za to zvážit, zdali skutečně potřebuje oba běžné účty. Byť poplatky za ně představují relativně nízké částky, ve Vojtově rozpočtu se může příznivě projevit každá ušetřená stokoruna (zrušením jednoho účtu by mohl ušetřit až několik set korun za rok).

Poslali byste své děti na rok do Spojených států studovat? Co vy si myslíte o českém školství? Podělte se o své názory s ostatními.

Toto je jeden z příběhů napsaných pro přílohu Extra časopisu Reflex, který vyšel v polovině října. Další příběhy budou vycházet po následujících šest týdnů. První příběh z o Filipovi cestovateli najdete zde. Druhý o čerstvém absolventu vysoké školy Michalovi je tady.