Exekuce majetku a práva třetích osob: nedostatky zákona

Sám fakt, že exekutor zabavil, tj. pojal do soupisu věci, které sice byly ve faktické moci povinného, ale ve skutečnosti patří někomu jinému, nemusí mít pro vlastníka věci fatální následky. A to je-li splněna aspoň jedna z těchto podmínek:

• Soudy jsou schopny rozhodnout o tom, zda se dotyčná věc vylučuje z exekuce, v krátké době po podání vylučovací žaloby (např. do 14 dnů), anebo
• zabavené movité věci jsou ponechány na dosavadním místě, tj. třetí osoba coby jejich vlastník s nimi sice nemůže nakládat (např. je zašantročit), avšak může je běžným způsobem užívat.

V České republice však bohužel není v současné době splněn ani jeden z těchto předpokladů, neboť soudní řízení o vyloučení věci z exekuce trvá typicky minimálně půl roku (a spíše ještě podstatně déle) a navíc - jak bylo již zmíněno - exekutor je dle zákona povinen zabavené movité věci (na rozdíl od soudního vykonavatele) vždy zajistit (tj. odvézt je z bytu).

V důsledku kombinace těchto faktorů mnohdy dochází k tomu, že skutečný vlastník dotyčné věci, ač sám za dluh neodpovídá, raději "dobrovolně" zaplatí vymáhaný dluh za povinného. Chce tím zabránit tomu, že mu exekutor jeho věci zabaví a odveze pryč a on se bude bez nich muset obejít třeba třičtvrtě roku, než se mu podaří soudně domoci vyloučení těchto věcí z exekuce. Tváří v tvář bezprostřední hrozbě, že věci budou z bytu exekutorem odvezeny, je leckdy dotyčná osoba nucena "zvolit" tuto cestu i tehdy, když by v případném sporu o vyloučení těchto věcí z exekuce měla velkou šanci uspět.

Exekutor může vydírat

Exekutorovi tedy pomalost českých soudů umožňuje tímto způsobem třetí osobu doslova vydírat ve stylu "buď zaplať za dlužníka, nebo věci odvezu a budeš po dobu mnoha měsíců muset bydlet (téměř) v holobytě". Toto se bohužel v praxi povýtce děje i v případech, kdy exekutorovi (resp. jeho zaměstnanci, který věci sepisuje) mohlo být při troše snahy v době provádění soupisu zcela jasné, že nejde o byt ani jinou místnost povinného. Viz např. tento skutečný případ z praxe Občanské poradny Jižní Město:

Pohříchu nejde ani zdaleka o ojedinělý případ. S podobnými případy se často setkává i Veřejný ochránce práv (který ovšem v této věci nemůže nijak zakročit, protože oblast nespadá do jeho působnosti). Viz případ popsaný zaměstnankyní ombudsmana, Olgou Němečkovou (Nevhodné chování osob nejen soudních v exekučním a konkursním řízení, in: "Moderní veřejná správa a ombudsman", str. 94), kdy exekutorovi muselo být již při provádění exekuce zřejmé, že věci nenáležejí povinnému, neboť typově ty samé věci (pračka, lednička...) zabavil nejprve v místě faktického pobytu povinného a posléze v místě trvalého pobytu povinného, kde však povinný nebydlel:

Proč exekutoři ignorují jednoznačné důkazy?

Další vady stávající právní úpravy obsahuje dle mého názoru ustanovení § 50 a § 51 vyhl. č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Umožňují totiž exekutorům, aby bez jakékoli odpovědnosti za majetkovou újmu, kterou tím způsobí třetím osobám, zabavili a odvezli i takové věci, u nichž třetí osoba exekutorovi předloží v době provádění soupisu písemné doklady, z nichž jasně vyplývá, že vlastníkem zabavované věci je někdo jiný než povinný. Exekutoři totiž s oblibou právě na základě těchto ustanovení odmítají na takové doklady byť jen na pohlédnout, argumentujíce tím, že jim dle právních předpisů nepřísluší posuzovat otázku, kdo je skutečným vlastníkem zabavovaných věcí. Ust. § 50 totiž výslovně zmiňuje jen tři typy exekučně zpeněžitelných věcí, které exekutor není oprávněn zabavit, ačkoli se nacházejí v bytě či jiné místnosti povinného:

• Věci, o nichž je nepochybné, že na místo soupisu byly přineseny těmi, kdo jsou tam pouze na návštěvě,
• movité věci, které tvoří příslušenství nemovitosti (ty lze v rámci exekuce prodat jen spolu s dotyčnou nemovitostí),
• věci, o nichž to výslovně prohlásí oprávněný.

Protože vyhláška v tomto výčtu neuvádí věci, u nichž je z předložených důkazů nepochybné, že je vlastníkem jiná osoba než povinný, exekutoři typicky vycházejí z toho, že jsou oprávněni sepsat i tyto věci. Pokud ovšem exekutor zabaví věci, u nichž mu byly předloženy jednoznačné důkazy o tom, že jejich vlastníkem je někdo jiný než povinný (přičemž na základě týchž důkazů později soud věci vskutku vyloučí z exekuce), pak exekutor zcela nesmyslně uvaluje náklady na třetí osoby.

Exekutor navíc neodpovídá za takto vzniklou škodu, neboť tu není splněn základní předpoklad; s ohledem na ust. § 50 a 51 cit. vyhlášky lze totiž jen stěží dospět k závěru, že škoda vznikla v důsledku protiprávního jednání exekutora. Pokud ovšem exekutor může "beztrestně" při své činnosti uvalovat na třetí osoby náklady, pak samozřejmě není motivován k tomu, aby se majetkové újmy způsobené těmto osobám snažil minimalizovat. Naopak má tendenci nebrat tyto újmy při kalkulaci nákladů a přínosů svého jednání v potaz. Z hlediska elementární ekonomické logiky proto platí, že exekutor způsobí třetím osobám větší množství "negativních externalit" než by tomu bylo jinak, pokud by byl nucen zahrnout do kalkulace nákladů a přínosů svého jednání i riziko, že bude přinejmenším část těchto škod povinen nahradit z titulu odpovědnosti za škodu.

Cesty k nápravě zákona

1) Je třeba dosáhnout takového právního stavu, aby pravidlem bylo, že zabavené věci prozatím - tj. než dojde k jejich nucenému prodeji - zůstávají na dosavadním místě. A naopak jejich zajištění, resp. odvoz je výjimkou. Inspirovat se v tomto směru lze např. i slovenskou právní úpravou, konkrétně ust. § 121 zákona č. 233/95 Z. z. o súdnych exekútoroch a exekučnej činnosti ¹. Podle něho je exekutor povinen sepsané věci zajistit a postarat se o jejich vhodné uložení či úschovu mimo faktickou dispozici povinného jen tehdy, pokud by zde byla důvodná obava, že by věci ponechané na dosavadním místě mohly být odstraněny (tj. zašantročeny) či vystaveny poškození nebo zkáze.

Tím by se jednak snížily zbytečné náklady na uskladnění zabavených věcí, jednak by se tak aspoň zčásti zamezilo výše popsaným vyděračským praktikám některých exekutorů. Povinný, popř. jiná osoba, by samozřejmě s věcmi pojatými do soupisu nesměl nakládat, neboť by se tím vystavoval trestnímu postihu pro maření výkonu úředního rozhodnutí. ²

2) Byl-li soupis proveden nezákonně, tj. zejména v bytě či jiné místnosti, která ve skutečnosti nebyla bytem povinného, obranou by měl být návrh na zastavení takto provedené exekuce. Přičemž otázka vlastnictví sepsaných věcí by tu nebyla rozhodná. Doporučoval bych tedy, aby napříště i třetí osoba, v jejímž bytě byl nezákonně proveden soupis věcí, byla dle zákona aktivně legitimovaná k podání návrhu na zastavení takto nepřípustně provedené exekuce.

3) Dále je třeba zásadně urychlit soudní řízení o vyloučení věci z exekuce. To je naprosto nezbytné nejen z důvodu účinnější ochrany práv třetích osob, jejichž vlastnické právo k dotyčným věcem je po nepřiměřeně dlouhou dobu omezeno, ale též proto, že se kvůli sporu o vyloučení věcí z exekuce pochopitelně značně protahuje i samo exekuční řízení.

4) V neposlední řadě by bylo žádoucí, aby právní předpisy výslovně stanovily, že exekutor není oprávněn sepsat takové věci, u nichž je již v době provádění soupisu mimo důvodnou pochybnost, že patří někomu jinému než povinnému. Zároveň by platilo, že pokud třetí osoba na základě totožných dokladů, které předtím bezúspěšně předložila oprávněnému či exekutorovi a z nichž jasně vyplývalo, že je vlastníkem zabavovaných věcí, posléze dosáhne vyloučení těchto věcí z exekuce rozhodnutím soudu, má tato osoba nárok na náhradu veškeré takto vzniklé škody vůči exekutorovi, resp. oprávněnému.

Autor pracuje jako poradce v Občanské poradně Jižní Město. Materiál byl vypracován pro provozovatele této poradny, občanské sdružení Společnou cestou, jako jeden z výstupů projektu "Vzděláváním proti předluženosti", který získal podporu v rámci programu Transition facility z prostředků EU.