Diskriminace není abstraktní, ale reálná životní situace

V českém firemním prostředí prý diskriminace na základě pohlaví neexistuje, jak se často domnívá řada lidí. Bohužel opak je pravdou. Na základě pohlaví jsou ve většině případů diskriminovány ženy. Ani muži, kteří jí čelí, ale nejsou výjimkou. Začíná to diskriminačními inzeráty na pracovní pozice. V novinách je pak možné třeba číst: „Hledáme ředitele“, „hledáme asistentku“. Případně: „přijmeme kolegu do mladého dynamického kolektivu“? Padesátiletá žena či muž, se na toto místo jen tak asi nepřihlásí.

Další prostor pro diskriminační jednání tvoří přijímací pohovor. Ačkoli by otázky, které přímo nesouvisí s výkonem povolání, neměly být vůbec pokládány, současná realita je bohužel právě opačná. Diskriminací třeba je, pokud se zaměstnavatel ptá, zda má dotyčná či dotyčný děti, případně kolik, a kdo je hlídá, či zda děti plánuje, je vdaná nebo ženatý. Těmto otázkám čelí v drtivé většině pouze ženy, u nichž zaměstnavatel automaticky předpokládá, že jejich prioritou je či bude rodina a péče o ni.

Kdo se nenechá odradit diskriminační inzercí a zvládne i často důmyslně skryté nástrahy přijímacího pohovoru, zdaleka nemá vyhráno. Diskriminace se objevuje i v průběhu zaměstnání. Existují různé platy pro ženy a pro muže na stejných pozicích (většinou v neprospěch žen). Ženy jsou častěji znevýhodňovány zejména při odměnách, které nejsou složkou měsíční mzdy. Bývají diskriminovány při rozdělování prémií nebo jim nejsou poskytnuty funkční požitky, jako je například služební automobil.

Při vzdělávacích kurzech jsou často upřednostňováni muži nebo mladší zaměstnanci, což brzdí, či úplně znemožňuje kariérní postup ostatním. Ženy či starší pracovníci pak proto ani nemají stejný přístup k řídícím pozicím.

Naopak mužům se zase mnohdy brání v odchodu na rodičovskou dovolenou . Případně také nemohou využívat výhod, které zaměstnavatel jinak poskytuje pracujícím matkám pro sladění osobního a pracovního života. V neposlední řadě je důležité zmínit, že za diskriminaci v průběhu zaměstnání se považuje i sexuální obtěžování na pracovišti. A to je v České republice často zlehčovaný problém. Výzkum Sociologického ústavu Akademie věd přitom ukázal, že 13,2 procent žen se osobně setkalo se sexuálním obtěžováním.

Jak je vidět, současná situace není zdaleka tak příznivá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jak je tedy možné se diskriminaci bránit? Dostávají se takové případy vůbec k soudu? Jen velmi zřídka. Diskriminované osoby se obávají další stigmatizace. Soudní případy, které se v českém prostředí objevily, nedopadly většinou ve prospěch osoby potencionálně diskriminované. To je samozřejmě pro ostatní potencionálně diskriminované značně demotivující. Navíc se také stává, že osoba, která se přihlásila jako diskriminovaná, bývá postihována právě proto, že bránila svá práva. Diskriminace tedy jako kdyby neexistovala.

Na závěr zůstává otázka, proč nediskriminovat? Odpověď je jasná - je to nemorální a nezákonné. Dají se ale najít i jiné, velmi racionální důvody. Ženy v České republice tvoří 52,1 procenta studujících magisterských programů vysokých škol a zaměstnavatel, který nedává stejnou možnost ženám jako mužům, ztrácí velkou část potenciálu pracovní síly. Pokud navíc firma podporuje slaďování osobního a pracovního života svých zaměstnaných, získává jejich loajalitu a těží z rostoucí produktivity práce.

Autorka je odbornice v oblasti rovných příležitostí žen a mužů z o.p.s. Gender Studies

Setkali jste se vy osobně s diskriminací kvůli pohlaví nebo se sexuálním obtěžováním na pracovišti? Podělte se o názor