Svět bez daní II: stát je pryč, pomozte si sami

Sociální systém a stát? První se prý bez toho druhého bez problémů obejde. „V podstatě ve všech rozvinutých zemích světa existovaly sociální systémy dávno před tím, než do nich vstoupila vláda. Nejvíce příkladů je z USA a Velké Británie,“ říká David Lipka z Liberálního institutu.

Funkci sociální sítě plnily například tzv. bratrské společnosti, různé lóže jako zednáři či profesní organizace. „Fungovalo to tak, že jste platili nějaké příspěvky a v případě, že jste onemocněl či zemřel, dostali jste vy nebo příbuzní ze společné kasy určité plnění. Byl to systém jakéhosi vzájemného pojištění,“ vysvětluje Lipka. Výhod bylo několik. Účast byla dobrovolná. Existovala spousta organizací, takže si jedinec mohl vybrat tu, která mu nejvíce vyhovovala. Navíc jejich členové měli velký zájem na tom, aby omezili zneužívání systému. Věděli totiž, že když budou parazité, zbude méně peněz na ty ostatní. Komunita tak vytvářela velký tlak na to, aby si lidé hledali práci či aby nepředstírali, že jsou nemocní.

V soukromých systémech by to fungovalo tak, že by se lišily podle míry krytí a výplat a výše příspěvku. Takže každý by si mohl zvolit ten, na který má či který mu nejvíce vyhovuje. „Je asi nepravděpodobné, že by existoval systém, kam by se platilo 35 nebo 40 procent příjmu,“ soudí Lipka.

Jak by tedy mohl vypadat život bez státu, který zajišťuje zdravotnictví, sociální dávky, důchody či školství? V prvé řadě by to znamenalo mnohem větší odpovědnost jednotlivce za výběr těch služeb, které by chtěl využívat. Na výběr by přitom nejspíš měl mnohem více možností než dnes.

Například pro rodinu by to znamenalo důkladné plánování rodičovství. Pokud by si budoucí rodiče včas nevybrali z řady nabízených pojistných plánů kvalitní zdravotní pojistku, mohl by pro ně samotný porod znamenat téměř vražedný zásah do rodinného rozpočtu. Nekomplikovaný porod by je přišel v lepším případě na několik desítek tisíc. Komplikace a několik dnů využívání inkubátoru pro nedonošené děti by v horším případě mohly stát třeba jako auto. Jde přitom o ceny, které se dnes běžně účtují zdravotním pojišťovnám.

A podobné by to bylo s celým zdravotnictvím. Chudší část populace by si však pojistky nejspíš nemohla dovolit, nebo by jejich krytí bylo nízké. Buď by tedy tito lidé neměli přístup ke zdravotní péči, nebo by tato péče byla hrazena z pojistek ostatních. Ti by tak museli platit vyšší pojistné. Ke slovu by mohly přijít i různé charitativní organizace.

Už před narozením dětí by se rodina musela zamýslet, jak potomkovi zaplatí vzdělání. Soustava škol by se oproti dnešku příliš nezměnila, protože soukromé školství má poměrně slušné zastoupení ve všech úrovních vzdělávání i v České republice. Změnila by se především nabídka roztříděná podle kvality a ceny. Za dobrou školu s kvalitním učitelským sborem, o kterou by byl velký zájem, by rodiče dávali více peněz na školné, než za školu méně kvalitní, kam by nikdo nechtěl chodit.

Soukromé školy by se musely přizpůsobovat situaci trhu a nabízet to, po čem je zrovna poptávka. A nejspíše by existovalo podstatně více škol, ale menších a řada z nich by byla podporovaná firmami, které by si tímto způsobem vychovávaly budoucí zaměstnance a experty. I takové školy už dnes v Česku vznikají.

Na placení školného by rodiče mohli opět využít systém speciálních úvěrů, případně spořících produktů anebo různá stipendia škol, filantropických organizací, firem nebo zájmových sdružení.

Vzhledem k neexistenci dávek v nezaměstnanosti by se lidé museli při ztrátě zaměstnání rychle snažit najít novou práci. Protože by zřizování míst bylo pro firmy podstatně levnější, bylo by nejspíše získání nové práce snazší. Existovala by také patrně i větší rozmanitost pracovních úvazků. Snazší by asi bylo rozjet vlastní podnikání, protože by existovalo podstatně méně omezení a žádné povinné odvody státu.

Věkem, handicapem či nepotřebnou profesí znevýhodnění obyvatelé by ovšem museli víc spoléhat na podporu soukromých sociálních institucí, nadací či rodiny. Současně také mladší členové rodiny by museli v předstihu myslet nejen na zajištění potřeb dětí, ale i na své starší a nemocné příbuzné.

Komplikovanější by tak bylo i zajištění na stáří. Čistě soukromé spoření by bylo pro řadu lidí patrně nedostupné. Kdyby člověk chtěl, aby za třicet let pobíral důchod v reálném vyjádření stejný jako je dnešní průměrná mzda, musel by si začít každý měsíc spořit osm tisíc korun. Ty by navyšoval o inflaci (řekněme 3 procenta) až na měsíční splátku 19600 korun v posledním roce. V případě průměrné mzdy (ve světě bez daní) by šlo o vklady ve výši minimálně čtvrtiny platu. A to vše při průměrné roční výnosnosti spořícího nástroje 8 procent.

Je proto pravděpodobné, že by vzrostla úloha rodiny při zajištění potřeb svých starších členů a znovu by se patrně posílila úloha jejích bezdětných členů. Lidé bez rodin by byli odkázáni na charitu mnohem více než dnes. A ti, co by neměli dostatek financí na pokrytí svých potřeb a spoření na nemoc a stáří, by pravděpodobně začali více využívat takzvaných barterových, tedy výměnných služeb. Penzisté by tak třeba hlídali děti rodinám ze sousedství na oplátku za nákup či odvoz k lékaři.

Svět bez opory sociálního státu by dával svobodu rozhodování, ale požadoval by zároveň větší zodpovědnost jednotlivců za svůj život a život svých blízkých.

Dali byste přednost kompletnímu zabezpečení rodiny vlastními silami, nebo je existence státu přínosnější? Podělte se o názor.