V kancelářích pracují lidi, ne roboti

Ondřej Tůma | rubrika: Rozhovor | 10. 12. 2016 | 5 komentářů
„Analyzujeme firmu podobně jako charakter člověka a na základě toho, jaké má vzorce chování, upravujeme její kanceláře. Pracovní prostředí má být lidské prostředí,“ říká architekt Martin Stára.
V kancelářích pracují lidi, ne roboti

Vířivka na terase, masivní měděný bar s výhledem na Prahu, posilovna, konferenční prostor, pohodlné gauče, na každém kroku nějaký zajímavý designový prvek. Ne, nejsem na dovolené v luxusním hotelu, na návštěvě vily některého z nejbohatších Čechů, ani na prohlídce kalifornské centrály Googlu. Procházím se v karlínských kancelářích české vývojářské společnosti STRV. Doprovod mi dělá Martin Stára, který má všechno tohle na svědomí. Jeho architektonické studio Perspektiv se totiž specializuje na open space kanceláře. Unikátní kanceláře STRV s plochou přesahující pět tisíc metrů čtverečních jsou zatím jeho největší chloubou.

„Hodně lidí si myslí, že open space je obrovská hala se čtyřmi zdmi, ve které je rozmístěná spousta stolů a židlí. To je ale nesmysl. Důležité je rozdělovat prostory. Vytvářet místa a zákoutí, kde může zaměstnanec soustředěně pracovat, vyřizovat telefonáty, bavit se nebo v klidu odpočívat,“ vysvětluje architekt. A právě důraz na pracovní prostředí a jeho proměnu bude hrát podle něj nejenom v boji o zaměstnance na pracovním trhu, ale i v našem životě obecně stále větší roli.

Martin Stára

Martin Stára

Martin Stára je architekt a designér, zakladatel studia Perspektiv, které se specializuje na navrhování a realizaci kancelářských prostor. Jeho vizí je vytvářet moderní kancelářské prostory, které odrážejí firemní kulturu. Mezi klienty studia Perspektiv patří velké korporátní společnosti, ale také startupy. Dříve Martin pracoval ve strategickém oddělení Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy. Věnoval se také bydlení v týmu ateliéru Manua. Ke kancelářím ho přivedlo právě spojení interiérového designu s důkladným plánováním, které kvalitní kanceláře potřebují.

Martin Stára je absolventem Fakulty architektury na ČVUT. Kromě studia Perspektiv se věnuje také návrhům šperků pro značku Mamori, kterou vlastní společně s bratrem.

Kudy vedla vaše cesta k architektuře?

Zásadním momentem pro moji kariéru byla chvíle, kdy jsem poprvé dostal Lego. S touhle stavebnicí jsem strávil kus dětství a už od mala jsem všude rozhlašoval, že chci být návrhářem pro Lego. Pak jsem byl nadšený z počítačů, takže jsem se chtěl stát pro změnu ajťákem, ale matika ani fyzika zrovna nepatřily mezi moje nejsilnější stránky, tak z toho zase rychle sešlo.

Na střední školu jsem šel nakonec na stavárnu, ale k profesi jsem si nevytvořil vůbec žádný vztah. Jeden učitel mi říkal, že o všem moc přemýšlím a furt si něco kreslím, tak ať zkusím jít na architekturu.

Napoprvé jste ale u přijímaček neuspěl…

Ano. Bylo mi osmnáct a šel jsem pracovat jako projektant fasádních systémů do společnosti Metal Progress, kde jsem poprvé potkal opravdového architekta, Tomáš Prouzu, který v té době stavěla v Praze na Andělu administrativní budovu pro Pfizer, kde teď sídlí Google. Tehdy jsem měl poprvé v životě možnost vidět skutečnou práci architekta v praxi a byl to pro mě neuvěřitelný zážitek. Pak jsem se konečně dostal na Fakultu architektury na ČVUT, ale nakonec jsem z toho byl spíš jen otrávený.

Proč?

Na začátku mě škola hrozně frustrovala. Byla to sice fakulta architektury, ale v prvních dvou letech se tam jen vyrovnávaly znalosti ze stavařiny, kterou jsem už čtyři roky protrpěl na střední. Najednou jsem trávil většinu času tím, co jsem už uměl a co mě vůbec nebavilo. Potkal jsem tam ale pár lidí, kteří mě natolik fascinovali, že jsem se kvůli nim rozhodl vydržet. Jedním z nich byl Ján Štempel, který mi ukázal, kdo vlastně architekt je a co všechno může dělat. Díky němu jsem si uvědomil, jak je tahle profese úžasná a že dává smysl. Skvělé bylo i to, že jsem si mohl projít ateliéry nejlepších českých architektů. Poznal jsem spoustu přístupů a uvědomil si, že jediný správný přístup je ten, který si najdu a vytvořím sám.

Proto jste už na škole se spolužáky založili vlastní architektonické studio?

Byli jsme čtyři studenti, kteří se na fakultě potkali v Ateliéru Stempel & Beneš. Všichni jsme architekturou žili na dvě stě procent a říkali si, že se musíme vrhnout do něčeho vlastního. Založili jsme studio Manua a hned na začátku jsme byli celkem úspěšní. Začali jsme základní školou, následně vícegeneračním domem, dělali jsme rozhlednu na Králický Sněžník a vyhráli jsme první cenu za návrh bytovky pro Central Group. V Manua jsme se pak soustředili spíš na bydlení a menší projekty. Shodou okolností jsme ale taky navrhovali projekt open space kanceláří pro herní společnost Geewa. Tehdy jsem ještě netušil, že pro mě budou kanceláře osudové…

Bylo to velmi intenzivní období, dělali jsme hodně menších projektů, na kterých jsem se toho spoustu naučil. Když jsem ale zjistil, že budu mít druhé dítě, uvědomil jsem si, že potřebuju stabilnější práci a rozhodl se odejít.

Anketa

Jak moc je pro vás důležité prostředí v práci?

Co jste dělal dál?

Dva měsíce jsem byl na volné noze. A během téhle doby jsem realizoval jeden ze svých srdcových projektů. Šlo o rekonstrukce dobročinných obchodů Domova Sue Ryder. S téměř nulovým rozpočtem jsme se zhruba šedesáti dobrovolníky za sponzorské dary od různých velkých firem zrekonstruovali čtyři obchody tak, že jsme v pátek zavřeli a v pondělí zase otevřeli. Bylo to neuvěřitelné, ale obchody fungují dodnes a koncept, který jsme tehdy vymysleli, se pořád používá.

Pak jste se na čas přesunul do státního sektoru…

Přišel mi e-mail, že Tomáš Ctibor shání asistenta na tvorbu strategického plánu Prahy. Říkal jsem si, že to zní hodně zajímavě, a tak jsem nahodil kvádro a šel na pohovor. Tam jsme si plácli a hned druhý den jsem nastoupil. Najednou jsem místo kreslení bytů a rodinných domů pracoval například na rozvojové strategii Výstaviště v Praze. Bylo fantastické, že jsem se octnul v týmu skvělých architektů. Měl jsem pocit, jako bych se během jednoho dne přesunul z okresního přeboru do extraligy.

Na Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR) jsem zůstal dva roky. Pak přišlo na radnici nové vedení, které většinu projektů zmrazilo. Nemělo smysl, abych pracoval na něčem, co se nepohne dál, takže jsem šel zase vlastní cestou. Zpovzdálí dění pořád sleduju a s IPR v současnosti spolupracuju na projektu Pražského kulturního centra, což je vize coworkingového hubu v radničních blocích v centru Prahy. Byl bych rád, kdyby to dopadlo. Je potřeba v téhle lokalitě vyvažovat turistický extrém.

A dopadne?

Vůbec si netroufám odhadovat. Současná radnice je pro mě nepředvídatelná. Každý den jsou věci úplně jinak.

Proč jste se po odchodu z Institutu plánování a rozvoje rozhodl založit vlastní architektonické studio Perspektiv, když to první příliš nefungovalo?

Na konci působení na IPR jsem vyhrál spolu s několika architekty, grafickým studiem ArtBureau, ilustrátorkou Karolínou Strykovou a módními návrhářkami ze SistersConspiracy tendr na koncept rychlých občerstvení NaGrilu pro Kofolu. Takže když jsem pak definitivně IPR opustil, rozhodl jsem se založit vlastní studio.

Po zkušenosti z Manua jsem už ale nechtěl říkat, že jsem superman, který dělá úplně všechno skvěle. Chtěl jsem mít jasné zaměření. Tehdy jsem si uvědomil, že se u nás moc nemluví o pracovním prostředí, ve kterém přitom trávíme neuvěřitelné množství času. Většina architektů řeší bydlení nebo veřejný prostor, ale někteří lidé osmdesát procent bdělého všedního dne sedí v kanceláři a pracují. Rozhodl jsem se využít zkušeností s tvorbou interiérů a plánování strategií s tím, že se budu specializovat na kanceláře.

Zakázku na obří open space pro technologickou firmu STRV jste získal, i když jste za sebou neměl žádné velké projekty. Jak je to možné?

Když do administrativní budovy na Rohanském nábřeží v Karlíně přišli kluci z STRV s myšlenkou, že tu chtějí vybudovat velké kanceláře, tak mě jako možného kandidáta do tendru doporučila developerská společnost HB Reavis, které budova patří. Už jsme spolu dřív spolupracovali a asi se jim moje práce líbila.

Do výběrového řízení jsem šel s jasnou vizí. Vyhrál jsem mezi sedmi architekty, a byla tam i zvučná jména. Myslím, že proběhla chemická reakce, padli jsme si do oka. V té době jsem ale neměl skoro žádný tým a najednou jsem musel za tři měsíce dodělat projekt o velikosti pět tisíc metrů čtverečních.

Na návštěvě v kancelářích STRV a Accolade

Dá se to vůbec stihnout?

Museli jsme se rychle vrhnout do práce. Nakonec jsem zjistil, že mi vlastně tenhle časový tlak vyhovuje. S celým týmem jsem se v září 2015 nastěhoval do Slovanského domu, kde tehdy STRV sídlilo. A takhle jsme tam strávili dva měsíce. Byla to skvělá zkušenost, protože jsme seděli přímo ve firmě, pro kterou jsme měli budovat kanceláře. Viděli jsme její každodenní chod. Mohli jsme pozorovat a vyptávat se, co je pro zaměstnance důležité. Z mého pohledu je to vlastně nejlepší možný model, jak firmě nové kanceláře připravit.

Takže jste tendr vyhrál s návrhem, který nebyl konečný?

Můj koncept spočíval v tom, že středobodem všeho budou lidé. Je to vlastně spíš filozofie než koncept. Design, který vychází z psychologie a emocí. Analyzujete firmu podobně jako charakter člověka a na základě toho, jaké má vzorce chování, upravujete její pracovní prostor.

A když nebudete mít možnost vyzkoušet si na vlastní kůži život ve firmě, pro kterou kanceláře budujete?

Samozřejmě to jde i bez toho. Ostatně dnes tak probíhá většina realizací. Musíte zkrátka pracovat s určitou zkratkou. Sednete si se zaměstnanci, zjišťujete, jací vlastně jsou, jaké mají potřeby a co jim vyhovuje. Jsou to často drobnosti, ale ty bývají nakonec rozhodující pro to, jestli si zaměstnanci kancelář užívají. Kanceláře by měly být odrazem firemní kultury, ale taky systému práce. Řešíte, jaké pracovní týmy k sobě mají blízko a často spolu kooperují a které naopak můžete umístit stranou, protože spolu nepřicházejí moc do styku. Obecně ale platí, že čím víc máte od lidí ve firmě vstupů, tím větší je šance, že budou s výsledkem všichni spokojeni.

Knížka o kanclech

Věděli jste, že jedním z důvodů, proč se kancelářské budovy rozutekly do předměstí, byla hrozba jaderných útoků a cílená snaha snížit koncentraci pracujících? A vidíte, už nám to zůstalo. Odkud to mám? Z knížky Cubed: A Secret History of the Workplace. Napsal ji Nikil Saval, redaktor společensko-kulturního magazínu n+1.

Tajné dějiny kanceláře

Spousta majitelů firem by asi tvrdila, že pro ně úprava kanceláří ve vašem stylu představuje zbytečný luxus…

V dnešní době je nadbytek práce. Z mého pohledu nepracují jen ti, kteří pracovat nechtějí. Zaměstnanci si tak můžou vybírat. A můžou si říct, s kým a kde budou pracovat. V zájmu každého šéfa proto logicky je, aby byli jeho zaměstnanci spokojení. Pracovní prostředí na to má zásadní vliv. A postupem času to bude ještě víc sílit.

Samozřejmě trochu jiné je to ve velkých korporacích, kde jde víc o systém práce a méně o jednotlivce. V takovém případě se sledují hlavně trendy. Vedení nadnárodní firmy si například řekne, že podle nějakého modelu předělá kanceláře ve všech pobočkách po celém světě. Je to vlastně experimentování na lidech. S tím se ale bohužel nedá moc bojovat. Když jsou zaměstnanci v takovém prostředí nespokojení, měli by prostě odejít.

Nemalujete si šéfy firem až příliš růžově? Opravdu budou klást stále větší důraz na to, v jakých kancelářích jejich zaměstnanci pracují?

Jsem přesvědčený, že ano. Pracovní prostředí má být lidské prostředí. Cítím, že v tomhle ohledu dochází konečně ke změně v přemýšlení. Dřív se na spoustu věcí pohlíželo jen z funkcionalistického hlediska. A často i v architektuře. Výsledkem pak byla třeba i šílená monofunkční paneláková sídliště. Sice optimalizovaná z hlediska systému a dobře kontrolovatelná, ale jen jako nástroj diktátorské moci. Většina sídlišť postrádala lidský prostor, který v nich dnes složitě hledáme a vytváříme. Tak jako se tenhle koncept změnil v bydlení, dochází ke změně i v oblasti pracovního prostředí. Konečně si začínáme uvědomovat, že v kancelářích pracují lidi a ne roboti.

Srovnávat se vyplatí

Srovnávat se vyplatí

Kalkulátor.cz je srovnávač, který lidem šetří peníze ve světě energií, pojištění a financí. My počítáme, vy šetříte.

Sdílejte článek, než ho smažem

Líbil se vám článek?

+8
AnoNe
Vstoupit do diskuze
V diskuzi je celkem 5 komentářů

Nejlevnější aplikace na trhu. Zpracujte si daňové přiznání pro fyzické osoby v roce 2024 v jednoduché online aplikaci. Pro naše čtenáře exkluzivní sleva 10 %.

DníHodinMinutVteřin
Slevový kód: PENIZE1O
Vyplnit přiznání

Pokud chcete řešit daně po staru, máme pro vás chytré formuláře.

A tohle už jste četli?

Architekt Stára: Jsme zvyklí pracovat v tlupách

17. 12. 2016 | Ondřej Tůma | 14 komentářů

Architekt Stára: Jsme zvyklí pracovat v tlupách

„Když rozházíte padesát stolů do obrovské místnosti, tak to není žádné převratné řešení. Vypovídá to spíš o tom, že nemáte peníze ani kreativitu,“ říká v pokračování rozhovoru Martin... celý článek

Co tu zbude po nás? A proč zrovna tak málo?

5. 8. 2016 | Michal Kašpárek | 11 komentářů

Co tu zbude po nás? A proč zrovna tak málo?

Po středověku u nás zůstaly katedrály, po novověku radnice a měšťanské domy, po Rakousku-Uhersku paláce škol a úřadů, po sotva dvacetileté první republice celé katalogy úchvatných staveb... celý článek

Prodáváme byt: Inzerát má ukázat přednosti nemovitosti, ale lhát se nemá

21. 1. 2015 | Vladimír Zuzák | 4 komentáře

Prodáváme byt: Inzerát má ukázat přednosti nemovitosti, ale lhát se nemá

Patnáct řádků textu, pět fotek a jedna cena – to je standardní inzerát na realitním serveru. Vaše omezené hřiště, na kterém musíte předvést to nejlepší, abyste zaujali. Aby vám zavolali,... celý článek

Šetřte si vztek a zamávejte Praze

11. 4. 2014 | Michal Kašpárek | 8 komentářů

Šetřte si vztek a zamávejte Praze

Kellnerova škola je Dejvicím i společnosti prospěšnější než papalášský hotel. Proč to tolik lidí odmítá vidět?

Partners Financial Services