Hltával jsem v dětství s baterkou pod peřinách sci-fi knížky. Že roboti vezmou časem většinu práce za nás lidi, to mi vždycky přišlo jako naprostá samozřejmost. Dlouho mi nedocházelo, že z toho může být pořádný průšvih.
Tedy – dokázal jsem si pořádný průšvih představit. Lidstvo, které se nedokáže s nabytým volným časem vyrovnat. Lidstvo, které se chce ubavit k smrti. Povrchními vzrušeními, za přispění chemických substancí, ve virtuální realitě. Případně lidstvo z nudy běsnící, topící se v krutostech. Nikdy jsem nedokázal uvěřit utopistům, kteří si představovali lidstvo zbavené okovů práce jako společenství umělců, filozofů, zahrádkářů a kutilů…
Vůbec mě v mladické nepraktičnosti nenapadlo, že člověka bez práce mnohem dřív a víc než nuda bude trápit hlad.
Byrokracie je hladová zeď dneška
Většina autorů sci-fi knížek ostatně tuhle stránku věci taky zanedbávala. Stroje zajistí blahobyt pro všechny. Vyprodukují dostatek všeho pro každého. Ale proč by vlastně každý ten dostatek měl mít? Co přiměje vlastníka továrny řekněme na boty, aby ty boty rozdával – bez ohledu na to, jak levně je dokáže vyrobit?
Nic. Nějakou protihodnotu mu nabídnout musíte, jinak továrnu zavře. A i kdyby nezavřel, nebude mít časem prostředky na obnovu ani na provoz.
Ve skutečnosti už dnes řada z nás dokáže něco nabídnout jen díky masivnímu přerozdělování. Někde se někomu peníze vezmou, jinému dají. A to ani nemám na mysli sociální dávky, i když i skrze ty se přerozdělují takové peníze, jaké by se jen o pár desítek let dřív zdály neuvěřitelné. Existuje mnohem rozsáhlejší sociální program. Jeho jméno je státní správa. Ta se neustále rozrůstá, aniž by to spravování veřejných věcí nutně vyžadovalo. Spousta lidského úsilí se skrz ní vylévá do kanálu, jen aby se mohla vykázat práce, za kterou se pak vydají nějaké peníze – aby se pověstná kola ekonomiky mohla dál točit. Zatím ještě pořád může úředníků na stavbě hladové zdi přibývat a zatím pořád je z čeho (komu) brát, abychom jim mohli dávat peníze, které vypadají víc jako plat než jako almužna.
Každý je nahraditelný
Bude ale komu brát, pokud skutečně nastane ona nová průmyslová revoluce, o které se teď stále častěji mluví? Až roboti nahradí nejen dělníky, ale i většinu těch, kteří pracují hlavou? Před pár lety jsme si nedokázali představit srozumitelný strojový překlad. Jednak jsme nevěděli o síle velkých dat (a nevěděli jsme, že tak brzo přijde výpočetní síla, která si s nimi poradí), jednak jsme se příliš soustředili na těžko přeložitelné texty – jenže největší objem překladů nejsou překlady děl největších mistrů jazyka,, to co dělají překladatelé řekněme umělečtí, ale to, co dělá ve velkém překladatelská agentura: převody návodů k pračkám a podobně.
Jistě. Chce se mi věřit v lidského ducha. V onu kreativní destrukci, že si člověk dokáže poradit, vymyslet nové obory podnikání, novou práci. Zatím se to vždycky povedlo. Znamená to ale, že se to nějak povede i tentokrát? A navíc povedlo se to z pohledu člověčenstva jako celku. Z pohledu nespočetného množství jednotlivců to samozřejmě vůbec neplatilo.
Co si o tom myslíte vy? Přichází nějaký zlom, nějaká nová úroveň automatizace, kdy nahrazování lidské práce technologiemi dosáhne takového rozměru, že právem budeme mluvit o revoluci? Myslíte, že je blízko doba, kdy byste mohli být právě vy nahrazeni? Přemýšlíte, co by se měly učit vaše děti, aby dokázaly uspět v boji o živobytí s elektronickou konkurencí? A je průměrný úředník vlastně sociální případ?
Pro jednoho diskutujícího – vybereme si ho ovšem sami – je v redakci jako vždy připravena knížka. Tak nám nechejte mail, ať se domluvíme, kam ji poslat.
Sdílejte článek, než ho smažem
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno