Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Michal Horáček: Štěstí musíte jít naproti

Štěstěna mu v životě sice přeje, ale investice a sázky ho prý už nezajímají. Opravdový adrenalin hledá totiž jinde.
Michal Horáček: Štěstí musíte jít naproti

Když se s Michalem Horáčkem bavíme o penězích, říká, že žádné už nepotřebuje. Hned ale dodává, že peněz není nikdy dost. „Kdyby přišel dopis, že mi vzdálený příbuzný odkázal deset milionů dolarů, tak bych se nezlobil,“ směje se a začíná vyprávět o tom, jak jeho investice během ekonomické krize ztrácely na hodnotě. Právě tahle doba ho prý utvrdila v tom, že žádná jistá investice neexistuje. Skutečný adrenalin tak nehledá na finančních trzích, ale v tvůrčích projektech. A okamžitě nás o tom přesvědčí zápal, se kterým mluví o svých aktuálních představeních, o někdejší spolupráci s Petrem Hapkou, ale taky o plánech na další desky. „Předstoupit před lidi se svým dílem, to je přece něco vzrušujícího. V posledních letech jsem se snažil opustit velké hvězdy a soustředit se na spolupráci s neznámými jmény. Když něco napíšete pro Hanu Hegerovou, tak i kdyby čert na koze jel, budou to lidi kupovat. Udělejte ale album s Frantou Segradem z Valašska. Navíc s ambicí, aby to byla nejprodávanější deska. Nebo se zkuste prosadit s Českým kalendářem, na kterém jsou těžké villonské balady. To je riziko, které mě uspokojuje.“


Michal Horáček

Michal Horáček

Úspěšný textař a producent. Před revolucí působil jako korespondent zahraničních časopisů o dostizích. Později také jako kulturní redaktor časopisu Mladý svět. V roce 1989 se s Michaelem Kocábem podílel na vzniku občanské iniciativy MOST, která zprostředkovala jednání mezi komunistickým režimem a představiteli disentu. V roce 1990 založil se třemi společníky sázkovou kancelář Fortuna, kterou v roce 2004 prodali za přibližně sto milionů dolarů. Jeho neznámější umělecká díla vzešla ze spolupráce se skladatelem Petrem Hapkou. V roce 2009 měl premiéru jeho lyrikál Kudykam. Vystudoval antropologii a svoji dizertační práci psal o hazardních hráčích.

Když jsme se společně setkali poprvé v roce 2009, bylo těsně před premiérou „lyrikálu“ Kudykam. Jak s odstupem času projekt hodnotíte?

Pro mě jeden z velkých životních zážitků. I proto, že jsem se potkal s mnoha talentovanými lidmi a mohl s nimi spolupracovat nejen v Kudykamovi, ale i později. Ačkoli jsme odehráli čtyřiaosmdesát představení a uvítali přes sedmdesát tisíc diváků, málokdy jsme hráli ve stejné sestavě. Každé představení bylo pro mě, v divadelním světě úplného nováčka, dobrodružství.

Finančně ale Kudykam moc úspěšný nebyl. Prý jste prodělal zhruba patnáct milionů korun…

Kdybych chtěl podnikat za účelem finančního zisku, neprodal bych Fortunu. Od Kudykama jsem chtěl zisk emocionální. A toho se mi dostalo vrchovatě. Ale chcete-li mluvit o podniku, tak ano – bylo to obtížné. Hlavně proto, že střet soukromého projektu s prostředím veřejnoprávní instituce je větší, než se může zdát.

Jak to myslíte?

Je to jiné paradigma. Ačkoli jsme Státní opeře platili podíl ze vstupného, a to minimálně sto tisíc korun za jedno představení, divadelní dům to nepovažoval za vítaný příjem, který by jinak neměl. Z podnikatelského hlediska je operní představení, na které prodáte dvě stě deset lístků a stržíte sto osmdesát tisíc korun vysoce ztrátové, protože má velké náklady – ale ty přece kryje dotace z peněz daňových poplatníků. V paradigmatu podnikatele ztráta, ale v paradigmatu Státní opery je těch sto osmdesát tisíc korun hned ziskem… I proto se domnívám, že spousta lidí měla důvod Kudykamovi úspěch nepřát.

Proč? Můžete být konkrétnější?

Úspěch Kudykama by ohrozil celý systém. Mohlo by se stát, že Ministerstvo kultury, které Operu ročně dotovalo nějakými 134 miliony, by poukázalo na to, že by to mohlo jít i s menšími dotacemi. Krom toho jsme udělali všechno pro to, abychom partnerovi vycházeli vstříc i za cenu poškození vlastních zájmů. Například když soubor odjel do Japonska, uvolnilo se pětatřicet dní. Během nich jsme odehráli čtyřicet dva představení včetně pondělků a odpolední, která ovšem nejsou pro diváky atraktivní. Platili jsme i za zkoušky v červenci, kdy je divadlo zavřené a žádné příjmy mít nemůže. A tak podobně. Zkrátka, jsou to dost nekompatibilní světy. Přesto jsem rád, že jsme v pražské Státní opeře a v brněnské Janáčkově opeře Kudykama hráli. Považoval jsem to a pořád považuji za čest.

Co pro vás z pohledu textaře vlastně znamená hudba?

Dává textu další rozměr. Hudba se připojí k básni a posune ji zase někam dál. Poezie přece byla od pradávna doprovázená hrou na lyru. Odtud také pojem lyrika. Zpívala se už Odyssea a Iliada.

Jakou hudbu máte rád?

Tu, která ve mně vyvolává emoce. Nepotřebuju, aby muzikolog nad písní pokýval a řekl Tohle je ono. Chci, aby se on, stejně jako kdokoli jiný, dojal nebo rozesmál.

Co vám „hrálo“ v hlavě, když jste přicházel na naše setkání? Zní vám v uších spíš hudba, nebo verše, na kterých právě pracujete?

Verše, v nichž je hudba už nějakým způsobem obsažena, stejně jako je v mramoru obsažena socha. V tenhle určitý den to pro mě znamená, že se zabývám verši pro autorské album, které chci věnovat zpěvačce Lence Nové a pro které nosím v hlavě motiv „čtyřicet“. Tedy příběhy čtyřicetileté ženy, a zadaří-li se, tak mnoha různých čtyřicetiletých žen.

Když slyšíte písničku, berete hudbu a text jako nedělitelný celek, nebo si říkáte hudba dobrá, ale text mohl být lepší? A naopak…

Když jsem byl malý kluk, který si v noci četl s baterkou pod peřinou Tarzana, nezkoumal jsem, jak spisovatel rozvíjí příběh, jaké volí literární postupy a jakou má slovní zásobu. Řešil jsem jenom emoci dobrodružství. A takové čtení je to nejkrásnější. Dnes už tak bohužel číst nedokážu, mám kritický odstup. V případě Tarzana i v případě písní. Silná je jen ta píseň, která mě přinutí odstup nemít.

Máte někdy pocit, že se vám textem písně nepodařilo vyjádřit všechno, co jste chtěl?

Jak by ne. Většinu věcí, které napíšu, proto brzo zahodím. Některé texty ale přežijí a vyřadíme je, až když jsou zhudebněné a nahrané. Pak se nějaké na album dostanou, ale ani to samozřejmě neznamená, že jsou dokonalé. Čas je strohej soudce, a tak si po pár letech vždycky řeknu, že jsme určitou věc měli udělat jinak. Člověk ovšem nesmí sklouznout do extrému. To by nakonec nedokončil vůbec nic. Už tak na albu pracuji hodně dlouho. S Hapkou jsme dělali jednu desku průměrně pět let.

Jak to v praxi vypadá, když se na jednom albu pracuje tak dlouho?

Samozřejmě to není pět let dennodenní práce. Není to stejné, jako když jdete každé ráno do fabriky nebo do kanceláře. Umění je specifické… Můžete makat sebevíc, důležitý je ale nápad. Ten si nevyvzdorujete, nevysedíte. Prostě ho musíte dostat jako milost. Nikde není dáno, že přijde za hodinu nebo za den. Ani když se člověk uměním živí třicet let. Na druhou stranu je pravda, že Hapka byl hodně velký lenoch. Vždycky jsem si říkal, že kdyby tenhle chlap odjel do Hollywoodu, měl by mraky práce a úspěch jako Morricone. Třeba to ale není pravda. Třeba byly jeho věci tak dobré právě kvůli tomu, že je dělal tak zřídka. Že se do nich pouštěl opravdu jen ve chvíli, kdy měl nějaký zásadní nápad. Když ho nic nenapadlo půl roku, tak ho zkrátka nic nenapadlo…

Neštvalo vás to?

Občas trochu, ale viděl jsem, že mu na našich deskách záleží, takže nemělo smysl ho do něčeho tlačit. Nápad… Když jsem jednou navštívil spisovatele Roalda Dahla, říkal jsem mu, že mě fascinuje, kolik naprosto rozdílných námětů byl schopný zpracovat. Dahl mi přitakal: Nápad je rozhodující. Je ovšem vzácný – a o to cennější. Vyprávěl mi pak, jak jel svým jaguárem, který byl tradičně špinavý jako prase, a najednou „to“ přišlo. Zastavil, a protože neměl nic po ruce, načmáral prstem na zaprášenou kapotu slova „kluk a továrna na čokoládu“. Okamžitě jsem si vzpomněl na Petra. Ten byl mnohem ležérnější. Čas od času mi říkával, že dostal geniální nápad, ale protože měl zrovna něco jiného na práci, pustil ho z hlavy v přesvědčení, že pokud stál opravdu za to, připomene se znovu. Myslím, že to bylo dost opovážlivé spoléhání na milost Boží, ale Petr byl prostě takovej.

Děláte naráz na víc projektech, nebo se snažíte soustředit jen na jednu věc?

Mám jich vždycky víc. Zvyšuju si tak šance, že nápad, který je slibný, ale pro určitý projekt nepoužitelný, použiju jinde. Kdyby se člověk všemu ostatnímu uzavřel a soustředil se třeba jenom na výpověď čtyřicetileté ženy, tak se zbytečně zablokuje. Teď jsem s Michalem Pavlíčkem dodělal album Sociální síť pro Richarda Müllera. Setkal jsem se také se slovenskou zpěvačkou Katkou Knechtovou, která mě nadchla. Okamžitě jsem se jí zeptal, co dělá v roce 2017. Nevěděla. Tak jsem jí hned řekl, ať si nic neplánuje, protože spolu budeme natáčet album.

V jednom z rozhovorů jste říkal, že se rým hledá stejně klopotně, ať už je člověk bohatý, nebo ne. Co pro vás peníze znamenají?

Peníze jsou pro mě jen prostředek, rozhodně ne cíl. Kdybych je chtěl hromadit, tak dál vedu sázkovou kancelář a expanduju na východ. Teď bych třeba řešil, jaká DPH je v Rumunsku. A hrozně by mě to ubíjelo. Peníze mi dávají svobodu nedělat, co ve skutečnosti nechci. Uvědomuju si, že kdyby mi bylo pětatřicet a měl bych před sebou dvacet let splácení hypotéky, tak by se mi texty skládaly trochu jinak. Mám obrovské štěstí, že takové problémy nemusím řešit.

Jak se vlastně žije člověku, který si může dělat, co chce?

Určitě líp než tomu, který musí dělat to, co nechce.

Máte pocit, že ještě nějaké peníze potřebujete?

Ani ne.

Co se změnilo na vašem přístupu k penězům, když vám na účtu přistály stovky milionů za prodej Fortuny?

Neměl jsem potřebu dál vydělávat, takže jsem se snažil investovat maximálně konzervativně. Měl jsem snad nejkonzervativnější finanční instrumenty, které existují.

Radil vám někdo, jak s penězi naložit?

Samozřejmě jsem měl nějaké osobní investiční bankéře, kteří mi nabízeli a nabízejí všechno možné. Ale rozhodnutí je vždycky na mně.

Peníze z Fortuny jste zainvestoval před začátkem poslední velké krize. Jak moc se vás dotkla?

Uvědomil jsem si, že něco jako jistota na finančních trzích prostě neexistuje. A je skoro jedno, do jak konzervativních produktů peníze ukládáte. Několik desítek milionů jsem například investoval do produktu s ratingem AAA, za nímž stála islandská banka Kaupthing. Všichni mi investici doporučovali jako něco, co nemůže selhat. Výnos byl nějaké procento nad inflací. Říkal jsem si, že severští rybáři určitě nikoho neokradou a na rozdíl od vznětlivějších Jižanů se nebudou pouštět ani do velkých dobrodružství. Zkrátka jistota. Nakonec jsem měl obrovské štěstí, protože mi peníze přišly zpátky jen pár měsíců před tím, než banka padla. Britští důchodci, kteří tam měli své celoživotní úspory, o všechno přišli. Nejvíc mě štvalo, že to bylo prezentováno jako ultrakonzervativní investice, která sice sotva pokryje inflaci, ale není šance, že by o ty peníze člověk přišel. Kdybych investoval do biotechnologií nebo nějakých start-upů, tak neřeknu. Tam se s rizikem počítá.

Nepříjemný byl taky pád Lehman Brothers. Jedné z největších investičních bank na světě, která v Americe fungovala tuším od roku 1852. Kdo by čekal, že padne? Nešlo přímo o to, že bych přišel o peníze, ale přišel jsem o garanci, kterou banka na jeden finanční produkt poskytovala. Tak se z konzervativního projektu stal dost nekonzervativní. Jak říkám, ve finančním světě neexistují vůbec žádné jistoty a každý by to měl vědět.

Začal jste se pak o peníze víc starat?

Ne. Zjistil jsem jen, že taková „starost“ má své meze, že potřebujete štěstí, které vám ovšem žádná starostlivost neobstará. Předpověděl snad někdo s dostatečným předstihem krizi roku 2008? Nejspíš ano, ale je to podobné, jako když někdo trefí vítěze Velké liverpoolské s kurzem sto ku jedné. Zkuste se ho zeptat, kdo vyhraje příště. Myslíte, že se trefí znovu?

Anketa

Sázíte?

Když už jsme u těch sázek. Vsadíte si ještě občas?

Skoro ne. Už si ani nevzpomenu, kdy to bylo naposledy. Trochu sleduju tenis, a když mám pocit, že bookmaker nějaký kurz nevyhodnotil dobře, tak se ho snažím potrestat. Ale je to jednou za uherský rok a vždycky jen za deset nebo dvacet tisíc. Opravdu se tím ale nezabývám. Jinak by hrozilo, že mi to sebere moc času.

Prý jste ale velmi úspěšný v sázkách na výsledky voleb…

To je pravda. Sázku na výsledek voleb jsem snad nikdy neprohrál. Přijde mi, že to ani nejde, protože si myslím, že jsem v tom kompetentnější než bookmakeři, kteří se nevěnují sledování politiky, nýbrž jednotlivých sportovních disciplín. Když například poprvé kandidoval Obama a byl na něj ve finále kampaně kurz 1,4, vypadalo to jako nízký kurz, ale mně to přišlo nesmyslně vysoké. Přiznám se, že jsem tehdy vsadil tolik, kolik byla sázková kancelář ochotná přijmout.

A co investice do akcií. Je to pro vás taky určitý druh sázky?

Sázka je to v každém případě, investice se tomu říká jen proto, aby to nemělo pachuť hazardu a získalo to jakousi větší solidnost. Ale ano, do akcií jsem samozřejmě šel také. Protože to ale bylo krátce před rokem 2008, po kterém zažily trhy očistnou koupel, moc úspěšný jsem nebyl. Říkal jsem si třeba, že ČEZ je polostátní firma, které stejně vždycky napíšou zákony tak, jak bude ona potřebovat. Nejdřív jsem na ČEZu dost vydělal, potom jsem ale znovu přikoupil, a zase o nějaké peníze přišel. Prodělal jsem i na akciích jedné internetové sázkovky. V USA totiž nečekaně internetové sázení zakázali, a cena se podle toho zhroutila. Určitě tedy nejsem člověk, který by mohl rozdávat nějaké zaručené investiční rady.

Investujete do akcií dlouhodobě, nebo spíš spekulujete v krátkém časovém horizontu?

Je tu tříletý daňový test, takže z mého pohledu nemá smysl investovat krátkodobě. To se člověk utopí v daních a v kumulovaných transakčních nákladech. Beru to tak, že si vybírám firmy, o kterých se domnívám, že budou prosperovat a vyplácet slušnou dividendu. V tomhle smyslu se mi dosud na pražské burze nejlépe osvědčil poměrně nenápadný Pegas.

Říká se, že Češi mají rádi hazardní hry. Hodně sázejí, kupují losy, hrají na automatech. Proč tolik spoléháme na to, že se k nám přikloní štěstěna a zbohatneme bez práce a větších zásluh?

Podle mých zkušeností nejsou v tomhle ohledu Češi anomálií. Daleko víc se sází třeba v Austrálii a hlavně v Asii. Jednou jsem byl v Hongkongu na dostizích a to místní hráčské zanícení bylo něco absolutně nepředstavitelného i pro mě. Odhlédnuto od intenzity je ovšem sázení antropologickou konstantou. Lidi sázejí právě proto, že výhra není – přinejmenším podle funkcionální racionality Západu – zasloužená. Když to trefíte, máte ten zvláštní pocit, že jste vyvolení nějakou vyšší mocí.

Přeje štěstí připraveným, nebo je to jen prázdná fráze?

Většina lidí, která něčeho dosáhla, musela mít v životě štěstí. Už jen v tom, že je neokradli obchodní partneři, že nebyla nespolehlivá legislativa, že nevypukla válka a tak podobně. Štěstí ale musíte jít vždycky naproti. Musíte si najít cíl a ten se pak snažit naplnit. Když se budete válet doma na gauči před televizí, tak si na vás štěstí nesedne.

Když se řekne slovo štěstí, vybaví se vám pocit štěstí, nebo spíš štěstěna?

Vzhledem k mému životu asi ta štěstěna. Samozřejmě to ale neznamená, že bych kašlal na pocit subjektivního štěstí z toho, že svítí slunce a že mám zdravé děti.

Na rozdíl od mnoha úspěšných podnikatelů a umělců jste se nikdy nehrnul do politiky. Proč?

Nikdy jsem nebyl člen žádné politické strany a ani nebudu. Nechci část své odpovědnosti delegovat nějaké vyšší entitě. Pojem „dobrá parta“, základ „partaje“, je pro mě hrozivý. Člověk dělá to, co by jinak nedělal, protože parta-partaj to tak chtěla.

Opravdu jste nikdy neměl potřebu aktivněji zasáhnout do politického dění?

Ne. Zároveň ale neříkám, že to nikdy nepřijde. Záleží na osobní a společenské situaci. Ptám se sám sebe, co by muselo přijít, abych se vzdal písniček a věcí, kterým se tak rád věnuju. V politice může působit spousta dalších lidí, ale moje texty za mě nikdo nenapíše.

Když se mluví o tom, kdo by mohl kandidovat v příštích prezidentských volbách, občas padne i vaše jméno. Dokázal byste si to představit?

Teď mi to přijde jako úplný nesmysl. Nevím, proč bych měl trávit odpoledne přijímáním pověřovacích listin například od ghanského ambasadora a večery na vlhkém zámku, když můžu dělat koncerty, produkovat alba a setkávat se s lidmi jako rovný s rovnými. Může ale přijít situace, kdy se podívám na kandidáty a něco se ve mně zlomí. Když uvidím, že je tam Škromach, Veleba, Bobošíková a nějaký člověk, který je sice slušný, ale víme o něm, že ho tam dosadil a platí pan Babiš, tak si možná řeknu, jestli tohle má být opravdu všechno… Pak se mě zeptejte. 

A nerýsuje se právě teď taková situace?

Věřím, že ne. Doufám, že se najdou vzdělaní a kvalitní lidé, kteří do toho půjdou.

Například?

Je to ještě hrozně daleko. Vážně nemá cenu spekulovat o jménech. Mně by po těch zkušenostech už opravdu stačil i nezávislý, vysokoškolsky vzdělaný člověk, který bude umět plynně anglicky, nebude udílet nehorázné abolice, znejišťovat českou politiku jinak koncipovanou agendou, nežli je ta, kterou má vláda vzešlá z parlamentních voleb, udělá něco s Lety a dalšími kostlivci, bude se ke všem občanům bez rozdílu chovat s respektem a dá-li Bůh, tak přispěje k přesvědčení všech českých občanů, že jako jednotlivci i jako pospolitost máme na víc, než jsme kvůli vlastní malověrnosti dokázali dosud.


Fotografie Michal Hančovský
  • RSS
  • Kindle
  • Poslat e-mailem
  • Vytisknout

Líbil se vám článek?

+54
Ano
Ne

Diskuze

7. 6. 2015 | 23:20 | tunga

Falešný hráč, nebo hráč? A tak dál. více

7. 6. 2015 | 22:11 | Lloyd

Myslím že česká společnost je nemocná, modly si hledáme v alkoholicích, falešných hráčích, poběhlicích apod. Pan Horáček je dost zajímavá figura. Falešnej hráč pohybující se v bahnech socialismu a v tom bahně silně profitující...více

6. 6. 2015 | 6:12 | tiffany

Krásná výpověď, díky, pánové, pěkné ráno :-). více

Čtenáři také navštívili

4. 6. 2015 |  | 9 komentářů

Vězení? Jako lehnout pod lis. Prošel šesti kriminály. Pak se znovu narodil

Prošel šesti kriminály. Minimálně dvakrát za dost brutální činy. Drogy, loupeže a vykrádačky dvacet let lemovaly jeho život jak patníky u silnice. Dneska pomáhá lidem s podobnou zkušeností vrátit se zpátky...

16. 5. 2015 |  | 2 komentáře

Oldřich Bajer: Mít spoustu peněz není zodpovědnost, která by mě měla svazovat

„Nesouhlasím s názory, že je trh na internetu nasycený a že se už nebudou opakovat příležitosti, které tu byly před rokem 2000,“ říká v exkluzivním rozhovoru Oldřich Bajer, jeden z nejúspěšnějších podnikatelů...

28. 3. 2015 |  | 4 komentáře

Barbora Rektorová: Nejhorší je dělat, co lidé chtějí

„Člověk se musí soustředit na zákazníka. Ale ne na jakéhokoli zákazníka,“ říká v druhé části našeho rozhovoru Barbora Rektorová. Restauratérům – začínajícím i těm, kteří se potřebujou zvednout ze země...

28. 2. 2015 |  | 13 komentářů

Petr Ludwig: Čím míň věcí máme, tím jsme spokojenější

„Už Leonardo da Vinci říkal, že jednoduchost je nekonečná dokonalost. Musíme se učit říkat ne, vybírat si skutečně jen to nejpodstatnější,“ říká v pokračování našeho rozhovoru autor bestselleru Konec prokrastinace.

14. 2. 2015 |  | 4 komentáře

Už dávno nejsme konzervy, říká alkoholový guru Richard Švéda

„Například u vína jsou Češi stále znalejší a mají chuť poznávat a ochutnávat nové věci. Je dobře, že se tu už nerozlišuje jen mezi bílým a červeným, krabicí a lahví,“ říká v rozhovoru generální ředitel...

Naposledy navštívené

Články

Produkty a instituce

Kalkulačky

Poradna

Finanční subjekty

Nabídky práce

Obchodní rejstřík

Osoby v obchodním rejstříku

Části obce

Městské části

Obce

Okresy

Témata

Standardní množství, Úvěrový limit, Alikvotní úrokový výnos, životní styl, platební karty, česká národní banka, devizy, koruna, Výnosy z dluhopisů, rozpočtový výbor, středoevropská burza, Bear Stearn, bhe energy, vědomostní, soutisková značka, Radek Urban, Vklad s výpovědní lhůtou, škody na zdraví

2SD7118, 2E21146, 2SD7118, 2E21146, 1A10000

Přihlášení

Jméno

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!

Všechny materiály © 2000 - 2016 Peníze.CZ a dodavatelé. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1213-2217. Doslovné ani částečné přebírání materiálů není povoleno bez uvedení zdroje a předchozího písemného svolení.
Peníze.CZ vydává společnost Partners media, s.r.o.
Člen SPIR - Sdružení pro internetovou reklamu. Člen SVIT - Sdružení vydavatelů internetových titulů při UVDT.

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.OK