Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Vězení? Jako lehnout pod lis. Prošel šesti kriminály. Pak se znovu narodil

| rubrika: Publicistika | 4. 6. 2015 | 9 komentářů
Prošel šesti kriminály. Minimálně dvakrát za dost brutální činy. Drogy, loupeže a vykrádačky dvacet let lemovaly jeho život jak patníky u silnice. Dneska pomáhá lidem s podobnou zkušeností vrátit se zpátky do života. Grázl, co rostl pro kriminál, na pokraji Kristových let našel Boha; narovnal si hodnoty i páteř. David Vavřík. Seznamte se.
Vězení? Jako lehnout pod lis. Prošel šesti kriminály. Pak se znovu narodil

Sedím v čajovně nedaleko pražského Hlavního nádraží. Ve dveřích se objeví pohledný, od pohledu inteligentní chlapík kolem čtyřicítky. Kdyby mi ho představili jako nového šéfa, ajťáka nebo zubaře, ani nemrknu. Snad jen to tetování… Krátké rukávy košile prozrazují, že mu zelené tahy jehlou zdobí obě ruce. Jenže kéru má dneska i kandidát na prezidenta

Z překvapivého zevnějšku se vysvléká s ochotou. Vypráví o minulosti. A nešetří se.

Rosteš pro kriminál

Máma pila. Táta byl bouřlivák. „Dával jsem si za vinu, že nás opustil,“ vzpomíná David. Pro okolí byl zátěž. Ve škole vyrušoval, nestíhal. „Nedokázal jsem hodinu v kuse sedět.“ Ve dvanácti ukradl bagr na stavbě, vykrádal obchody, spolužačce rozsekl hlavu. Drogy nebyly k mání tak běžně jako dnes. Lepidlo a toluen si ale opatřil snadno, zkoušel je už ve třinácti. Odmalička mu říkali: rosteš pro kriminál.

„Z průšvihů se stávala smyčka.“ Poprvé ho bolavě přiškrtila v patnácti. Za loupež dostal podmínku. Než rozsudek nabyl právní moci, byl David ve vazbě znovu. „S kamarádem jsme celej den popíjeli, utíkali z hospod bez placení. Rozběsnění táhli nocí, hledali jsme oběť, slabej kus.“ Na nádraží narazili na spícího chlápka. „Byl taky posilněný alkoholem, bezprizorní… Zvedli jsme ho, zmlátili a okradli,“ popisuje David bez příkras. Později v noci rozbili výlohu. „Tam nás chytli. Byl jsem celej od krve, policajti snadno zjistili, že jsme byli i na nádraží.“

„Komplic u soudu chvíli lhal, chvíli říkal pravdu, já si za lží stál, pro soud jsem byl důvěryhodnější.“ Dostal pět měsíců. „Zavřela se brána, my tam stáli v poutech. Věznice na mě dýchala atmosférou zoufalství. Pamatuju si potemnělé tváře za mřížemi, byl jasnej krásnej den, ale ty lidi vypadali jak zvířata v kleci. Za mříží na nás pořvávali oplzlosti. Měl jsem z toho neznáma ohromnej strach.“  Další pocit: ponížení. „Musel jsem projít sprchou, stál před komisí. Nahej. Prohledávali mi věci.“  Pak už jen zhnusení. „Když mě zavřeli na malou celu a já zjistil, že bydlím na velkém záchodě.“

Vyučen v base

Pravidla vězeňského života si patnáctiletý mladík osvojí rychle. „A taky způsob, jak vězni přemýšlejí – protože to je skutečné vězení, v hlavě. Z mladické revolty se stala zatrpklost. Z impulzivních činů plánovité. Trestnou činnost jsem začal směřovat, specializoval se. Naučil jsem se dost o zákoně, jak zapírat, jak lhát. Taky něco o drogách. Otevírat zámky. Nenávidět autority. Jako bych se vyučil. Otevřely se mi dveře do podsvětí, byl jsem ověřenej – prošel vězením.“

Když ho pustili, byla to velká sláva. „Dostal jsem na cestu pětistovku, propil ji v hospodě.  Taky mi dali složenky na zaplacení vazby. Byl jsem zavřenej, a ještě vám budu platit? To určitě. To byl tehdy můj způsob uvažování.“ Do školy nechodil. Pracoval občas, načerno. „Využívali mě jako námezdní sílu.“

Cesta k dalšímu vězení byla rychlá, trvala jen deset měsíců. „Hned po propuštění jsem si naplánoval krádež. Vyšlo to. Latinu jsem nesekal ani den. Páchal jsem furt. Chytli mě, když jsme vykradli ordinaci.“ Ve věznici, v sektoru pro mladistvé, tehdy zažil svůj nejhorší kriminál. „Ti mladí byli naprosto nezvladatelní. Hned jsem se dostal na trestňák – trestní oddíl, to byl takovej squat. Oddělení úplně vybrakované, pokoje nám přes den zamykali, abychom je nerozbili, takže jsme leželi na umývárce na zemi, abychom nějak přečkali den, než nám otevřeli kulturku, kde jsme se mohli podívat na zprávy.“

Když se dostal ven, život pokračoval jako deska, která se zasekla v nešťastném okamžiku. Prošel věznicemi v Ostrově nad Ohří, Všehrdech, Oráčově, Horním Slavkově, Vinařicích, Kolové a na Borech. Nejdelší trest trval tři a půl roku. „S kamarády jsme vběhli do jednoho cikánskýho baráku a celej ho vymlátili. Nebyl to rasově motivovaný čin. Jeden z kompliců přišel s tím, že mu unesli holku. Šli jsme ji osvobodit. Jenže ona tam byla dobrovolně. Byl to strašnej průser, spousta lidí zmlácených,“ líčí David.

Ve vězení zahořel pro pervitin. „Ležel jsem na vazbě, díval se kolem sebe a viděl v lidech jen šeď, hořkost a nezájem. Do toho přišel člověk závislej na perníku, i ho vyráběl. Začal o perníku mluvit. Moc hezky, se zapálením. A mně se to líbilo, protože to bylo něco nadějného. Chtěl jsem zjistit, jestli je to pravda. A do jisté míry byla. Život se rozjasnil. Trpím ADHD, to je lehká mozková dysfunkce, hyperaktivita s poruchou pozornosti, která se v akutní fázi řeší stimulanty – takže pervitin, to byla moje droga, všichni lítali a já seděl. Poprvé v životě jsem se dokázal na něco soustředit delší dobu než dvacet sekund,“ slyším v jeho hlase stopy dřívějšího vytržení. Později se z něj stalo peklo.

David Vavřík

Na focení si David Vavřík přivedl svého psa Charlieho

Odpracovat si to

Zajímá mě motivace a pocity člověka, který chodí pořád znovu krást. Občas jsem potřeboval na jídlo a drogy, byla to nutnost z absťáku. Ale taky životní styl, už nic jiného neumíte, zajedete se. Mě navíc krást bavilo, potřeboval jsem určitej druh adrenalinu.“

Z dnešního pohledu žil David s dost velkorysým rozpočtem. Měsíčně vydělal i padesát tisíc.

„Hodně jsem kradl měď. Co jsem unesl, i čtyřicet kilo. V surovém stavu. Dalo to osmnáct, dvacet kilo v čistém. Makal jsem na tom dvanáct hodin. Byla to dřina. Odnést čtyřicetikilový batoh třeba pět kilometrů, v terénu, přelézat potoky, bahna – protože to byla krádež. Pak vypálit, stáhnout z bužírky. Člověk má pocit, že si to odpracoval.“ 

Sběrny střídal podle zboží. „S okapem jsem musel daleko. Ale dostal jsem dva tisíce, koupil prášky na výrobu pervitinu nebo rovnou drogu. Někam zalezl, vyspal se, dal si dávku a šel znova. Vy přes den pracujete a v noci spíte. Můj život se pohyboval od dávky k dávce.“

Naposled

Davidovi už je přes třicet. Propadá se do stále větší izolace. „Byl jsem asi čtyři roky na svobodě, intenzivně bral drogy, žil na okraji společnosti, i té narkomanské. Byl jsem hrozně sám. Rodila se ve mně touha něco změnit, říct si o pomoc. Pár pokusů bylo, někam jsem zašel. Ale nevydržel jsem.“

Pak přichází bod zlomu.

Vykrade garáž. Lup prodá. Vrací se k úkrytu, kde schoval chemikálie a náčiní na výrobu pervitinu. Jsou pryč. V kapse peníze z krádeže. „Už jsem byl na dojezdu. A představoval si tu ohromnou práci, jakou by dalo, než bych všechny chemky a prášky sehnal. Představil jsem si tu mašinérii, jak bych byl vyřízenej někde nad ránem v lese. Tak jsem si řekl, že peníze radši použiju na abstinenci někde v hotelu.“ Jenže to situaci dlouhodobě neřešilo.

„Vyhledal jsem pomoc přes kamaráda, nasměroval mě do azylového domu v Oloví, Útočiště se to jmenovalo, příhodně. Tam jsem se setkal s lidmi, s přijetím.“ Šel do léčebny, začal řešit aktuální problémy – závislost, psychózu, stihomam. Pokračoval do komunity. A zpátky do Oloví, kde se prostřednictvím křesťanského společenství setkal s Bohem. „Tehdy se uskutečnila vnitřní změna, nejen vnější. Asi rok od chvíle, co jsem se rozhodnul.“

Za garáž, kterou vykradl před osudným dnem rozhodnutí, dostal poslední trest. Jak ale říká, tehdy už šel do vězení rád. Věděl, že si trest zaslouží.

„Vždycky, když jdete do vězení, máte obavy, koho potkáte, to prostředí je nezdravé, dusné. Je to jako jít na dlouhou dobu do sauny nebo lehnout pod lis. Ale už jsem byl znovuzrozený člověk. Bylo to tak patrné, že to nešlo skrýt. Když jsem přišel do vězení, spoluvězni nevěřili, co mám za sebou, říkali: na to vůbec nevypadáš. Protože jsem byl plný naděje.“

Po propuštění dva roky pracoval pro Útočiště. Teprve pak byl schopen hledat opravdové zaměstnání. „Vybíral jsem kanály, uklízel. Dělal přidavače u zedníků za mrzkej plat. Kvůli exekuci mi zbývalo nějakých šest a půl tisíce čistého, ale měl jsem práci.“

Překročit Rubikon

Zaujal vás příběh Davida Vavříka? Pomozte překročit Rubikon někomu dalšímu
 

V minulosti udělali chybu, kterou už nechtějí opakovat. Pomozte jim překročit jejich osobní Rubikon. Investice do zaměstnávání osob s trestní minulostí a jejich (znovu)začlenění do společnosti znamená profit nejen pro jejich rodiny a děti, které jsou schopní lépe zabezpečit, ale pro nás všechny – snižuje recidivu, zvyšuje bezpečí a šetří nemalé prostředky veřejných financí. I vy můžete přispět a pomoci:

Rubikon centrum je nezisková organizace, která už přes dvacet let pomáhá lidem s trestní minulostí začlenit se zpět do společnosti. Rozvíjí jejich konkurenceschopnost na trhu práce a pomáhá se stabilizací jejich ekonomické situace. Kromě programů na podporu zaměstnanosti a řešení zadluženosti pracuje také s mladistvými a s lidmi ze sociálně vyloučených lokalit. Poskytuje vzdělávací služby pro odbornou veřejnost i státní správu.

Vykoupení? Nevím

Dnes, sedm let po chvíli rozhodnutí, žije David kousek od Prahy, s přítelkyní – poznali se na křesťanské seznamce. Pracuje ve skladu logistické firmy. Vydělá dvacet tisíc. Zůstává mu devět a půl, zbytek jde na dluhy.

„Rozhodl jsem se, že chci žít poctivě. Přijmul zodpovědnost za své dluhy. Jsem někdy frustrovanej, když přijdou nečekané exekuce. Když je ze tří stovek třicet tisíc, tak mě to demotivuje, rozčiluje. Ale pak se uklidním. Mé rozhodnutí vyřešit dluhy se nemění, vnitřní zápas tím odpadá.“ Nedávno mu soud povolil oddlužení, za tři a půl roku dluhy – zbývá něco přes dvě stě tisíc – umoří, a začne s čistým štítem.  „Vykoupení? To nevím. Už jsem si zvyknul, nosím to jak tričko. Opraný, ale pořád ho mám. Po tolika letech, co žiju v dluzích, jsem zvyklý vyjít z mála. Nebýt přítelkyně, moc věcí si dovolit nemůžu.“

David působí jako mentor v Rubikon centru, organizaci, která pomáhá lidem propuštěným z vězení s návratem do života. „Je těžké jim pomoct, vnést do jejich života naději. Často slyším od lidí po výkonu trestu: není práce… Je to zabalené do různých vyprávění, o okolnostech, minulosti. Ale z vlastní zkušenosti vím, že to začíná a končí v každém člověku. U jeho motivace a ochoty pracovat, něco dělat.“

S neziskovou organizací Prak zase objíždí základní školy a beseduje s dětmi o zkušenosti s vězením, aby je motivoval k jiné životní dráze.

Sám ale vyhráno nemá. Před dvěma lety prodělal drogovou recidivu: od dealera v tehdejší práci koupil pervitin. „Bylo to zkratkové jednání. Jsou dny a měsíce, kdy na to člověk ani nepomyslí. A pak jsou chvíle, které jsou neuhlídatelné. Spouštěčem je únava, alkohol, konflikty, stres… Když dneska celý ten balíček závislosti zhodnotím, se vším, co jsem prožil, je tam pořád nějaké lákadlo, něco opojného, co člověka táhne zpátky – žít ve vnitřním umrtvení. Nesu si s sebou spoustu vnitřních poškození. Trpím depresemi… Riziko nápadu ke zkratce tu samozřejmě pořád je. Dělám chyby. Nemůžu s jistotou říct, že už se to nikdy stát nemůže, že už se nikdy ke starému životu nevrátím.“

Ptám se, co je pro Davida největší motivací.

Dokázat žít sám se sebou

Největší motivace je naděje, příslib lepších zítřků, nemyslím v tomhle hmotném světě, ale v tom budoucím. Můžeme terapiemi, léky, technikami asertivity dojít k určité hladině klidu. Ale vinu, tu si sami nemůžeme odpárat. Když se vůči vám proviním, nemůžu to omluvit jinak než vaším odpuštěním. Když se proviním vůči Bohu, nikdy nemůžu tu vinu sám změnit. Ale Bůh mi odpustil, a já jsem to odpuštění, osvobození od viny, vnitřně prožil. Největší motivací pro mě je víra, že Bůh mi může všechno odpustit a dovést mě do věčného klidu.“

Přikývnu, ale nepřeruším ho.

„Víte, základní lidská potřeba je mít se rád, být schopen se na sebe podívat do zrcadla. Když cítíte vinu, nemůžete se na sebe podívat. Člověk pak nerad sám se sebou žije, utíká do vnějšku – k alkoholu, drogám a jiným závislostem. Aby mohl přijít k sobě, musí se zbavit balvanu viny. Odpuštění člověka bezpečně vede k tomu, že může sám na sebe nahlídnout, že může být špatný. Já jsem špatnej, dělám špatná rozhodnutí, chybuju, a tak je to správně, vždyť nejsem dokonalej. Tohle bezpečné prostředí má člověku vytvořit rodina. U mě se to stalo až po třiatřiceti letech života, kdy jsem se setkal s milostí,“ uvažuje David Vavřík.

  • RSS
  • Kindle
  • Poslat e-mailem
  • Vytisknout

Líbil se vám článek?

+83
Ano
Ne

Diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

4. 6. 2015 7:37, Franta

Otroctví je závislost. Hodně štěstí Davide, drž se!

Reagovat

 

+31
Líbí
Nelíbí

Další příspěvky v diskuzi (9 komentářů)

11. 3. 2016 | 13:06 | Kateřina Hladíková

Milý Davide,přeji ti sílu a úsměv na tváři každý den!!!?? více

5. 6. 2015 | 16:42 | Vojtěch Kuchař

Zdravím Davida a všechny - kteří museli projít českým systémem "polepšení" své Duše. Tyto "služby" považuji v ČR za katastrofu, zvláště když se povede nesoudným soudcům justiční omyl a stížnost pro porušení zákona ani...více

5. 6. 2015 | 7:53 | rob

Ta otevrenost je obdivuhodna. Jde s kuzi na trh... Ale ma to smysl, jeho pribeh dodava inspiraci a nadeji i ostatnim. více

4. 6. 2015 | 20:50 | kámen pokoje v plnosti

Davide, nejsi na té cestě sám, to je dobře, díky za svědectví a drž se té Cesty. více

4. 6. 2015 | 10:50 | Mungo Jerry

Mně to přijde jako svoboda. A myslím, že tomu člověku taky. A dost možná ví o svobodě a nesvobodě víc než vy. více

Čtenáři také navštívili

22. 5. 2014 |  | 28 komentářů

Za co nás trestáš? Vězení stojí miliardy ročně. Všechny kromě vězňů

Výdaje vězeňské služby za loňský rok dosáhly téměř osmi miliard. Byly o devadesát milionů vyšší než v roce 2012, tedy ještě před „provětráním“ vězeňských cel, které zařídil Václav Klaus. Za cizí zločiny...

19. 11. 2013 |  | 6 komentářů

Nejsem bezdomovec, jen dobrodruh

Dva roky žil v odstaveném vagonu ve pražských Vršovicích. Spal pod tlustou peřovou peřinou. S kamarády vařil venku na ohni. Když na ty časy vzpomíná, září mu oči a požitkářsky vypráví, že to bylo úžasný...

21. 5. 2013 |  | 17 komentářů

Prachy, za který se holka svlíkne i z kůže. Život prostitutky

Pokládám na stůl tisícovku. Než po ní sáhne, nechává ji dlouho ležet. Zná ten obchod dobře. Prodala se už tisíckrát. Plnila zákazníkům nejbizarnější představy. Zažila zlatou éru prostituce. Dneska dostala...

29. 3. 2012 |  | 39 komentářů

S trestanci držíme basu! Ročně za ně dáme osm miliard. Co si o tom myslíte?

Dvacet tři milionů denně, víc než osm miliard ročně – tolik nás stojí vězni. Do vězení se u nás chodí za trest, za teplem, omylem nebo z principu. Každopádně se tam oproti západní Evropě chodí hodně. Trestanci...

8. 9. 2011 |  | 31 komentářů

Za dluhy na nucené práce! Co si o tom myslíte?

Za katr vás pošlou raz dva. Stačí chybička a i Mirek Dušín maže za mříže. Zato leckterý prevít z Bratrstva kočičí pracky dluží, kam se podívá, z věřitelů si dělá šoufky a běhá vesele na svobodě, že prý...

Naposledy navštívené

Články

Produkty a instituce

Kalkulačky

Poradna

Finanční subjekty

Nabídky práce

Obchodní rejstřík

Osoby v obchodním rejstříku

Části obce

Městské části

Obce

Okresy

Témata

Anuita, Depozitní účet, Standard, marže, banky, online směnárna, platební karty, psd2, nemoc, sponzoring, hospodářství, cenzura, Arthur Hailey, převoz, Hang Seng Bank, výmoly.cz, cost per thousand, redikční

3SA1172, 2P51014, 3SA1172, 5M77573, 3M77572

Přihlášení

Jméno

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!

Všechny materiály © 2000 - 2016 Peníze.CZ a dodavatelé. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1213-2217. Doslovné ani částečné přebírání materiálů není povoleno bez uvedení zdroje a předchozího písemného svolení.
Peníze.CZ vydává společnost Partners media, s.r.o.
Člen SPIR - Sdružení pro internetovou reklamu. Člen SVIT - Sdružení vydavatelů internetových titulů při UVDT.

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.OK