Nejsem bezdomovec, jen dobrodruh

Petra Dlouhá | rubrika: Rozhovor | 19. 11. 2013 | 6 komentářů
Dva roky žil v odstaveném vagonu ve pražských Vršovicích. Spal pod tlustou peřovou peřinou. S kamarády vařil venku na ohni. Když na ty časy vzpomíná, září mu oči a požitkářsky vypráví, že to bylo úžasný období života. „Tenkrát jsem začal hrát divadlo, Rosťa psal básničky... Byli jsme svobodný a tvůrčí.“ Petr Bláha o sobě říká, že není a nikdy nebyl bezdomovec. „Jsem jenom dobrodruh.“
Nejsem bezdomovec, jen dobrodruh

Zdroj: Gabriel Pleska

Na zemi prkenná podlaha, okolo plechový stěny, dvě matrace, knížky… V rohu hromada oblečení, který už nestálo za to prát. Svíčky postavený v prázdných plechovkách. „Umíte si představit klasickej dobytčák?“ zeptá se mě Petr, když ho požádám, ať mi poví o prvním dnu ve vagonu na vršovickém nádraží.

Petr Bláha je s přestávkami už deset let prodejcem Nového prostoru, časopisu prodávaného lidmi bez domova nebo na okraji společnosti. Skoro sedm let strávil střídavě po azylových domech, noclehárnách, ve vagonu nebo squatech. Teď bydlí v garsonce. Na časy ve vagonu vzpomíná rád. „Kdyby to šlo, vrátil bych se.“

Propojeno!

Minulý týden jste na Peníze.cz mohli číst rozhovor se zakladatelkou Nového prostoru. Dnes si přečtěte životní příběh jednoho z jeho prodejců. Nebo aspoň střípky z něj. Tak, jak mě do nich nechal nahlédnout. 

Rozhovor najdete na Peníze.cz zde: 

Jako bezdomovec se sám nikdy necítil. Ovšem proslavil se tak. Krátce před naším setkáním jsem ho zahlédla v publiku televizního diskuzního pořadu s tématem bezdomovectví. Když jsem si přepisovala nahrávku našeho rozhovoru, vyjadřoval se právě ve večerních zprávách jedné komerční televize k volbám. Vyprávěl mi, že novináři byli dokonce i na jeho druhé svatbě. O tom, že už je vlastně vcelku protřelou mediální star, jsem však před naším setkáním neměla ani tušení.

Čekala jsem člověka v tísni, na okraji. Odkázaného na almužnu. A potkala jsem člověka, který ze své zkušenosti se životem na okrajia ze svého „bezdomovectví“ dokázal udělat výchozí bod pro svéráznou životní dráhu a renomé, kterého by se nejspíš jako mechanik z Teplic, kterým kdysi byl, nikdy nedočkal.

Sundal klobouk a začal vyprávět

Když jsme se spolu sešli poprvé, svlékl huňatou vestu, klobouk a začal vyprávět. „Dejte si, co chcete, já vás zvu,“ říkám Petrovi, když si objedná jen turka. „Dám si to, co vždycky. A na co mám chuť,“ opáčí.

Narodil se v Teplicích. Psal se rok 1968. Maminka byla zdravotní sestra, tatínek zámečník. „Máma umřela, když mi bylo šestnáct, pak se o nás s bráchou staral táta,“ vykládá Petr. Jako kluk hrál fotbal. Vyučil se mechanikem plynárenských zařízení. „Do svých třiceti jsem žil úplně normální život, měl jsem ženu, syna, práci,“ říká Petr a na chvíli se zamyslí… „Jo… Docela normální život, automaty už hrál tehdy kdekdo,“ dodá. A mně dochází, že to asi bude všechno složitější.

Vášeň pro hru

Petr je bývalý gambler. Svou vášeň pro hru musí krotit dodnes. „Jsem prostě hravej člověk, takže se nadchnu pro takovýhle blbosti, je to vášeň. Cítíte napětí. Adrenalin. Prohraju, pak se mi to honí v hlavě – říkám si, jak zaplatíš nájem, co budeš jíst… Ale přitom, když usínám, vymýšlím už nejrůznější kombinace, jak to udělat… jak příště vyhrát. A samozřejmě příště nevyhraju,“ líčí se zaujetím Petr. Gamblerské období jeho života trvalo přes deset let. Kolik peněz v automatech utopil, neví. „Ale utopil jsem v něm první manželství. A celkem dobrý.“ S hraním přestal, až když skončil ve vagoně. „Tam už šlo o přežití. Uvědomil jsem si, že když budu hrát, nebudu mít na časopisy, nebudu mít na jídlo… a že to nechci. To byla léčba šokem.“

Život ve vagonu

V dobytčácích odstavených na vršovickém nádraží žilo spolu s Petrem zhruba dalších dvě stě lidí. Rozplést Petrovu cestu do vagonu není jednoduché. Vedla přes rozvod, deprese, vysoké dluhy a výpověď z teplického bytu. „To bylo v roce 2003. Zůstal jsem bez bydlení. Tak jsem si řekl, že zkusím štěstí v Praze. Věděl jsem ale, že se budu potloukat na ulici nebo po noclehárnách. Tehdy jsem taky začal prodávat Nový prostor.“

Pravidla a řád vyžadovaný po obyvatelích nocleháren a azylových domů Petrovi brzy přestaly vyhovovat, omezovaly jeho svobodu. Do vagonu ve Vršovicích ho přivedli Rosťa s Igorem, kamarádi z Nového prostoru. „Skupinek tam bylo víc. My, prodejci Nového prostoru. Pak ty, který chodili na šrot. A taky feťáci, kriminálníci a celostátně hledaný. Poslední dvě skupiny policajti samozřejmě netolerovali, po těch šli a hledali je tam. Nás nechávali být.“ Petrovi se podařilo do vagonu převézt část nábytku z teplického bytu. „Takže jsme si to tam docela zkulturnili,“ říká pyšně.

„Koupat jsme se chodili na Naděje [pobočky charitativní organizace Naděje, pozn. red.] nebo na veřejné záchodky, kde byla i sprcha. Na běžnou denní hygienu jsme používali vodu, co jsme si nosili do kanystru. Propanbutanovou láhev jsme nakonec nekoupili, bylo to nebezpečný, mohli jsme uhořet; vařili jsme venku na ohni,“ vypráví Petr.

Foto: Gabriel Pleska

Nový prostor. 40 korun za číslo, z toho polovina prodejci.

Práci už máš, teď ještě náplň volnýho času

V té době taky začal hrát divadlo. „Říkal jsem si – práci už máš, tak ještě nějakou náplň volnýho času, abych jen neseděl v hospodě. Rosťa psal básničky. Igor byl performer a takovej náš guru. Hráli jsme šachy… Bylo to bohémský a inspirativní období. Žili jsme si, jak jsme chtěli,“ popisuje. Práci už máš – říká Petr, i když prodej Nového prostoru běžným zaměstnáním není. Nejedná se o pracovněprávní vztah, lidé prodávající Nový prostor jsou uživateli sociální služby. Z každého prodaného časopisu jim zůstává dvacet korun v kapse. Organizace za ně neplatí zdravotní ani sociální pojištění a výdělek se nedaní.

„Perzekuce bezdomovců tehdy ještě nebyla taková jako dneska. Lidi na nás koukali divně, ale snažili se nám spíš pomáhat. Pak se to zkriminalizovalo, začaly útoky na bezdomovce. To tenkrát nebylo, nikdo nás z vagonu nevyháněl,“ pokračuje Petr ve svém vyprávění.

Hůř bylo v zimě. „Jakmile přišla zima, tak jsme na vagon chodili jen spát, Ráno jsme vylezli z vyhřátý postele. Já spal pod tlustou péřovou peřinou. Pak jsme šli prodávat časopis a večer do hospody. V zimě jsme z ní odcházeli co nejpozději. Ale moc jsme nepili. Člověk se tam podíval na zprávy, na televizi… A hlavně se ohřál. No, a pak zase pod peřinu a spát,“ říká Petr.

Všechno to skončilo o dva roky později, když Petr zůstal ve vagonu sám. „Dva měsíce předem jsme věděli, že náš vagon odtáhnou sešrotovat. Rosťa s Igorem odešli, poslední měsíc jsem tam zůstal už jen já. Začal jsem víc pít. Najednou jsem byl úplně sám, v zimě, navrch nemocnej. A nebyl nikdo, na koho bych se mohl obrátit.“ Petrův nábytek odjel spolu s vagonem. „Takže všechen váš majetek byl pryč,“ říkám mu skoro soucitně. „Ale nábytek přece vůbec není důležitej,“ usměje se Petr. „Pro člověka na ulici je důležitý dobrý a čistý oblečení, mít nějakej nůž, taky nůžky, aby si ostříhal nehty, pak nějakou základní hygienu, dobrý boty, čistý ponožky a samozřejmě spacák. Ten jsem nikde nenechával, ten jsem nosil vždycky s sebou,“ dodává.

Anketa

Dokážete si představit, že byste žili „na ulici"?

Bez iluzí

Petr říká, že život ve vagonu byl jeho svobodnou volbou a že na to období vzpomíná rád. Jedním dechem ale dodává, že život bez domova nechce nijak idealizovat. Vzpomíná, jak se po období ve vagonu potuloval po squatech. „Zažil jsem tam kluka, kterej večer přišel a ani nebyl schopen v noci vstát z postele a jít se vyčůrat. Vedle postele měl flašku a čůral do flašek, to byl docela humus, nakonec jsme ho donutili, aby se odstěhoval.“ Pro spoustu lidí je podle něj bezdomovectví začarovaný kruh, který bez pomoci nedokážou rozetnout. „Není totiž možný platit bydlení, když nemáte práci, a práci si můžete těžko najít, když nemáte kde bydlet a jste na ulici.“

A největší překážka na cestě zpět, zpět do „normálního života“? „Ta je v člověku samotném. Když si řekne, že cesta zpátky prostě nevede, tak nevede… Vždycky se ale najde nějaká ulička, já jsem jí našel v tom, že jsem začal prodávat Nový prostor. Je třeba najít si nějakej příjem, se kterým můžu hospodařit, abych měl na základní potřeby: jídlo, oblečení, abych byl čistej a abych měl aspoň nějakou střechu nad hlavou, třeba vagon nebo cokoli jinýho… Neztratit návyky – jako že ráno vstanu a jdu něco dělat, jdu někam do práce, na tom se pak dá stavět dál. Musim umět hospodařit, našetřit, najít si něco lepšího, ale trvá to dlouho a člověk to musí sám v sobě nějak vydržet,“ vykládá Petr.

Sám dobře ví, co je to hlad. „Nejhorší byly víkendy. V neděli to ještě šlo, Naděje měla mši a dávali tam jídlo. Ale v sobotu to bývalo krutý. Když mi nešel prodej a já nevydělal dost, nemohl jsem si koupit jídlo, to málo, co jsem měl v kapse, jsem si musel nechat na další den na koupi časopisů. Věděl jsem, že když dneska koupim jídlo, zítra už na něj nebude. Takže jsem to musel vydržet a spolehnout se, že zítra vydělám. Neměl jsem tenkrát ještě vychytanou celou Prahu, takže jsem prostě nevěděl, kde jídlo sehnat,“ vzpomíná Petr na své začátky v hlavním městě.

V nejtěžších chvílích života mu prý pomáhala víra v boha. „Věřím v Něj. A mám tu zkušenost, že mě v nejhorších chvílích vždycky podržel.“ Odmala ho k náboženství vedla máma. Před pár lety se Petr dokonce nechal pokřtít. „Jak vás to najednou napadlo, takhle pozdě?“ pozastavím se. „Pozdě? To přece nebylo pozdě. Bylo to včas. Ještě před smrtí,“ nezaváhá Petr.

Citlivější témata na Peníze.cz

Prostituce

Pokládám na stůl tisícovku. Než po ní sáhne, nechává ji ležet. Prodala se už tisíckrát. Nekupovala jsem od ní ale sex, platím za její příběh:

Nevěstinec, vykřičený dům, bordel, hampejz nebo zábavní park pro dospělé muže. Říkejte tomu, jak chcete. Zajímá vás, co se děje za zavřenými dveřmi stánku prodejné rozkoše?

„Stala jsem se českou expertkou na oblast prostituce. Když pak šlehl hedvábný bič, říkala jsem si, že by se v tom oboru mělo něco udělat. Byl tu problém AIDS, velká migrace…“ S ženami, které si vydělávají vlastním tělem, pracuje přes dvacet let.

Prodej Nového prostoru

Zajímá mě, jestli si vybavuje své první prodané číslo Nového prostoru. „Mám pocit, že to byla nějaká starší paní, která se nade mnou slitovala. Musel jsem být v hrozném stavu. Trvalo mi docela dlouho, než jsem se s tím smířil. Když dnes radím začínajícím prodejcům, říkám: nesmíš chápat sám sebe jako bezdomovce, ber to tak, že máš zkrátka práci – a práce to je, protože prodáváme časopis, který se nedá koupit jinde než u nás kamelotů. Jsou lidi, kteří to kupujou, protože časopis čtou, jiní to samozřejmě kupujou jen proto, že chtějí prodejcům pomoct,“ říká.

Stejně jako mnoho jeho kolegů se zpočátku setkával s nepříjemnými reakcemi. „Nadávali mi a měli poznámky typu – takovej chlap a nenajde si práci. To vás ponižuje. Přitom vůbec nevědí, co máte za sebou. Teď už se mi to ale nestává.“ Dneska už je Petr zkušeným matadorem, kterého z vestibulu metra na Vltavské, který je jeho prodejním místem, zná leckdo. Poznávací znamení je klobouk nebo šátek na hlavě… a úsměv na tváři. „Nový prostor, kupte si Nový prostor,“ slyšíte většinou už z dáli. Herce a komedianta v sobě Petr nezapře.

„Stálých klientů, kteří koupí každé číslo, mám zhruba dvě stě. Zdravím se tu už se spoustou lidí, i s těmi, u kterých vím, že si časopis nekoupí, a oni taky vědí, že jim ho nebudu nabízet. Mám tady jednoho pána, který se vždycky usměje a říká ‚možná někdy‘,“ směje se Petr.

Obchodní tajemství

Na prodejní místo se vrací několikrát denně. Zhruba třikrát za den taky jede na výdejnu doplnit zásoby. „Cílím logicky na lidi, kteří mají práci, a tudíž i peníze na časopis. To znamená, že musím pokrývat hlavně časy, kdy jedou do práce a z práce. Přes poledne zase odchytávám studenty,“ vysvětluje mi. Zajímá mě jeho obchodní tajemství, prodejní know-how. „Záleží na každém prodejci jako člověku, co může nabídnout – jsou lidé, kteří umí nabídnout to, že jsou ošuntělí nebo mají nějaký zdravotní handicap, budí lítost. Já nabízím svoje herectví, jsem komunikativní. A umím to využít,“ směje se.

A kolik si prodejem časopisu vydělá? „Jsem schopen z toho uživit rodinu. Jsou dny, kdy si vydělám k tisícikoruně, ale jsou také dny, kdy si vydělám jen padesát korun,“ odpovídá Petr.

Foto: Gabriel Pleska

„Omlouvám se, že jsem neoholenej, zarůstám do role.“

Právě solidní výdělek a svoboda, kterou prodej časopisu Petrovi poskytuje, ho u Nového prostoru drží. Navíc má jistotu, že na jeho peníze nedosáhne exekutor. „Moje dluhy už přesáhly milion,“ přiznává. Z gamblerství jich podle Petra pramení menšina. Převážná část prý souvisí s jeho neúspěšným podnikáním (na přelomu tisíciletí, ještě v Teplicích), nabobtnalými pokutami za černé jízdy, něco dluží také mobilním operátorům. „Nemám to jak řešit. Když zaplatím tady, nezaplatím jinde. Musím se postarat o důležitý věci, jako je nájem, uživit dítě. Měl jsem období, kdy jsem dluhy úplně vypouštěl z hlavy. Teď mám malý dítě, a vím, že si ty dluhy táhnu za sebou a že to není zrovna to, co bych si táhnout chtěl. Jenže nevím, co s tím dělat. Pro mě je to neřešitelný,“ míní Petr.

Život bez škatulek

Petr je už tři roky ženatý. I jeho žena má s životem na ulici bohaté zkušenosti. Teď ale s dvouapůlletou dcerkou žijí v malé garsonce na Smíchově. Do vagonu by se Petr vrátil docela rád. „Jenže by to nešlo, protože by nám holku sebrali. Nebýt ale tlaku ze sociálky, umím si představit, že bych ji ve vagonu vychoval. Mě prostě takový alternativní žití baví.“

Když se ho ptám, jestli přemýšlí o tom, že by se pomalu mohl od Nového prostoru odrazit někam dál, trochu se lekne. „Toho se právě děsim… Už jsem to párkrát zkoušel, našel si brigádu, nebo dokonce práci, ale nakonec jsem se pokaždé vrátil k prodeji Nového prostoru,“ vykládá. Poslední příležitost dostal, když ho zaměstnali jako údržbáře na právnické fakultě. „Jenže jsem nechodil na rekvalifikační kurz, který mi platili. Takže jsem dostal vyhazov. Podělal jsem to. A mrzí mě to,“ vzpomíná.

Petr žije přítomností. A snaží se z ní vytěžit, co může. Vedle prodeje Nového prostoru působí jako průvodce v sociální firmě Pragulic – turistům ukazuje Prahu očima bezdomovce. Občas si přivydělává ve filmovém komparzu.

V době našeho setkání hořel pro divadlo. Právě připravoval předpremiéru hry svého divadelního spolku Bohém. Sám ji napsal, režíroval a zhostil se role Hejkala. „Omlouvám se, že jsem neoholenej, ale zarůstám do role,“ vysvětloval při focení. Kromě toho působí v bezdomoveckém divadle občanského sdružení DivaDno a souboru Rozkoš.

Když se Petra ptám, co ještě chce od života, jaké má tužby a sny, s odpovědí neváhá: uspět na divadle. „A aby se moje děti měly dobře…“ Z prvního manželství má Petr už dospělého syna. „A abych měl dobrý stáří, abych byl aktivní, hrál, vystupoval někde na podiu…“

Má v sobě kus bohéma, rozervaného umělce, kterému jsou běžné životní škatulky málo. A tak je překračuje. A žije svobodně. I když ne každý je na takovou svobodu stavěný, ne každý by si ji vybral, ne každý si ji tak představuje… 

Srovnávat se vyplatí

Srovnávat se vyplatí

Kalkulátor.cz je srovnávač, který lidem šetří peníze ve světě energií, pojištění a financí. My počítáme, vy šetříte.

Sdílejte článek, než ho smažem

Líbil se vám článek?

+90
AnoNe
Vstoupit do diskuze
V diskuzi je celkem 6 komentářů

Diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

19. 11. 2013 14:35, Karl

Konečně text, který ukazuje, že i lidé na okraji společnosti, jsou úplně běžní, normální a jedinečné osobnosti se svými sny, touhami i slabostmi. Tohle je ta pravá úloha žurnalistiky - popisovat svět jaký skutečně je a seznamovat čtenáře s oblastmi, do kterých sám nevidí a nemůže proniknout. Kdyby novináři psali častěji podobným způsobem, místo neustálého hloupého hledání skandálů, možná by naše společnost nebyla tolik nepřátelská ke všemu nezapadajícímu do průměru. Jak píše Bělohradský, dospělost člověka se pozná podle toho, že přijímá odpovědnost za druhé. Že by konečně začala dospívat i současná česká žurnalistika? Skvělý článek.

+49
+-
Reagovat na příspěvek

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

20. 11. 2013 14:51, Ladislav Čihák

Nechápu dost dobře co je to za svobodu, žít z milosti druhých. Ale nic proti nemám.

-3
+-
Reagovat na příspěvek
Vstoupit do diskuze
V diskuzi je celkem (6 komentářů) příspěvků.

Nejlevnější aplikace na trhu. Zpracujte si daňové přiznání pro fyzické osoby v roce 2024 v jednoduché online aplikaci. Pro naše čtenáře exkluzivní sleva 10 %.

DníHodinMinutVteřin
Slevový kód: PENIZE1O
Vyplnit přiznání

Pokud chcete řešit daně po staru, máme pro vás chytré formuláře.

A tohle už jste četli?

Když dáte bezdomovci klíče od bytu, nic to neřeší

14. 11. 2013 | Petra Dlouhá | 6 komentářů

Když dáte bezdomovci klíče od bytu, nic to neřeší

Dagmar Kocmánková je spoluzakladatelkou Nového prostoru – časopisu prodávaného lidmi bez domova nebo na okraji společnosti. O fungování projektu, o českém bezdomovectví i o tom, že... celý článek

„Byl jste někdy na úřadu práce?“ O službě, která pomáhá vyhazovaným i vyhazujícím

16. 2. 2013 | Ondřej Tůma | 23 komentářů

„Byl jste někdy na úřadu práce?“ O službě, která pomáhá vyhazovaným i vyhazujícím

Pro outplacement zatím nemáme a možná nikdy ani mít nebudeme vlastní slovo. Služba, která pomáhá firmám překonat s citem a se ctí vyhazovy zaměstnanců a propuštěným zase hledat novou... celý článek

Pasti pracovního trhu: práce z domu, placená školení, vstupní poplatky. Nenaleťte!

14. 6. 2012 | Petra Dlouhá | 7 komentářů

Pasti pracovního trhu: práce z domu, placená školení, vstupní poplatky. Nenaleťte!

Lepení pytlíků, skládání kuličkových per, firmy, které zahlcují pracovní portály nabídkou tisíce a jedné pracovní pozice, a společnosti, které vám zaručeně najdou práci snů. To všechno... celý článek

Další servis pro čtenáře Peníze.cz: nabídky zaměstnání z úřadů práce

20. 6. 2011 | redakce Peníze.CZ | 1 komentář

Další servis pro čtenáře Peníze.cz: nabídky zaměstnání z úřadů práce

Na Peníze.cz najdete nejen informace o financích, ale i z oblastí, které s nimi souvisí volněji. Na první pohled. Na druhý asi uznáte, že taková informace z obchodního rejstříku není... celý článek

Nové požadavky zaměstnavatelů: striptýz nebo písničku!

23. 3. 2011 | Petra Dlouhá | 61 komentářů

Nové požadavky zaměstnavatelů: striptýz nebo písničku!

Hledáte práci? U pohovoru vám slibují pohádkovou budoucnost dlážděnou vydělanými miliony… Zaměstnání snů. První důvod zbystřit. Setkání s realitou pro vás bude hodně hořkou pilulkou.... celý článek

Partners Financial Services