Po zasedání se změnila tržní očekávání, pokud jde o datum prvního utažení měnové politiky (analytici Goldman Sachs teď například první utažení vidí až na prosinec). A ukázalo se, že i samotný Fed bude opatrnější. V březnu čekali jen tři členové jeho vedení, že sazby na konci roku 2015 budou maximálně o 0,25 procentního bodu nad stávající úrovní, nyní je v něm takových lidí již sedm.
Tento vývoj je v souladu s mým očekáváním ze začátku tohoto roku a pokládám ho za postup „správný“. Zde je pět důvodů, proč bych letos na místě amerických centrálních bankéřů sazby nezvyšoval.
1. Trh práce je stále protiinflační. Ačkoliv se z oficiální míry nezaměstnanosti (5,4 %) či z dalších ukazatelů, jako je například míra dobrovolných odchodů ze zaměstnání, může zdát, že nekontrolované utržení mezd (a tedy inflace) je otázka měsíců, bližší pohled na trh práce odhalí, že to tak není. Jak indikuje mimo jiné stále nízká míra (62,8 %) participace na trhu práce či vysoký počet lidí pracujících nedobrovolně na částečný úvazek, na trhu práce stále existuje vysoká míra skryté nezaměstnanosti. To tlumí a bude tlumit tlak na růst mezd.
2. Vztah nezaměstnanosti a inflace, vyjádřený takzvanou Philipsovou křivkou, se v USA nevyznačuje žádnou velkou stabilitou. Jsou období, kdy tento vztah platí (např. druhá polovina 80. let, 2002–2007), a období, kdy tomu tak není (např. 90 léta, roky 2007–2015). Jaké období nás v dalších letech čeká, není jasné, ale například v protiinflačním globálním prostředí, nebo pokud bude silný dolar, který má kromě přímého tlaku na importní ceny tendenci přesměrovávat část domácí poptávky do zahraničí (tedy, případná nadměrná poptávka se spíše projeví jako horší běžný účet než vyšší inflace) spatřuji důvody, proč se rychlého zrychlení růstu inflace nemusíme obávat.
3. Inflace je nízká a stěží překvapí tak výrazně, aby zaskočila Fed a „utrhla“ se (tedy vzala s sebou inflační očekávání). Celková inflace (PCE) se plazí kolem nuly, jádrová inflace (CPI) je na 1,3 procenta. Je jasné, že se Fed musí vzhledem ke zpožděním v transmisi měnové politiky dívat dopředu, vzhledem k nízkým, a zejména pak u domácností velmi setrvačným inflačním očekáváním však nemusí s utahováním politiky spěchat.
4. Inflační „deficit“ pokrizových let, kdy s výjimkou roku 2011 byla inflace permanentně pod inflačním cílem, který si stanovil Fedu, znamená, že americká ekonomika by i v případě, že by Fed svůj cíl nyní na rok či dva o procentní bod či dva přestřelil, jenom „doběhla“ úroveň, na které by cenově jinak měla být. A v to, že inflace ustřelí na pět nebo víc procent, nevěří nyní ani ti největší jestřábi.
5. Nezvyšovat sazby do doby, kdy se „ošklivá hlava inflace objeví ve dveřích“, je v současné situaci velice levným pojištěním. Zatímco v případě předčasného utažení měnové politiky je reálným rizikem výrazné přestřelení tržních sazeb (vzpomínka na květen před dvěma lety je ve Fedu stále živá), nekontrolované utržení se inflace v případě, že Fed začne s utahováním pozdě (až když inflace skutečně začne růst), je rizikem s velice nízkou pravděpodobností.
Autor je hlavní analytik Conseq Investment Management
Sdílejte článek, než ho smažem