Ženy prý sex nebaví. I to se dozvídám z víkendového vydání New York Times, které jsem vyfasoval coby palubní čtivo. List přináší recenzi biografie jisté Clare Bootheové Luceové. Chladné republikánské hochštaplerky, uhrančivé kokety, co motala hlavy generálům na frontě za druhé světové i církevním potentátům. „Ne, nebaví je,“ pronesla Luceová. „Vše, po čem touží, jsou děti a zabezpečení od muže. A muži jsou prostě příliš hloupí, aby jim to došlo.“
Ale muži třeba nejsou tak hloupí, přemítám (na palubě transatlantického letu je na to dost času). Třeba jenom ženy obvykle nejsou tak přímočaré jako Luceová. Třeba jen, na rozdíl od ní, nestahují roušku tajemství nad svým nitrem. A tajemství, jak známo, probouzí imaginaci. Dráždí. Láká. Přitahuje. Ostatně to musela vědět i sama Luceová, představitelka americké společenské smetánky podstatné části 20. století. Madam, která na jednom ze svých večírků seznámila Richarda Nixona s Henrym Kissingerem. Musela vědět například to, že rafinovaně oblečená žena dráždí mužovu představivost více než úplná nahotina. Přímočarost nahoty nenechává žádný prostor čarovné fantazii. Pohřbívá šanci, aby si muž za ten či onen svršek „dosazoval“, co je mu nejlibější, byť by to bylo i zcela nereálné. Ať už je to takové či onaké poprsí. Anebo – v přeneseném smyslu slova – ženina vroucná láska a obdiv či upřímnost jejího potěšení z milování s ním.
Texty Kované ekonomie připravuje Lukáš Kovanda, hlavní ekonom finanční skupiny Roklen.
Dosud vyšlo:
Vyjednávání o TTIP: Náš muž v zákulisí
Finanční skupina Roklen, za kterou stojí řada bývalých vrcholných manažerů společnosti Patria, je vznikající unikátní platformou produktů a služeb investičního bankovnictví. Ty budou vyvíjeny přesně podle individuálních potřeb klientů a nabízeny v lepší kvalitě a rychleji než u konkurence. Součástí skupiny je i fundamentální ekonomický portál Roklen24.cz.
V oblasti mezilidských vztahů Luceová zkrátka dráždivou roli imaginace podcenila. V oblasti mezivládní obchodní smlouvy Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP), vrátím-li se do horké současnosti, ji zase zjevně podceňují všichni ti, kteří jsou zodpovědní za komunikaci průběhu a případně i dílčích závěrů vyjednávání.
Negociace začaly před víc než rokem a dosud proběhlo šest jejich kol, avšak kritika nízké transparence neutichá, naopak s každým kolem sílí. I když se třeba veřejnost opravdu nemá důvod obávat nepříznivých dopadů TTIP, jak pravidelně pronášejí hlavní vyjednavači, imaginace dělá své. Tajemno dráždí. Jako si muži „dosazují“ pod svršky žen „to nejlepší“, tak si nyní rostoucí část veřejnosti „dosazuje“ do ještě zdaleka nefinalizované podoby obchodní úmluvy pro změnu „to nejhorší“. Množí se tak hlasy, které poukazují na to, že TTIP nakonec může být smetena podobně jako legislativa ACTA. Dráždit veřejnost jednáními za dveřmi zamčenými na sedm západů se zkrátka nemusí vyplatit, a zvlášť ne v době internetu a sociálních sítí, které kladou zvýšené nároky na otevřenost komunikace. A usnadňují i šíření uniklých důvěrných materiálu, jako je třeba draft mandátu k vyjednávání za EU nebo zásadní dokument k úplně jiné obchodní úmluvě, TiSA (Trade in Services Agreement), která vzniká opět za účasti Evropské unie i USA ve stínu dění kolem TTIP.
Jestli ovšem o přínosnosti TTIP jako takové někdo ani za mák nepochybuje, pak jsou to kromě vrcholných eurounijních úředníků také zástupci „velkého byznysu“. Jsem si jistý, že ta smlouva projde, je to jednoznačný krok vpřed, řekl mi při setkání jeden z nich, vrcholný manažer IBM. Zástupce další korporace, UPS, bez zaváhání přikývl. Podobně optimistický a sebejistý je „velký byznys“ i ohledně zmíněné smlouvy TiSA.
Pochopitelně, učebnice korporátního leadershipu na svých předních stránkách jistě zdůrazňují nutnost asertivně rozhodného, sebejistého vystupování. V tomto případě by však možná neškodilo trochu více „politiky“. Jestliže sílí kritika adresovaná velkým korporacím pro jejich údajně nadstandardní angažmá v negociacích ohledně TTIP, ty by zřejmě udělaly lépe, kdyby hlásaly rezervovanější a opatrnější, byť klidně nadále kladná stanoviska. Nezkrocené sebevědomí, za nímž někteří mohou spatřovat dokonce aroganci moci a vlivu, dráždí podobně jako tajemno.
Spotřebitelské svazy, zástupci malých a středních podniků či zúčastněná veřejnost v mnoha případech naopak pochybami doslova překypují. Levicoví kritici mají strach z deregulace. Například té, která by příliš popustila uzdu ve sféře environmentální legislativy. Ti pravicoví na druhou stranu míní, že TTIP je nebezpečný korporativistický produkt, jehož prostřednictvím si hrstka byrokratů a korporátních úderníků snaží podmanit spontaneitu trhu a lidské společnosti vůbec. Spotřebitelské svazy, zejména ty evropské, zase děsí možnost opuštění stávajících standardů. „Evropská legislativa zapovídá hodně přes tisíc látek, které by bylo možno potenciálně využít v kosmetickém průmyslu,“ uvádí mi jeden z příkladu Benedicte Federspielová z Dánské spotřebitelské asociace. „Americká legislativa jenom jedenáct.“ Zpřísní se v tomto případě americká legislativa, nebo se naopak rozvolní ta evropská? Toť jedna z plejády otázek obestírajících TTIP.
Z tiskové konference k 6. kolu vyjednávání o TTIP. Hlavní vyjednávač USA Dan Mullaney uprostřed, evropský šéfvyjednavač Ignacio Bercero-Garcia vpravo. Foto autor.
Stejná otázka padne shodou okolností na tiskové konferenci k šestému kolu negociací. Mluví na ní dva hlavní vyjednávači TTIP, Dan Mullaney za americkou stranu a Španěl Ignacio Bercero-Garcia. Rozdílnější chlapíky abyste pohledali. Drobnějšího, zato však buclatějšího Američana a vytáhlejšího, osmahlého vousáče odněkud zpoza Pyrenejí, s nezaměnitelným španělským přízvukem, však spojuje alespoň jedno: jsou to mistři v mluvení a nicneříkání zároveň. Jednou z repertoáru mlhavých frází a obecných floskulí nakonec společnými silami „odpálkovávají“ i onen dotaz na rozdílnost kosmetických standardů. Když po tiskovce odcházejí z pódia, setmí se jako v divadle a v hledišti plném novinářů zůstává více otázek než odpovědí (další závažnou otázkou, zcela zásadní, je například ta, zda nakonec budou či nebudou TTIP ratifikovat i národní parlamenty členských států Evropská unie – ani v tom není dosud jasno). Jako bychom právě shlédli nějaké dadaistické „drama“, honí se zjevně hlavou mnohým z nich.
Protestující před sídlem Evropské komise. Foto autor.
Před budovou Berlaymont, kde se dadatiskovka odehrála, se mezitím srotila evidentně levicová mládež. Navzdory tomu, že je pátek odpoledne a na brusleksé poměry nebývale horko. Dva transparenty a pár rudých praporů prokazují, že jde o organizovanější akci, nikoli náhodnou trestnou výpravu, vybuzenou alkoholem a postpubertálním hormonálním zmatkem. Navzdory tomu nepůsobí protestující příliš profesionálním dojmem – a jejich kusé a zploštělé argumenty proti TTIP už vůbec ne. Kolem procházející vrcholní bruselští úředníci (i ti, do jejichž gesce TTIP přímo spadá) mají při pohledu na tuhle omladinu ústa od ucha a k uchu. Jde o úsměv, nebo už o posměch? Ať tak či onak, může být protestujícímu něco větší potupou? napadá mě. Nicméně třeba i hnutí Anonymous, které sehrálo klíčovou roli při zatažení široké veřejnosti do vlny odporu vůči ACTA, zřejmě na začátku svého působení vyrůstalo z podobně „huráakčního“ podhoubí.
Transatlantické obchodní a investiční partnerství očima expertů
Optimisté se těší na příval nového zboží i služeb, vyšší konkurenci, pracovní místa. Pesimisté se bojí vlivu lobby na vyjednávání a tvrdí, že smlouva posílí moc nadnárodních korporací. Co říkají odborníci, kterých jsme se na TTIP zeptali my?
V jakém skutečném stavu se momentálně vyjednávání o TTIP nacházejí, to nakonec zasvěceně ví jen poměrně úzký okruh osob. Vyjednávání se účastní zhruba stovka lidí na každé straně. Zdaleka ani ne všichni europoslanci mají k negociačním dokumentům přístup. Vlastně jenom hrstka vybraných europoslanců sdílí možnost přístupu do tajemné místnosti zvané prozaicky čítárna. Před vstupem do této místnosti však i jinak celkem privilegovaní europoslanci musí odevzdat své mobilní telefony, případně diktafony, fotoaparáty a jiná elektronická zařízení, která usnadňují záznam textu. Po této proceduře – obřadu? – jsou tak trochu zasvěceni: v omezeném čase mají možnost do negociačních dokumentů nahlédnout. Těsnopisné řemeslo evidentně sem tam bývá pořádnou komparativní výhodou i v době pokročilých informačních technologií.
Do čítárny mají přístup i členové asi čtrnáctičlenného poradního výboru k TTIP. Ten sestává z představitelů spotřebitelských svazů, odborových organizací a dalších subjektů, které mají z důvodu svého poslání eminentní zájem být negociacím blizoučko. Zřízení výboru je celkem čerstvá záležitost. Jde zjevně o jednu z mála odpovědí na sílící kritiku stran tajnosnubnosti vyjednávání TTIP (pro zajímavost, nejkritičtější hlasy k úmluvě se zvláště intenzivně ozývají v rámci veřejné debaty probíhající v Německu a Rakousku, případně ve Francii, zatímco České republiky, ale i řady dalších zemí Evropské unie jako by se TTIP zatím příliš netýkala).
Z výroků členů poradenského výborů však mezi řádky vyplývá, že zřízení nového orgánu průhlednost jednání příliš nezvyšuje. Zdá se, že jde mnohem spíše jen o uklidňování stále podrážděnější veřejnosti. Je-li tomu tak, členové výboru hrají roli jakýchsi užitečných idiotů, slouží tomu, co ve velké míře kritizují. Zrovna zástupce organizace malých a středních podniků to ovšem tížit nemusí. Jak si při našem setkání postěžoval jeden z nich, Luc Hendricks z Evropské asociace malých a středních podniků, do výboru ani nikdo z nich nebyl původně přizván. Navzdory tomu, že se klíčoví vyjednavači TTIP i vrcholní euroúředníci a europolitici zaklínají, jak jsou malé a střední podniky celkově podstatné a jak moc toho TTIP může přinést právě jim.
Po několika dnech v Bruselu, v centru dění týkajícího se TTIP, jsem stále přesvědčený, že úmluva je krokem dobrým směrem. Jen se o ní bohužel nešťastně informuje. A klíčoví protagonisté vyjednávání současně činí strategické omyly. Doufám proto, mám-li parafrázovat Clare Luceovou, že hlavní negociátoři TTIP a další klíčové postavy negociací nebudou nakonec tak hloupí, aby jim nedošlo, že současná míra tajnůstkářství (proč třeba musel mandát k vyjednávání za evropskou stranu „leaknout“, proč nemohl být normálně zveřejněn?), kterým negociace obestřeli, je vodou na mlýn nejen oponentům TTIP, ale obecněji i kritikům globalizace, případně Ameriky. A takových lidí jsou mraky – to neradno podceňovat. Ani to, že laciné emoce – například povrchní antiamerikanismus – můžou nakonec hrát v přijetí úmluvy veřejností mnohem podstatnější roli než jakékoli racionální argumenty, včetně toho kolik nových pracovních míst TTIP přinese.
Uvidím, jak se změní či nezmění můj pohled na TTIP ve Washingtonu, kde už za chvíli přistávám…
Hlavní ekonom finanční skupiny Roklen.
Člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie. Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst na Finmagu
Lukáše Kovandu můžete sledovat také na Twitteru.
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
21. 7. 2014 10:20, V.Mlich
Není důležité, že se jedná za zavřenými dveřmi. Hlavní průsšvih je v tom, že očividně připravuji nejakou složitou smlouvu a jen mezi EU a USA, místo toho, aby jednoduše zrušili cla a to nejen s USA, ale i s celým zbytkem světa. Takhle to vypadá, že jednají spíše o zvýhodnění některých subjektů a podstatná část jednání je, který z úředníků kolik za to od těch subjektů dostane.
Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy
21. 7. 2014 15:42, MoB
Teda mně zrušení cla se zbytkem světa připadá jako nesmysl - nezaměstnanost by vyletěa do oblak a kvalitní zboží by se už vůbec nedalo koupit.
V diskuzi je celkem (6 komentářů) příspěvků.