Čtvrtá trasa budapešťského metra měří jen něco přes sedm kilometrů, pro maďarské hlavní města i Maďarska jako celek je to ovšem symbol. Dvacet let řečí o tom, jak je potřeba, osm let výstavby – a triumf nakonec slaví Viktor Orbán, politik, pro kterého byla po dvě desetiletí levicová, liberální a v neposlední řadě také židovská Budapešť „nepřátelské město“.
Za své první vlády [1998–2002; podruhé je premiérem od roku 2010] zakázal Orbán stavět budovu Národního divadla na připravených pozemcích v centru hlavního města a stavbu přenesl daleko na jižní okraj metropole. Budova, otevřená mimochodem „náhodou“ právě před volbami roku 2002, je ovšem tak nevkusná (připomíná lecčím naše podnikatelské baroko nebo architektonický „styl“ postsovětských států devadesátých let), že nakonec bylo ještě hodně lidí rádo, že je trochu bokem.
Na novém metru Orbán nešetřil a nakonec za ně utratil přes čtyři sta padesát miliard forintů, tedy asi čtyřicet miliard korun. Na rozdíl od dvou tras postavených za komunismu a trochu legračního historického „minimetra“ jde naopak o výkřik moderní techniky, takže se při přestupu přenesete ze sedmdesátých let do skutečného jedenadvacátého století. A to nejen architektonicky, ale i v tom, že nové vozy metra nemají mít po zkušebním provozu žádné řidiče.
Orbán si natolik věří, že zůstane vládcem Maďarska a to možná i s ústavní většinou, že kolem náměstí Hrdinů už oznámil výstavbu nové muzejní čtvrti, která má v čele s novou Národní galerií být obdobou světoznámých muzejních čtvrtí v Berlíně nebo Vídni.
Nejde ale jen o tyto symboly. Vládní propaganda, která má po ovládnutí veřejnoprávních sdělovacích prostředků usnadněnou úlohu, jede naplno a Orbán každou chvíli přestřihává nějakou pásku nové továrny, silnice, strategicky důležité přípojky na slovenské plynovody a podobně.
Především se však může Orbánův kabinet pochlubit i tím, že po čtyřech letech dosáhl svého cíle, tedy obnovení hospodářského růstu země. „Je dobrý základ pro cestu k růstu. Jak bude vysoký, to je ale stále otázka. Nejdůležitější je, že všechna čísla ukazují, že recese končí. Položili jsme základy pro zdravý růst,“ uvedl už v září minulého roku Zoltán Cséfalvay, ministr hospodářství zodpovědný za strategii ekonomického rozvoje.
První měsíce roku 2014 přitom ukazují, že Maďarsko výrazně zrychluje a letos i v příštím roce by mohlo růst o slušná dvě procenta.
Zahraniční ekonomové se různí v názoru, jak trvalé základy maďarský růst má, protože Orbán už nemá v záloze jednorázová opatření typu zdanění bank a zahraničních monopolů nebo „znárodnění“ peněz v soukromých penzijních fondech. Státní dluh už – díky vysokému zdanění, daň z přidané hodnoty je v Maďarsku nejvyšší v Evropské unii – neroste, ale jeho pokles z osmdesáti procent HDP je velmi pomalý.
Pro Orbánovo Maďarsko je však úspěch, že se mu různými opatřeními na pokraji účetních triků podařilo snížit deficit HDP pod tři procenta a oficiálně se po osmi letech dostalo z černé listy zemí Unie, které špatně hospodaří.
Makroekonomické ukazatele jsou na poměrně optimistických hodnotách, s výjimkou nezaměstnanosti – téměř deset procent je na maďarské poměry dost. Pocity velké části Maďarů jsou ale jiné. Maďarsko se z poměrně bohaté země stalo nejchudším státem střední Evropy, který už přeskočilo Slovensko a Polsko. Především to, že se má lépe Slovensko, kterému jsou v Maďarsku zvyklí říkat pohrdavě „ta nejhorší maďarská vesnice“, je pro Maďary obrovská potupa.
Kvůli vysokým daním, minimálnímu růstu mezd, propadu forintu a úsporným opatřením, která dopadla hlavně na učitele, lékaře a další státní zaměstnance, se prostě Maďaři cítí chudě. Orbán se ale staví do role toho, kdo je po krachu hospodářské politiky socialistických vlád zachránil před nejhorším. „Dokázali jsme, že ochráníme maďarské rodiny před lichváři, monopoly a kartely a bruselskými byrokraty, kteří se chtějí povyšovat nad národ,“ tvrdí Orbán.
S dvoutřetinovou ústavní většinou v parlamentu prosadila vláda tvrdé regulace, které měly vést k postupnému snižování režijních výdajů domácností – na plyn, elektřinu a vodu. A skutečně poklesly za poslední roky o víc než dvacet procent. Vláda také výrazně podporuje rodiny s dětmi a postupně likviduje i problém několika set tisíc hypoték v zahraničních měnách, na jejichž splácení kvůli poklesu kurzu forintu mnoho Maďarů nemá.
„Když je země silná a respektovaná, tak je schopná získat zpět, co je její,“ nechal se Orbán slyšet, když před pár dny veřejnosti představoval původně maďarský poklad z římských dob, který vláda za zhruba 400 milionů korun odkoupila ve Velké Británii. Jak říkají maďarští pozorovatelé, tato věta vystihuje Orbánovu hospodářskou strategii: posiluje roli státu v ekonomice, omezuje vliv a zisky zahraničních firem v Maďarsku, centrálně dohaduje veškeré zahraniční investice, plánuje rozvoj hospodářství stylem, který nemá daleko k dobám socialismu. Ukázkou je přímá dohoda Orbána s Vladimírem Putinem o dostavbě elektrárny Paks za stovky miliard korun, které si na to od Moskvy Budapešť půjčí.
Zdá se, že velká část Maďarů na to v sobotních volbách ještě uslyší. Pokud Orbán uspěje i v příštích letech, může se jeho model stát inspirací i pro další politiky v postkomunistických státech. Netřeba dodávat, že z hlediska dalšího vývoje demokracie i svobodné ekonomiky inspirací víc než nebezpečnou.
Autor je redaktor MF Dnes a Lidových novin; úvodní foto Isifa
Penzijko s finančním bonusem
Založte si penzijko Conseq a získejte nejen státní příspěvky a daňovou úsporu, ale i bonus pro věrné klienty.
Sdílejte článek, než ho smažem
