Jednoduše! Jen na začátku bylo potřeba celý svět přesvědčit, že dolar je überměna, která je všudypřítomná a bude vždycky bezpečná a pevná. To se podařilo, nebudeme teď zkoumat jak a proč. Pak se dolar začal používat jako rezervní měna, rozšířená všude po světě, a to trvá dodnes. Výsledek: na konci roku 2012 bylo ve vlastnictví státních či soukromých investorů mimo USA 5,6 bilionu dolarů, to je třetina současného ročního amerického HDP.
Dluh na export
Co to znamená? Jednoduše řečeno: Spojené státy žijí, žijí si na dluh a dluh jim platí cizina. Na dluhu žije ovšem skoro každý stát, rozdíl je v tom, že Američani svůj dluh ve své měně ve velkém posílají do zahraničí. Celkový dluh vznikl rozpočtovými deficity (stát víc utratil, než vybral) a deficity při obchodování se zahraničím (USA víc investic a spotřebního zboží nakoupily, než vyvezly). Za tento dluh musí samozřejmě zaplatit nějaké úroky.
Pokud by tyto dluhy vedly k investicím, které nesou víc než úroky, pak na tom USA samozřejmě vydělají. Bohužel, všichni víme, že žádný stát není nejlepší investor a že se pokaždé neimportovaly super inovativní technologie, ale spíš spotřební zboží (např. kačenky z Číny, tablety z Thajska a podobně) nebo komodity (ropa). To pak znamená, že Američané své dluhy projídají na úkor těch, kteří to budou muset jednou zaplatit. Zaplatí je čím jiným než dolary, ale pozor – Američani si ty dolary přece sami umí vytisknout, takže to pro ně zas taková tragédie není. USA mají obrovské štěstí, že projekt celosvětového dolaru se jim povedl, protože pak vlastně nemusejí nic splácet.
Jsem bohatý (bohužel pouze pro ilustraci)
Pro ilustraci: představme si, že jsem bohatý Američan (to si asi umíme představit), nakoupím si krásné české sklo a dám za to šťastným Čechům dolary (dolarové dluhopisy), které si sám natisknu. Ať už si s těmi dolary dělají, co chtějí, mě to nic nestálo (pár centíků za vytisknutí) a ani mi to nezvýšilo inflaci, protože ty dolary jsou mimo moje území. Jen jim za ně zaplatím nějaký legrační úrok a za to mám krásný lustr v historickém (dvacet let starém) baráku někde na Středozápadě. And that’s all, folks, příběh končí. USA nemusely vydat žádnou jinou protihodnotu než ten dolar („nekrytý“ prací amerického lidu). A představte si, že celkem už si takhle Američani nakoupili za 5,6 bilionu dolarů, které se potulují někdy po světě a nikdo za ně zpětně nic „zatím“ nechce.
A teď si představme, že jsem Čech a koupím si krásného chevroleta (no nevím, nevím), dám za něj naše milé koruny. Ty si ale asi nikdo nechávat nebude a hned je Čechům vrátí a nechá si je vyměnit za dolary. Protože naše centrální banka neustále hlídá cenovou hladinu, nemůže jen tak vytisknout další koruny, poněvadž ty se vrátí a nakonec by se kumulovaly a hrozily inflací (nepřipomíná to trochu jistou nedávnou intervenci?).
Dalším úkolem centrální banky je ještě hlídat úroveň měnových kurzů. Pokud by se totiž někdo rozhodl více nakupovat v zahraničí, tak by se to projevilo buď v poklesu koruny (jak by nám je všichni vraceli zpět za cizí měny). Nezbývá nám než více nebo aspoň efektivněji pracovat a exportovat, abychom si na ty dovozy vydělali devizy. Bohužel, nemáme to tak jednoduché jako v USA. Když si tu u nás vytiskneme koruny, tak sice můžeme něco koupit venku, ale odnese to kurz či inflace. My bohužel za něco zvenčí musíme vydat reálnou hodnotu, u nás bez práce nejsou koláče.
Do pozice USA, které můžou tisknout svoji měnu a posílat ji za své nákupy pryč, se snaží již pár let dostat i evropská měnová unie se svým eurem, ale zatím na první ligu nemá. A bohužel jí nepomáhá ani nedávná finanční krize ani nepřehledná a neflexibilní politika Unie.
Co když to budou chtít splatit?
Zpátky k dluhu USA. Kdo jsou pro zajímavost největší „dárci“, kteří za pár dolarů (respektive dlužních úpisů) dodávají Americe blahobyt: Čína (1,2 bilionu), Japonsko (1,1 bilionu), ropní exportéři… Dluh dál roste a roste rychleji než HDP, náklady na úroky jsou zatím sice na minimu, ale také nejspíš porostou. To nejsou moc pozitivní zprávy; otázky jsou nasnadě: Kdo to jednou zaplatí? A unesou to vůbec Spojené státy?
Dokud jim bude zahraničí dotovat útraty, je všechno v pořádku. Závislost na zahraničí je ale strašidelná. Jak ji snížit? Pochopitelně: vyšším růstem HDP a vyšším exportem. A pak jsou tu další možnosti. Jednou z nich je brutální devalvace dolaru, jdoucí ruku v ruce s inflací. Kdyby dolar spadl na polovinu své hodnoty a inflace vyskočila, zůstala by částka dluhu sice nominálně stejná, ale reálně by si za ni investoři pořídili mnohem méně. Číňané by místo dvou set boeingů dostali třeba jen padesát. Asi by je to dost rozzlobilo (vždyť kolik jim to dalo práce vyrobit hromadu tenisek na jeden boeing, a teď jich musí vyrobit ještě víc), ale to už je pomalu řeč o měnových a ekonomických válkách.
Takže se nejspíš hned tak nic nestane a dluh bude pomalu bobtnat a snad zahraniční investory nenapadne najednou všechny ty dolary Americe vrátit. Nedávné trable s řeckým dluhem jsou jen slabý odvárek toho, co by přišlo ve světovém měřítku, pokud by se zahraniční investoři začali obávat o svoje dolarové rezervy (à propos nemají náhodou USA teď nějaké problémy s výší dluhu a jeho splácením?) uložené v dolarech a začali prodávat hromadně americké dolary, respektive americké dluhopisy. Doufejme, že při inteligenci a síle americké centrální banky a vlády Spojených států je pouze malá pravděpodobnost, že by k tomu došlo.
Ale taky se říká nikdy neříkej nikdy! A tak teď ani nevím, jestli Amíkům závidím, že si žili nad poměry, nebo je lituju, jak jednou budou muset začít pěkně pracovat, šetřit a splácet svoje dluhy jako ostatní.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
27. 2. 2014 8:56, Martin
Osobně nevěřím konci článku a to v tom, že se Američané chytí za nos, vezmou lopaty, řeknou, že to podělali a půjdou makat. Obávám se , že než aby udělali tohle tak můžeme dříve čekat celkem dramatickou maskovací / vyrovnávací akci...
V diskuzi je celkem (13 komentářů) příspěvků.