Bankéřka, která bude vládnout světu

Ti z ekonomů, kteří soudí, že za finanční krizi z velké části může deregulace finančních trhů, se zpravidla shodují na jednom. Že tato deregulace započala za Reaganovy vlády v 80. letech a trvala vlastně až do té doby, než se roku 2007 projevily první příznaky finanční krize. Když jsem v červnu 2010 vedl rozhovor s Georgem Akerlofem, laureátem ekonomické Nobelovy ceny, překvapilo mě proto, jak důsledně třicetileté období označované za éru deregulace členil na několik odlišných úseků. Deregulace podle něj zaznamenala rozmach v 80. letech, v 90. letech byla celkem zanedbatelná a znovu se pak deregulovalo na přelomu tisíciletí. 

Anketa

Žena v čele americké centrální banky. Jaký z toho máte pocit?

Na pohlaví nezáležíZneklidňuje mě toUklidňuje mě toTěší mě to

Kde byla, když se zadělávalo na krizi?

Snad je to jen náhoda, že podle Akerlofa deregulace polevila na zanedbatelnou úroveň zrovna v 90. letech, kdy v čele klíčového hospodářského orgánu v USA – prezidentovy Rady ekonomických poradců – stála Janet Yellenová. Je ale také možné, že George Akerlof, její manžel, mohl mít zájem na tom, aby se jako zanedbatelná jevila. Mohla by s ní totiž být spojována jeho choť, která právě v době onoho rozhovoru čekala, jestli američtí senátoři potvrdí její nominaci na post vicepředsedkyně Federálního rezervního systému. Dnes, jak známo, má za sebou potvrzení další Obamovy nominace, tentokrát na post nejvyšší, na post šéfky americké centrální banky. Stane se jí prvního února.

Pravda ovšem je, že zřejmě nic tak nevystihuje celou éru deregulace jako zrušení Glassova-Steagallova zákona, k němuž došlo roku 1999. Tento zákon, přijatý v době velké hospodářské krize 30. let, odděloval komerční bankovnictví od investičního; zákonodárcům šlo v zásadě o to, aby ochránili peníze střadatelů před jejich užitím při spekulacích bank. Cestu za jeho zrušením zahájil v roce 1995 novopečený šéf senátního bankovního výboru James Leach. Podařilo se mu získat podporu Clintonovy administrativy; od roku 1997 je Janet Yellenová šéfkou Rady ekonomických poradců. A je jí i v roce 1999, kdy Glassův-Steagallův zákon mizí v propadlišti dějin – čímž, jak dnes mnozí míní, se otevřely dveře k finanční krizi. 

Zajímavé je, že pokud ve druhé půli 90. let proti zrušení zákona někdo opravdu účinně vystupoval, byl to hlavně privátní sektor, například pojišťovnická lobby. Naopak vládní a akademické kruhy se vyjadřovaly spíš pro jeho zrušení. Pro zrušení byl třeba i Paul Volcker, jeden z předchůdců Yellenové, dnes známý naopak výnosem, jenž uvádí širší regulaci finančnictví. Akademický ekonom Hyman Minsky, k jehož myšlenkám v současnosti tíhnou mnozí kritici takzvaného neoliberalismu (tedy proudu, který podle nich tvoří ideovou bázi éry deregulace), se zase vyjádřil v tom smyslu, že zrušení zákona Americe ani nepomůže, ale ani jí neuškodí. 

Lukáš Kovanda

Ekonom a žurnalista, člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie.

Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst také na Finmagu.

Lukáše Kovandu můžete sledovat na Twitteru a Facebooku.

Knižně v Česku vyšlo

• Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi
• Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize
• Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé
• Proč si ženy přitažlivost koupit nemohou, a muži ano

Kruh se uzavírá

S následky zrušení Glassova-Steagallova zákona – finanční krizí – z pozice šéfa americké centrální banky bojoval Ben Bernanke. Yellenová, jeho pravá ruka, bude nyní mít coby šéfka úřadu zřejmě na starosti zejména to, jak zařídit plynulý ústup od historicky bezpříkladných opatření, která její předchůdce v rámci boje s krizí aplikoval. V prvé řadě pochopitelně půjde o utlumení takzvaného kvantitativního uvolňování; v rámci snah o oživení nyní centrální banka odkupuje vládní a hypoteční cenné papíry za 75 miliard dolarů měsíčně – takováto suma prostředků je tedy každý měsíc „vytvářena z ničeho“ a „darována“ americkému finančnímu systému. 

Yellenová – ať už z titulu své funkce stávající, či nastávající – kvantitativní uvolňování pochopitelně nezpochybňuje. Ne tak někteří její (ex)kolegové. Například Andrew Huszar, který byl zodpovědný za odkup hypotečních cenných papírů během první vlny kvantitativního uvolňování (začínala na sklonku roku 2008), se loni v listopadu na stránkách The Wall Street Journal za tento program americké veřejnosti omluvil. Kvantitativní uvolňování popsal jako „historicky největší zastíranou sanaci Wall Street“ a jako „největší vládní intervenci na finančních trzích všech dob“. Program, který činitelé centrální banky včetně Yellenové hájí coby prostředek pomoci řadovým Američanům, podle Huszara pomáhá jen velkým bankám. 

Úrokové sazby, které Federální rezervní systém drží de facto na nule už od prosince 2008, ve spojitosti s kvantitativním uvolňováním vytvářejí prostředí pro velké banky velmi příznivé: jejich náklady klesají, zatímco například hypoteční sazby, které platí řadoví Američané, odpovídající snížení nezaznamenávají, všímá si Huszar. Velké banky také profitují z toho, že se po uvolňování zvyšují ceny akcií, tedy i těch, které drží ve svých objemných portfoliích. Nové regulace, například zmíněný Volckerův výnos, sice regulují kdeco, avšak podle Huszara v rukou velkých bank stále ponechávají přespříliš moci. Na tom se s ním shoduje třeba Ken Griffin, šéf hedgeového fondu Citadel, jednoho z největších na světě. Ten je přesvědčený, že zrušení Glassova-Steagallova zákona bylo zcela zásadním omylem, neboť umožnilo vznik bank, které jsou nejen tuze velké na to, aby mohly být ponechány svému vlastnímu osudu, ale také příliš rozsáhlé, aby mohly být efektivně řízeny. Je tak prý třeba tyto molochy rozdělit na menší části, opět důsledně oddělit investiční bankovnictví od komerčního. 

Dojde však k tomu? Když se v roce 1998 stala známá wallstreetská investiční banka Salomon součástí skupiny Citigroup (v rámci tehdejší fúze Citibank a finanční skupiny Travelers), předznamenalo to brzký konec Glassova-Steagallova zákona. Yellenová tomu přihlížela z pozice Clintonovy hlavní ekonomické poradkyně. Dnes zase přihlíží tomu, jak se z velkých bank typu Citigroup stávají banky ještě větší a ještě silnější. Jejím povýšením do role nejmocnější ženy světa se tak tento neblahý kruh, zdá se, uzavírá. 

Vyšlo v Lidových novinách; úvodní foto Isifa

Dlouhodobý investiční produkt

Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.

Založte si DIP

Sdílejte článek, než ho smažem