Po několika dnech pobytu daleko od jadranských pláží mu musím dát za pravdu i já. Rumunsko a Bulharsko sice Chorvati nechávají za zády, i tak ale mají do střední Evropy dál, než by si člověk myslel. A o přibližování Západu nemůže být ani řeč. Velmi často tady mám pocit, že jsem se vrátil o patnáct let zpět. Záhřeb pořád připomíná Prahu konce devadesátých let. A to ještě pokud nastaví svou přívětivější tvář. Občas jsem si tu dokonce připadal jako v klasických osmdesátkách.
Důvody, proč Chorvatsko nedokázalo využít svou šanci a ekonomicky se potácí na konci evropské odedneška už „osmadvacítky“, jsou v mnohém podobné těm českým. Zemi také poznamenala „divoká privatizace“ devadesátých let, která vedla k podobné míře tunelování a k likvidaci chorvatského strojírenství, jakou jsme zažili i my. Rozdíl byl v tom, že za režimu prvního chorvatského prezidenta Franja Tudjmana, který vládl zemi prakticky po celá devadesátá léta, se majetek nerozděloval přes privatizaci kuponovou, ale přímými prodeji spřízněnému okruhu podnikatelů. Důsledky však byly identické – nesplacené bankovní úvěry, demontáž a rozprodávání firem. Pro nás Čechy zkrátka nic nového.
V jedné zásadní věci se ale podobnost obou zemí rozchází. Česká republika nezažila válku mezi roky 1991 a 1995. Chorvatsko ji sice vyhrálo, bylo to ale Pyrrhovo vítězství. Její důsledky zemi dodnes strašlivě zatěžují a politicky i ekonomicky brzdí. Jeden příklad za všechny: Ve čtyřmilionové zemi je dnes oficiálně půl milionu veteránů, kteří mnohdy pobírají důchody vyšší než hůře placené práce. Pracovat pak není proč…
Chorvatsko dodnes platí také za vyhnání až tří set tisíc chorvatských Srbů. Stipe Mesić, který v roce 2000 převzal prezidentskou taktovku od zemřelého nacionalisty Franja Tudjmana, sice Srby vyzval k návratu, vrátila se jich ale jen třetina. I kvůli tomu je v zemi dodnes mnoho opuštěných oblastí a země se dále vylidňuje. Chorvatští Srbové navíc, i když žijou v Srbsku, pobírají chorvatské důchody. K návratu je „nepřemluvily“ ani tisíce na státní náklady postavených domů – velká část z nich je dodnes pustá. A není se čemu divit. I téměř dvacet let po válce to Srbové v Chorvatsku mají obtížné a cejch „zrádce Chorvatska“ je doprovází na každém kroku. Proto se většinou ze Srbska či Bosny vracejí jen staří lidé, kteří zde chtějí pouze dožít. A ti chorvatskou ekonomiku nespasí.
Pokud se ptáte, jak může být Chorvatsko chudé, když do něj každý rok zavítají miliony turistů, vězte, že cestovní ruch je pro Chorvatsko spásou a pohromou zároveň. Na jedné straně nebýt něj, byla by na tom země ekonomicky ještě mnohem hůř, turisté přinášejí Chorvatsku dvacet procent jeho hrubého domácího produktu. Na straně druhé, kdo by oral pole a chodil do továrny, když si stačí postavit na pobřeží penzion – a za tři měsíce turistické sezóny vydělat víc, než vydělá zemědělec za celý rok. A platí to i pro ty, kteří hospodaří v tak úrodné části země, jako je „obilnice Balkánu“, Východní Slavonie. „Minulý rok jsme měli nejlepší sezónu za poslední desetiletí, ale ekonomika stejně klesla,“ říká učitel Zoran Jelić. „Vy Češi děláte aspoň auta. Ale co se dělá tady? Nic! Čekáme, kdo přijede,“ dodává.
Jenže ne každý má kapitál na stavbu penzionu. Oficiálně je už dnes v zemi dvaadvacet procent nezaměstnaných a všichni, s nimiž mluvíte, vám řeknou, že práce je jedině tři měsíce v roce – když je turistická sezóna. Pokud si nevyděláte dost, máte smůlu.
S aktuálním vývojem chorvatské ekonomiky se to má na první pohled podobně jako s vývojem té české. Vše jde od desíti k pěti. HDP země už neroste pět let po sobě. Když se ale bavíte s Chorvaty, není to to, co by je pálilo nejvíc. Mnohem horší pro ně je nulová šance na obrat k lepšímu. Šlape jen pár firem, například Agrokor, který se stal celobalkánským hráčem a jehož strukturu lze velmi vzdáleně přirovnat k českému Agrofertu. Potravinářskému vývozu ale vstup do Evropské unie nepomůže, právě naopak. V rámci Středoevropské zóny volného obchodu (CEFTA), která se v roce 2004 po velkém rozšíření Unie úspěšně přesunula na Balkán, se podařilo dovozní cla dostat na nulu. Se vstupem do Unie se zase výrazně zvýší. Do země však na druhé straně přijdou miliardy eur z evropských fondů, za něž se bude moci vylepšit infrastruktura, která je třeba v případě železnic katastrofální.
Současná středo-levá vláda v čele s premiérem Zoranem Milanovićem mluví o „reindustrializaci Chorvatska“, otevření dosud uzavřené země pro zahraniční investory, o privatizaci zbytku státních podniků. „Jsme střední Evropa a chceme jí být,“ říká mi odhodlaně bývalý prezident Stipe Mesić, který má na tom, že se Chorvatsko stává počátkem prázdnin členem EU, lví podíl. „Je to pro nás jistota, jistota, že už tu nebude válka,“ přidává rozměr členství v Unii, na který jsme už my v Česku zapomněli. Ano, válka v Chorvatsku nebude, ale zda Unie dokáže zlepšit život normálním Chorvatům, to se teprve uvidí.
Autor je redaktor MF DNES a Lidových novin
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
