V souvislosti s kyperskou krizí se opět vynořilo téma daňových rájů. Důvod – ač přímo nevyslovený – proč Evropská unie neposkytla Kypru bezpodmínečnou pomoc a požadovala škrty na bankovních účtech, je právě kyperský status offshorového bankovního centra. Přestože lokální korporátní daň ve výši desíti procent má na první pohled ke kultu daňového ráje daleko, zemi se podařilo svými zákony přilákat také celou řadu evropských firem, jejichž úmysly směřují k obcházení daňových zákonů zemí, v nichž podnikají.
Proč Unie něco nepodnikla dřív? Proč je tak těžké zamezit únikům peněz do daňových rájů? Kolik nás daňové ráje vlastně stojí? Jak je možné, že daňové ráje mezinárodní společenství toleruje a neuvalí na ně sankce?
Bezprecedentní události na Kypru a jejich souvislosti sledujeme:
Začněme tou nejzajímavější otázkou: Kolik peněz stojí rozpočty vyspělých ekonomik existence daňových rájů? Odpověď: Nikdo neví. Zkuste si jenom vyjmenovat všechny neznámé: výše prostředků v bankách, výše zisků společností z daňových rájů, počet boháčů skrývajících své úspory a další... A motivace k jejich utajení? Pro všechny zúčastněné velmi vysoká. Jsme tak odkázáni na odhady.
Britský účetní Richard Murphy, člen skupiny Tax Justice Network, se domnívá, že celková roční ztráta národních rozpočtů způsobená úniky do daňových rájů činí 255 miliard dolarů. Podle jiného odhadu amerického senátora Carla Levina, který se problematikou zabývá, stojí rozpočet USA odliv aktiv do daňových rájů 40 až 70 miliard dolarů ročně, tedy 3,23 procenta amerického rozpočtu (počítáno k roku 2011). Údaj bude zcela jistě nepřesný, v každé zemi se bude lišit v závislosti na velikosti, vyspělosti a povaze ekonomiky, výši jejích daní, úrovni bohatství, vymahatelnosti práva a dalších faktorech. Nicméně počítáme-li, že HDP Spojených států tvoří přibližně jednu šestinu globálního výstupu, pak se obě cifry nápadně blíží.
Je rozpočtová ztráta ve výši jednotek procent hodně, nebo málo? Celkem dost. Pro srovnání: přes tři procenta českého rozpočtu tvoří kapitoly ministerstva dopravy nebo zemědělství. Navíc taková ztráta asymetricky postihuje chudší: dani se tímto způsobem vyhýbají ti nejbohatší, zatímco peníze v rozpočtu pak chybějící všem. Stojíme před dvěma otázkami: Jak lze únikům zabránit? A neutratí se na takový boj víc, než bude možné získat?
Jsou známé známé, tedy věci, o kterých víme, že je známe. Jsou známé neznámé: věci, o kterých víme, že je neznáme. A pak jsou také neznámé neznámé: věci, o nichž nevíme, že o nich nevíme.
- Donald Rumsfeld
Výše jsme se dotkli znaku daňových rájů – netransparentnosti. Řečeno s bývalým americkým ministrem obrany Donaldem Rumsfeldem, mluvíme o „známé neznámé“ – víme, že kdesi v Karibiku pravděpodobně leží zaparkované triliony, ale nevíme kolik přesně, čí jsou a jak je zdanit. Ovšem nejde jen o tradiční oázy s palmami. Daňových rájů je celá řada přímo v Evropě za našimi dveřmi.
Švýcarsko se na počátku dvacátého století zasloužilo o zavedení bankovního tajemství, jež uplatňuje trestněprávní postih za vyzrazení jakékoli informace vztahující se k domácímu bankovnímu účtu. Bankovní tajemství je standardním právním institutem a v běžné zemi má i své limity: ochrana soukromí ustupuje do pozadí například v trestním řízení, a policie proto může v odůvodněných případech získat informaci o zůstatku podezřelého, popřípadě podezřelému omezit dispoziční právo.
Ne tak ve Švýcarsku, kde je zjevně jediným účelem široce pojatého bankovního tajemství přilákat do země peníze. Na okraj: rozšířený mýtus tvrdí, že Švýcaři zavedli bankovní tajemství ve snaze ochránit židovská konta před nacisty. Ve skutečnosti bylo zavedeno již v roce 1934 po skandálu, kdy vyšlo najevo, že množství francouzských veřejných činitelů se vyhýbá domácím daňovým odvodům skrze švýcarské účty. Bankovní tajemství tak mělo posílit „integritu“ švýcaského systému a zabránit opakování „problémů“.
Analogický je případ Lichtenštejnska. Vynalézaví Lichtejštejni vymysleli zvláštní právní jednotku Anstalt, která evropským boháčům ukrývání bohatství maximálně zjednodušila. Známý případ z roku 2008 poukázal na rozsah problému, když bývalý zaměstnanec národní banky LGT Heinrich Kieber prodal CD s citlivými daty německým úřadům, které se chopily vyšetřování. Žaloby za daňové úniky následovaly.
Postihovat daňové ráje je těžké, protože některé z nich patří k nejvyspělejším západním státům. Dovedeno do extrému, i Spojené státy a Velká Británie slouží jako daňový ráj, neboť umožňují v určitých případech nerezidentům danit nižší sazbou. O to pikantnější je členství těchto států v OECD, organizaci pranýřující daňové ráje cestou „blacklistování“ negativně vyhodnocených států. A co teprve nizozemské holdingové společnosti? Kdo je tedy lupič a kdo oloupený?
Jakýkoli koordinovaný postup (EU, OECD) proti daňovým rájům v tomto světle postrádá přesvědčivost. Souzený nemůže být zároveň arbitrem. Nástroje boje proti daňovým únikům jsou proto stále omezené na uplatňování srážkových daní, podepisování dohod o výměně informací (TIEA) a dohod o dvojím zdanění.
Navíc je tu ještě jeden problém: nemá snad každý suverénní stát právo na vlastní zákony, včetně daňových, podle své vůle?
Na druhou stranu – kyperský příběh ukazuje, že když se objeví příležitost, bude oslabený „hříšník“ bez velkých rozpaků „potrestán“. Arciže se tomu tak nebude říkat.
Zabodněte prst do globusu, vždycky nějaký poblíž najdete... Leží nejen na ostrovech uprostřed oceánu, jako jsou Maledivy, Seychely, Bermudy, ale také v Evropě (Monako, Lichtenštejnsko nebo Gibraltar) či Střední Americe (Belize, Panama).
Mezi daňové ráje, kam přichází relativně nejvíc dušiček, patří ale také Delaware, jeden z padesáti Spojených států – a adresa v USA vypadá na vizitce jistě líp než nějaké Kajmanské ostrovy. Víc zjistíte v naší interaktivní grafice.
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
22. 4. 2013 15:18, tomasnajman.blog.idnes.cz
Ono by to opravdu chtělo, aby už někdo vydal novinářům překladový slovník, a přestaly se tak komolit fakta.
Malý úvod zde:
"je tak těžké zamezit únikům peněz do daňových rájů" = "je tak těžké okrádat lidi zvláště, když se snaží bránit"
"Globalizace nahrává bohatým v ukrývání majetku před finančními úřady" = "Globalizace umožňuje lidem lépe se bránit před okrádáním státními úředníky ve vlastní zemi. Protože to ale není snadné a levné, obvykle to dělají ti bohatší".
"Lze ale proti daňovým rájům účinně bojovat?" = "Lze lidi okrádat ještě efektivněji, než to stát dělá dosud? A jaké ještě další zbraně použít kromě násilí a omezování osobních svobod?"
Tak jsem se pokusil o překlad pouze prvního odstavce tohoto článku do srozumitelné češtiny. Na více dneska asi nemám sílu...
A teď to hlavní. Autor se ptá:
Kolik nás daňové ráje vlastně stojí?
Odpověď je úplně jednoduchá:
Nejen, že nás nic nestojí, ale naopak na tom všichni vyděláváme!!
Když si totiž bohatec ulije peníze do daňového ráje (čti: odmítne se nechat vlastním státem okrádat), tak se ty peníze ani neutopí v moři, ani nerozfrcají na provoz zbytečného státního aparátu. Prostě je jejich majitel použije (považte ta hrůza!) podle vlastního uvážení. Jeden si koupí Ferrari (a dá vydělat automobilce a jejím zaměstnancům). Jiný se pojede s rodinou válet do wellness centra (a dá vydělat vlastníkovi a jeho zaměstnancům). A další třeba postaví továrnu na dětské pleny (a tím umožní uživit se desítkám lidí, kteří jsou dnes na pracáku).
Prostě a jednoduše. Peníze v daňových rájích se nesypou do sopky, ale vracejí se do ekonomiky. Ale protože se jich velká část "neztrácí po cestě" průtokem státními rozpočty, prospívá to nám všem.
Abych byl korektní. Všem to opravdu neprospívá. Ti, kteří jsou na státních rozpočtech přisátí formou dodavatelů nebo státních zaměstnanců, mají trošku problém. Podaří se jim totiž na příjmech z daní vybrat (čti: nakrást od ostatních pod pohrůžkou násilí) o něco méně, než kdyby daňové ráje neexistovaly.
A to si pište, že jim to vadí...
V diskuzi je celkem (6 komentářů) příspěvků.