Prorůstová opatření
24. 6. 2012 | redakce Peníze.CZ
Čtete stránky novin věnované hospodářství? Brní vás z toho hlava? Nemyslete si, že v lese si ji vyčistíte!
Řecká předehra ještě neskončila, a ve Španělsku už začíná skutečná opera
Pavel Kohout | 25. 6. 2012 | 3 komentáře
Pondělí po řeckých parlamentních volbách se zdálo, že finanční trhy reagují neutrálně, možná mírně příznivě. Velmi brzy se však vývoj pokazil. Ceny španělských a italských dluhopisů poklesly, což znamená, že jejich výnos do doby splatnosti vzrostl.
Výnos do doby splatnosti dluhopisu je ukazatel obdobný úrokové sazbě. Když cena dluhopisů klesá, výnos roste, což je zdrojem nemalého zmatení laické veřejnosti i televizních komentátorů. Čím nižší cena, tím vyšší výnos a tím větší je také riziko. Jestliže tedy španělský desetiletý dluhopis nesl kolem poledne zhruba 7,12 procenta ročně, znamená to, že stát si bude muset půjčovat za vysoké úroky. Nebo, v horším případě, mu už nikdo nepůjčí.
Dluh, který nelze splatit
Zpět k Řecku. Výnos řeckého státního dluhopisu splatného v roce 2022 činil po volbách 26,41 procenta ročně. Investoři už Řecko pohřbili a nedávají mu šance na záchranu. Připomeňme si, že tento stát již prošel částečným bankrotem v březnu 2012. Tehdy byl bankrot spojený s restrukturalizací dluhopisů „prodáván“ veřejnosti jako mezinárodní pomoc. Ve skutečnosti šlo o oficiálně klasifikovanou kreditní událost. Tedy bankrot, lidově řečeno.
Pavel Kohout je autorem knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Publikuje v řadě českých a zahraničních médií. Je členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a byl členem Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners For Life Planning, v níž působí jako ředitel pro strategii.
► Pavel Kohout na Peníze.cz
Částečný bankrot měl zemi ulevit od dluhové zátěže. Jak se však ukazuje jen několik měsíců poté, odpis 75 procent hodnoty některých dluhopisů držených soukromými investory nestačil. Řecko dále táhne na bedrech zátěž o váze zhruba 160 procent hrubého domácího produktu. Pro přiblížení: představte si, že každý obyvatel Česka včetně dětí a starců dluží 580 tisíc korun. Skutečná hodnota je něco přes 155 tisíc korun na osobu, což neohrožuje stabilitu. (Ačkoli ani to už není malý dluh!)
Dluh řeckých rozměrů nelze splatit. Prostá aritmetika to vylučuje. I když vezmeme v úvahu dotované (tj. velmi nízké) úrokové sazby na nových státních dluhopisech, stále vychází, že řecká ekonomika by musela udržovat nominální růst kolem čtyř až pěti procent ročně, jen aby zabránila dalšímu růstu dluhu. O splácení lze snít; ve skutečnosti řecká ekonomika dále klesá. Co horšího, objevují se známky trvalého poškození produktivních sil.
Z historie jsou známé příklady zemí, které dokázaly unést i silnější zátěž. Velká Británie po druhé světové válce nesla dluh ve výši hodně přes 200 procent hrubého domácího produktu a nezbankrotovala. Jenže jsou tu podstatné rozdíly. Britský dluh byl především domácí. Britové dlužili sami sobě. Británie měla vlastní měnu a byla tehdy stále ještě mladou, silnou ekonomikou s mocným průmyslem a silnými finančními trhy. Nic z toho neplatí pro Řecko. Krom toho britský válečný dluh byl nakonec z velké části splacen inflací.
Přes všechnu sílu Británie, dluhové břemeno bylo tak těžké, že odsunulo tuto zemi na druhou kolej v rámci Evropy. Hospodářskou dominanci získalo Německo, jemuž byly dluhy odpuštěny. Z geopolitických důvodů byli poražení odměněni, vítězové potrestáni.
Aritmetika a historie ukazují, že Řecko nemá šanci. Ať už bude nová vláda jakkoli konstruktivní a proevropská, nevyvede zemi z krize a z dluhového otroctví. Pokud by Německo chtělo skutečně pomoci Řecku, prosadilo by podobný program, z něhož samo po válce načerpalo sílu: tedy velmi velkorysé odpuštění dluhů a zavedení vlastní měny, která by odpovídala ekonomickým podmínkám země. Nicméně Německo trvá na svém, což mnozí Řekové chápou jako protektorátní nadvládu. A mají pravdu. Postoj Německa, které se samo dostalo vícekrát v historii do bankrotu vlastní vinou, je vrcholně pokrytecký. Jak uvádí specialistka na státní bankroty Carmen Reinhartová, Německo bylo oficiálně ve stavu platební neschopnosti ještě v roce 1953!
Vzorná ekonomika v nesnázích
A nyní se vraťme do Španělska. Žádná lehká váha – ekonomika asi 4,75krát větší než Řecko. Dlouho byla považována za vzornou ekonomiku, která měla od zavedení eura ještě lepší finanční disciplínu než Německo. Už na jaře 2007 začaly klesat akcie stavebních společností a stagnovat ceny nemovitostí, což se ukázalo být signálem bankovní krize. (Poučení pro ekonomy: ignorujte konvenční ukazatele, soustřeďte se na trh nemovitostí, objem úvěrů a burzu!)
Španělské banky musí nyní refinancovat dluhy za 545 miliard eur. Zástavy na půjčky od Evropské centrální banky docházejí. Co teď? Řecká předehra ještě neskončila, a ve Španělsku už začíná skutečná opera.
Nadměrné dluhy lze splatit jen daněmi nebo inflací. Británie nejprve vyzkoušela mezní míru zdanění ve výši až 95 procent. Nefungovalo to. Nakonec své dluhy zaplatila inflací. Bude Evropa opakovat britské zkušenosti? Pokud se vystupňují tlaky na vytvoření společné evropské daňové politiky, rozhodně by se to mělo obejít bez České republiky. Nejlepší, co můžeme udělat pro Evropu, je udržet si zdravý rozum. I za cenu, že budeme osočováni z „protievropských“ postojů.
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
