Petr Nečas oblečený neoblečený

Zdálo se to jako chytrá taktika – neprovokovat domácí politickou scénu a místo jasného názoru si hrát na chytrou horákyni, která si prostě počká, jak se věci vyvinou, a na poslední chvíli se přidá na vítěznou stranu. Kdyby byly nové evropské fiskální dohody zajímavé, možná by se Česká republika mohla připojit, kdyby ale byly příliš tvrdé, tak je raději odmítneme. Osud Evropy jako celku nás ale nezajímá. Zhruba tak se dá interpretovat postoj Petra Nečase minulý týden v Bruselu.

Postavení mimo hru

Možná tím sice získal pár domácích bodů, ale skutečným výsledkem je těžká ztráta České republiky do budoucna. V rozhodující okamžik jsme se totiž projevili jako nespolehlivý a nepřipravený partner, který neví, co chce, a bez jakékoliv vize podporuje marginální antievropský názor britských konzervativců. Tento postoj by možná měl smysl, kdybychom žili v Irsku (a na rozdíl od Irů neplatili eurem), pak bychom alespoň mohli z podpory Velké Británie něco získat.

Jenže česká diplomacie (nebo česká politika?) z nějakého podivného důvodu zapomněla, že žijeme uprostřed Evropy, že česká ekonomika je závislá na vztazích se zeměmi, které platí eurem, a že stále máme co získat od Evropské unie. Čekají nás klíčová jednání o způsobu rozdělování evropských fondů na další období a diskuze o nové podobě společné zemědělské politiky. Postoj České republiky minulý týden na summitu však bohužel znamená, že nám nikdo z významných evropských hráčů není ničím zavázán, takže můžeme zapomenout na jakoukoliv vstřícnost při jednáních o penězích, které mohly směřovat k nám. A přiznejme si, že při současném stavu české ekonomiky a českých veřejných rozpočtů by se nám hodilo každé euro navíc.

Poláci to tedy berou, šéfe

Česká republika mohla velmi jednoduše hrát silnou evropskou roli, v posledních pěti letech jsme ale zcela zbytečně vyklidili pozice. Ještě před pěti lety jsme byli v Bruselu hlasitě slyšet, byli jsme vůdci a mluvčími Visegrádské čtyřky a třeba v oblasti regulace finančních služeb jsme dokonce zastupovali celou desítku nových členských zemí. Ochota vyjednávat se vyplácela a dařilo se nám prosazovat naše zájmy mnohem lépe než jiným novým zemím.

Dnes naši roli bez váhání a důrazně převzalo Polsko, které se nebojí vzít si slovo a přihlásit se k odpovědnosti, kdykoliv je potřeba. Možná to není na domácí politické scéně vždy populární, ale Poláci pochopili jednoduchou pravdu – buďto jsem spolehlivým partnerem, který na sebe umí vzít odpovědnost a umí si za to vyjednat to, co je pro něj důležité, nebo jsem neviditelný, k ničemu se pro jistotu nehlásím, ale pak se nemůžu divit, že mě ostatní přehlížejí. Možná bych pochopil, že tu druhou cestu zvolí nějaká země na okraji Evropy se silnými vazbami na východ. Ale u České republiky, životně závislé na úspěchu Evropské unie, je tato strategie nejen nesmyslná, ale i ekonomicky nebezpečná.