Aleš Michl: Vyšší daně, regulace, marná pomoc jihu? Vždyť to nemá logiku!

Když jsme spolu mluvili o evropské dluhové krizi naposledy, tak jste říkal, že politici předních mocností kvůli blížícím se volbám žádné zásadní kroky neudělají. Poslední summity vám dávají za pravdu. Myslíte si, že se teď bude rok či dva jen tak bezvýsledně debatovat?

Kdyby šlo jen o rok nebo dva, tak je to ještě optimistické. Oni se v tom ale můžou plácat klidně deset let.

Nezačnou ale do té doby krachovat banky? To už by asi politiky k činnosti donutilo.

Když se podíváte na kreditní trhy, které jsou nejlepším indikátorem problémů – fajnšmekr může kouknout třeba na rozdíl mezi Euriborem 3M a swapem sazby Eonia 3M – tak zjistíte, že hodnoty jsou zhruba na polovině toho, jaké to bylo, když padli Lehman Brothers. Řecko je z tohoto hlediska opravdu nepodstatné. První fond jeho v uvozovkách záchrany činil zhruba 100 miliard euro, což je stejná suma, jakou po sjednocení každoročně posílalo západní Německo na rozvoj východní části země. Teď se vážně hraje o to, jestli se politici probudí, nebo teprve přijde něco jako Lehman Brothers.

Nedělá se z bankrotu zadlužených zemí až příliš velký strašák? Nešlo by naopak o přirozenou cestu k pročištění dané ekonomiky?

Aleš Michl

Studoval na VŠE v Praze, LSE v Londýně a Wharton School of Finance ve Philadelphii. Dnes působí jako analytik (portfoliový stratég) v Raiffeisenbank a spolupracovník NERVu. Předtím byl v týmech místopředsedů vlád pro ekonomiku Martina Jahna a Jiřího Havla. Během studií psal pět let pro Hospodářské noviny. Je zakladatelem think tanku www.verejnydluh.cz a projektuwww.rozklikavacirozpocet.cz.

Je to právě bankrot, který spoustu lidí probudí. Vezměte si třeba právě Lehman Brothers. Někdo říká, že je neměli nechat tak snadno padnout. Já si myslím, že to bylo dobře. Je to stejné, jako když spadnete do hnoje. Taky vás to nakopne a chcete se z toho rychle dostat ven. To se Americe povedlo. Neříkám, že nebudou mít další krize, ale ten pocit procitnutí, pocit naléhavosti při krachu Lehman Brothers byl podstatný pro akceschopnost politiků.

Kudy tedy vede cesta z evropské dluhové krize?

Eurozóně by pomohlo, kdyby nesolventní země jako Řecko a Portugalsko zbankrotovaly a odešly z klubu. Ony jsou totiž eurem svázané a nemají kurzový vyrovnávající mechanismus, jak se dostat z recese. Lidé tam jsou zvyklí, že když devalvuje jejich měna, tak to pomůže exportu. Teď to ale nejde, takže musí drsně snížit platy a víc pracovat. Pokud toho vůbec budou schopni, tak to ale zase znamená, že budou méně utrácet, takže se jejich ekonomika bude dál dusit.

Takže by mohl pomoci návrat k dřívějším měnám?

Věřím tomu, že kurz měny může jako jediný dohlédnout na politiky, protože když nebudou dělat potřebné reformy, tak je vytrestá a půjde dolů, což snižuje kupní sílu obyvatel dané země a zdražuje dovážené zboží. Lidé jim to pak můžou spočítat u voleb.

Měla by se tedy eurozóna úplně rozpustit, nebo zůstat jen v rámci nejsilnějších států?

Myslím si, že v první řadě by se měli zeptat lidí, kterých se to týká. Vážně by mě zajímalo, jak by dopadlo řecké referendum. Je ostuda, že z něho dostali politici v Bruselu takový strach.

Jak se bude nyní situace dál vyvíjet?

Státníci by jasně měli říci, zda Spojené státy evropské, nebo rozpad eurozóny a euro jen pro Německo, Rakousko, Benelux. Tuhle vizi chci slyšet natvrdo. Nejpravděpodobnějším scénářem je, že dojde k pokusům o federalizaci eurozóny. Ty ale asi ztroskotají na tom, že Německo bude proti jednotným dluhopisům, protože by jinak bylo samo proti sobě. Je ale možné, že teď se tu bude tři, možná pět let federalizovat a pak se uzná, že to takhle nejde dál. Jižanské země opustí eurozónu, za což zaplatí finanční krizí, a zbylé jádro zkusí další federalizaci znovu. Zapamatujte si pro jistotu adresu Wilhelmstraße 97 – třeba se tam jednou bude posílat daňové přiznání…

Mohlo by eurozónu opustit nakonec právě Německo?

Jsou dvě možnosti, jak se klub může rozpadnout. Pryč půjde silný člen, tedy Německo, nebo půjdou ti slabší – Řecko, Portugalsko atd. Asi narážíte na to, že historie říká, že měnové unie většinou opustil jako první ten silnější člen. Pokud by šlo pryč Německo, riskovalo by podle mě drsné posílení své nové měny, asi marky, což by zbrzdilo export a i jemu by hrozila hlubší recese. Německým bankám by se také muselo pomáhat, neboť by se jim prudce znehodnotila zahraniční aktiva. A pak, kdo by chtěl zůstat v klubu společně s Řeckem? Tahle volba by neměla vítěze.

Která z variant je tedy nejschůdnější?

Všechny budou bolet. Pro mě je ale nejpřijatelnější ta, které počítá s vystoupením jižanských států. Bude se sice muset vytvořit fond, který jim zaplatí následnou finanční krizi, ale alespoň by se platilo něco, co by mohlo Evropu někam posunout. Peníze, které se tam dnes posílají, mají totiž stejný efekt, jako kdybyste je házeli do odpadkového koše.

Co nyní drží Německo v jeho pozici, kdy je lídrem eurozóny, ale zároveň hlavním sponzorem zadlužených států? Kdy mu dojde trpělivost?

V Německu se postupně od roku 2003 velmi zefektivnil trh práce, utáhli si opasky, zatlačilo se na produktivitu práce a ekonomika se dala do pořádku – říkalo se tomu program Hartz. Po deseti letech tvrdé práce sklízejí ovoce, a tak člověk jen těžko chápe, proč se jim chce platit dluhy za země, které se těch deset let flákaly. Myslím si, že přijdou opravdu s variantou federalizace, ale nevím, co třeba Finové, Slováci – kývnou na to? Musíme si také uvědomit, že se tu hraje o poválečný projekt jménem Evropská unie. Něco, co bylo založeno proti válkám. Němci nechtějí dopustit, aby tenhle projekt ztroskotal.

Když se podíváme na zadlužování České republiky, nejdeme ve stopách Řecka?

Například Irové měli ještě v roce 2007 menší dluh než my teď – a jak do toho nakonec zahučeli. U nás nevidím snahu vyrovnat rozpočet ani ho nějak výrazně zpřehlednit. Efektivita při nakládání s veřejnými penězi je tu žalostná.

To se ale dostáváme k problému korupce ve státní správě. Myslíte si, že je tu vůbec nějaká snaha o transparentnost? Pak by peníze tak snadno netekly do nejrůznějších kapes.

To je těžké. Odmysleme teď jakoby od korupce, o níž každý rád mluví, mě zajímá hlavně samotná efektivita nakládání se státními penězi – ta je hrozná. Politici totiž vidí jen do konce volebního období, nemají žádnou vizi. Proto se taky nedá mluvit o opravdových reformách.

Takže je nereálné, aby se tu hospodařilo s vyrovnaným rozpočtem? Je vůbec něco, co k tomu naše politiky tlačí?

Bohužel nic takového není. Když se dívám kolem sebe, tak není moc ekonomů, kteří by prosazovali vyrovnaný rozpočet. I můj kamarád Tomáš Sedláček navrhuje fiskální pravidlo, které toleruje deficit. A to jsem mu u piva vysvětloval, že tudy cesta fakt nevede. Nechcete se ke mně přidat aspoň vy?

Klidně to tu zdůrazním. Mohl bych to dát třeba do titulku.

Hurá! Ale vážně – když už se tedy teď zadlužujeme, tak ty dluhy musíme rozumně zafinancovat. Je třeba si pohlídat, aby nám neujel vlak jako Itálii, Španělsku nebo Irsku. Aby se požadovaný výnos z našich dluhopisů nevymkl kontrole. Musí se taky třeba snížit role státu v ekonomice. Rozhodně by se neměly zvyšovat daně. Je třeba jasně přesvědčit finanční trhy, že nejdeme cestou jižanských států. Proto v přiloženém pdf souboru sleduji i vztah mezi vnímáním Česka a Německa.

Nevypadá to ale zatím na pravý opak?

Stát si myslí, že podporuje ekonomiku, tak vydává dluhopisy, Evropská unie zvyšuje nároky na kapitál pro banky a taky se zvyšují daně. Tohle všechno navíc v době, když hrozí další recese. Vážně to nechápu. Vždyť to nemá logiku.

A co situace na trzích? Jak je zasáhne příchod další recese?

Podniky jsou na recesi připraveny lépe, než tomu bylo v roce 2008. Předtím šlo o šok, zatímco dneska už mají různé krizové scénáře v hlavě.

V době, kdy není nic jisté, se asi nechce nikomu investovat do rozvoje?

Přesně tak. Podnik neví, jestli si má půjčit peníze a postavit novou továrnu. Prostě manažer čeká, jak se situace vyvine. Evropští politici nesmyslně udržují současný status quo, který jen prohlubuje tuhle nejistotu na trzích, takže ekonomika může jen těžko růst.

Přesto ale tvrdíte, že politici s ničím zásadním nepřijdou.

Možná bych tu situaci trochu přirovnal ke sportu. Politici mají na výběr, jestli se bude hrát příští rok fotbal, nebo ragby. Jestli bude rozhodovat to, jak se kdo nageluje, jak si kdo ochočí rozhodčího, jak kdo umí simulovat, nebo zda se bude hrát důsledně dál s cílem zabodovat, i když někdo zrovna leží. Pouze styl ragby může měřit síly s Čínou v boji o tržní podíly, tedy prosperitu…

Dlouhodobý investiční produkt

Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.

Založte si DIP

Sdílejte článek, než ho smažem