Globální akciové trhy prudce padají, protože investoři se bojí eskalace dluhové krize v eurozóně a nové recese americké ekonomiky. Chmurnou náladu na trzích ještě prohloubilo snížení amerického ratingu z nejvyššího stupně AAA.
Současná evropská krize má hluboké kořeny. Nejde zdaleka jen o řecký život na dluh a čachry se statistikami veřejných financí. Historie krize sahá až do 50. let, kdy poválečná Evropa zavedla sociálně-tržní hospodářství. Fungovalo velmi dobře zhruba až do konce let šedesátých. Sociální stát však tehdy znamenal něco docela jiného než dnes: střídmou podporu v nezaměstnanosti, důchodový věk vyšší než průměrný věk dožití, lékařskou péči na úrovni tehdejší doby.
Pavel Kohout je autorem knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Publikuje v řadě českých a zahraničních médií. Byl členem Poradního expertního sboru (PES) a je členem Národní ekonomické rady vlády (NERV). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners For Life Planning, v níž působí jako ředitel pro strategii.
Kdybychom dnes chtěli v Evropě zavést sociální stát, jaký fungoval v éře hospodářského zázraku, byli bychom osočováni z asociálnosti. Neboť s jídlem roste chuť a jedna sociální výhoda plodí poptávku po další. Vzniká nároková mentalita. Občan začne věřit, že je povinností státu, aby se o něj postaral, ne?
Ne. Ale vysvětlujte to politikům – ti rádi pokryjí poptávku po výhodách nabídkou volebních slibů. Sliby je nutno financovat. Jak? Druhá světová válka byla financována dluhem. Namísto nepřítele budeme nyní bojovat proti chudobě. Dluh není problém, protože růst spotřeby „nakopne“ hospodářský růst a dluh se v něm nakonec „rozpustí“. A kdyby něco, lze přece zvýšit daně. Anebo inflaci. Nakopávači a rozpouštěči si tak vytvořili vlastní ekonomickou teorii, která se skládala částečně z ukradených a z kontextu vytržených myšlenek geniálního Johna Maynarda Keynese; částečně pak z pusté demagogie. Fungovala báječně – na papíře.
Ve skutečném světě stačilo necelé desetiletí (zhruba 1972 až 1979), aby byl omyl zřejmý. S růstem sociálních výdajů rostla nezaměstnanost. S růstem daní klesalo tempo růstu ekonomiky. Ale hlavně, dramaticky vzrostl státní dluh. Vezměme si jako příklad Francii. V roce 1979 činil poměr veřejného dluhu ke hrubému domácímu produktu 31,4 procenta. V roce 1999 vzrostl veřejný dluh na 67,2 procenta HDP. Nyní je francouzský veřejný dluh na 84,7 procenta HDP. Ale nepředbíhejme.
Koncem 80. let bylo zřejmé, že takhle to dál nejde. Výše státních dluhů začala budit strach. Daně byly tak vysoké, že zvyšovat nebylo už kam. Lidé reptali kvůli inflaci. Co teď?
Politici museli připustit, že je třeba dát státní finance trochu do pořádku. O kousek snížili daně, docela úspěšně zkrotili inflaci – ale zásadně seškrtat sociální výdaje, to prosím nikoli. Na rozsáhlé škrty si netroufla ani „železná lady“ Margaret Thatcherová. Mezitím v Evropě klesala porodnost. Proč se trápit s dětmi, když se stát na stará kolena postará? Máme přece nárok na pořádnou péči, když si platíme tak drahé sociální pojištění a tak vysoké daně, ne?
Politikové však našli způsob, jak ekonomiku ještě jednou „nakopnout“, aniž by to státní rozpočet cokoli stálo.
Výhodné daňové prostředí pro hypotéky a úvěry všeho druhu, podnikatelské i spotřebitelské, udělalo druhý hospodářský zázrak. Zhruba od roku 2000 se po Evropě začaly ozývat zvuky bagrů, míchaček, sbíječek a jiných stavebních strojů. Nízké úrokové sazby společné evropské měny měly efekt. Zvláště Irsko a Španělsko vynikaly ve stavební aktivitě. Ale i v jiných zemích rostl objem bankovních úvěrů dramaticky.
Bankovní úvěry mají tu výhodu, že se jim na rozdíl od státních dluhů ekonomičtí analytici tolik nevěnují. A tak si třeba zmíněné Irsko vybudovalo dluhovou zátěž o velikosti 215 procent HDP, aniž to vzbudilo pozornost (jen málo analytiků varovalo včas). Bankovní úvěry také velmi slušně stimulují ekonomiku, čímž zvyšují i daňové příjmy státu.
Jenže i bankovní úvěry musí někdo někdy zaplatit. Přijde čas, a máme tu bankovní krizi. Banky se hroutí, státy je musí podpořit, neboť zhroutí-li se banky, zhroutí se úplně všechno. Ekonomika bez bank by byla jako země bez silnic, železnic a letišť. Záchraně bank je nutno podřídit i stabilitu státního rozpočtu.
Což se stalo a Evropa už neví, jak dál. Státy jsou předlužené, banky přeúvěrované, nároky na sociální stát vysoké. Nezbývá než připustit, že i soudruzi z Evropské unie mohli někde udělat chybu, a vrátit sociální stát zhruba do kolejí, po kterých hladce jezdil kolem roku 1960. Jistě, bude to nepříjemné, voliči se neradi vzdávají výhod, na které mají domnělý nárok.
Anebo je tu ještě jiné řešení. Nic nerozpouští dluhy tak účinně jako inflace. Nákup italských a španělských dluhopisů Evropskou centrální bankou v pondělí 8. srpna mohl být signálem pro budoucnost. Signálem, že historie se opakuje a že staré dluhy se nejlépe platí novými inflačními penězi. Slib dodržovat nízkou inflaci je asi posledním slibem v eurozóně, který zatím zůstal neporušený. Je tedy možná načase.
Psáno pro MF Dnes
Srovnávat se vyplatí
Kalkulátor.cz je srovnávač, který lidem šetří peníze ve světě energií, pojištění a financí. My počítáme, vy šetříte.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
10. 8. 2011 7:55, Vodník Česílko
Co se to vlastně děje? To je nesmyslná otázka. Když se někde v Africe splaší stádo pakoňů, kteří pak z ničeho nic vyrazí určitým směrem, bude někdo pátrat po tom, co je k tomu vedlo? Asi tak je to se současnou vlnou výprodejů na finančních trzích...
Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy
12. 8. 2011 15:37, Vladimíra Lokšová
Ti, co volají po co nejslabší roli státu v životě občanů, mají buď nějaký plán, jak by toho využili, nebo hlásají něco, čehož důsledky nejsou schopni domyslet. K čemu vede nezájem státu o lepší život jednotlivých občanů? Například nedostatek slušně placené práce je jeden z důvodů, proč lidé pracují načerno, nebo se zabývají nelegálními činnostmi, proč podléhají nabídkám nebo nátlakům různých sekt, gangů a v rámci takových pochybných skupin si nějak shání peníze na živobytí. Často se do těchto kriminálních struktur zaplétají i slušní lidé. Jestli jsou potom v takových zaměstnáních úspěšní, nic je nemotivuje k tomu, aby toho zanechali a snažili se žít v souladu se zákonem, protože svědomí už udusili.
ČR a země EU by měly hledat nový model sociálního státu. Nejdřív je zapotřebí vymyslet mechanismus a pojistku proti zkorumpovatelnosti policie, justice a státní správy. Dál je zapotřebí vymyslet způsob, jak by stát mohl zaměstnávat lidi před důchodem nebo i v důchodovém věku, o které soukromý sektor nemá zájem. Nemělo by jít o taková dotovaná pracovní místa, kde by se investice nevrátily. Jestli populace stárne a není na důchody, státy by měly hledat možnosti, jak starší lidi zaměstnat tak, jak jim to jejich zdravotní stav dovoluje. Odměna za takovou práci by měla být motivující. Stát by měl podporovat zaměstnanost a celoživotní vzdělávání svých občanů. Tím by zároveň podporoval spotřebu a tedy ekonomiku. Důchod by měl být jen pro ty, co skutečně nemůžou a podobně i jakékoli sociální dávky. Nakonec nutno dodat, že například opuštěný starý člověk relativně zdravý by mohl být za nabídku práce i vděčný.
Myšlenka, že někdo má mít děti, aby se jednou ve stáří o něj postaraly, je sobecká, omezuje svobodu člověka a brzdí pokrok. Často je pro děti mnohem lepší, když se co nejdříve osamostatní od rodiny, ve které vyrůstaly a snaží se vést svůj vlastní zodpovědný život.
Stěží budou peníze na důchody nebo na zdravotní péči, jestli se většina z nás nebude cítit zodpovědná za svůj život i spolu-zodpovědná za život společnosti a jestli bude hodně těch, kteří budou poptávat a konzumovat produkty, které poškozují fyzické nebo psychické zdraví. „Užívat si život“ by se mělo dostat do vědomí lidí v novém důstojném ošacení. Nyní to znamená hlavně ukořistit co nejvíce, je jedno jak a z čeho, a potom si bezstarostně užívat včetně konzumace věcí, které poškozují zdraví. Je zapotřebí měnit atmosféru ve společnosti a postoj k životu, což je výzva především pro seriózní sdělovací prostředky a školy.
V diskuzi je celkem (6 komentářů) příspěvků.